Články / Rozhovory

Kurt Vile: Chtěl jsem se stát něčím jako „rocková hvězda“

Kurt Vile: Chtěl jsem se stát něčím jako „rocková hvězda“

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 03.06.2013

Když se narychlo dozvíte, že vás za dvacet hodin čeká rozhovor s Kurtem Vilem, propadnete panice a roztáčíte mozkové závity, zda existuje nějaká otázka, kterou ještě nedostal. Nakonec v hodinu H třesoucí se rukou vytáčíte číslo a doufáte, že vás nezradí hlas ani technika. Samozřejmě že je to nakonec ok, Vile je v pohodě, občas se zasměje, hovor rychle plyne. Třiatřicetiletý dlouhovlasý rocker, který namísto skandálů řeší, jak uživit rodinu, dcery mu hrají ve videoklipech a svou muziku skládá, až když usne dům, vydal v dubnu pátou řadovou desku Wakin on a Pretty Daze. Vášnivý čtenář a sběratel vinylů dorazí 17. června do Prahy. Přijďte, Vile & The Violators se na vás těší.

Pocházíš z deseti dětí – hrály jste někdy spolu?
Jo, trochu. Moje nejmladší sestra je skvělá houslistka, ačkoliv s ní jsem nikdy pořádně nehrál. Můj brácha Luke, který se narodil hned po mě, se mnou trošku bubnoval. A bratr Paul se mnou jezdí na turné, teď hraje na klávesy, ale dřív jezdil jako bedňák. A brácha Sam, s tím jsme jamovali doma... Takže ano, hlavně s Paulem a jeho klávesama.

Hrál jsi na trumpetu, pak na banjo a kytaru. Měl jsi učitele nebo jsi samouk?
Absolvoval jsem pár lekcí na banjo, poslal mě na ně táta. Bylo to fajn, nosil jsem učiteli své nejoblíbenější písničky a on mě k nim učil akordy, trvalo to tak rok. Postupně jsem přešel ke kytaře, přes kamarády, tak nějak přirozeně jsem jí porozuměl.

Nepřemýšlel jsi někdy nad blues/country albem, kde bys využil banjo?
Ne tak docela. Tedy můj zvuk se stále vyvíjí, ale nemohl bych to udělat jako samostatnou věc. Nicméně mám pár dobrých písní na banjo, udělal jsem několik syrovějších verzí na Smoke Ring for My Halo. A taky mám jeden parádní banjo song, který bude pravděpodobně na další desce.

Co tvá studia, na vysoké jsi nezůstal moc dlouho...
No, jen jeden semestr, chodil jsem na přednášku z angličtiny, protože jsem měl rád toho profesora. Napsal jsem i pár esejů, získal zápočet. Ale upřímně, vlastně jsem spíše jen přemýšlel nad svou vlastní hudbou.

Nelákalo tě studovat muziku?
Ani ne, měl jsem svou vlastní cestu, v kariéře by mi to asi nepomohlo, protože jsem se chtěl stát něčím jako „rockovou hvězdou“... (smích) Na to se těžko hledá škola.

Pamatuješ si první koncert?
Hmm... hodně jsem hrál na open mikeu, když mi bylo patnáct...

Těsně před vydáním Childish Prodigy tě vyhodili z práce. Bylo těžké uživit rodinu jen z muzikantské gáže?
Moje žena během vzniku Childish Prodigy pracovala. Pro mně to bylo těžké. Samozřejmě jsou i tací, kterým se náklady pokryjí, ale moje kariéra byla pozvolná a způsob, jakým jsem to dělal, byl DIY, jak v oblasti nahrávání, tak propagace. Smoke Ring for My Halo mělo úspěch, ale výdělky byly stejně podprůměrné, pak jsem dva roky hodně koncertoval. Teď už rodinu uživit dokážu, což je skvělé.

Wakin on a Pretty Daze – jak probíhalo nahrávání? Pokud se nemýlím, tvá žena předčasně porodila, snad ještě před natáčením... ?
Už jsem měl nahráno. Snažil jsem se zvládnout všechno předtím, než se dcera narodila, ale porod začal před termínem. Já byl naštěstí v New Yorku a mixoval, tak jsem skočil do auta a jel rovnou do nemocnice. Nakonec to bylo ok, všechno jsem stihl.

A jak šlo nahrávání bez kámoše Adama Granduciela, mluvíval jsi o něm jako o své „tajné hudební zbrani“?
Nakonec to šlo dost přirozeně, Adam totiž natáčel s The War on Drugs. Získal jsem do kapely Roba, který Adama nahradil a už předtím jsme koncertovali bez něj a věci se vyvíjely a měnily každou chvíli. Adam má dost jedinečný styl. Už nemáme tolik času se vídat jako dřív, ale zrovna nedávno jsme si vyrazili. On je hluboce ponořený do vlastní tvorby, jeho hudba je skvělá a strávili jsme spolu tolik času, že… každopádně si spolu zase zahrajeme. Zrovna jsem byl u něj něco nahrávat.

Kdybys měl porovnat Wakin on a Pretty Daze s předchozími nahrávkami, cítíš nějakou změnu?
Vždy je to změna. Například se stále zlepšuju v hraní na kytaru, navíc tentokrát má deska epické proporce, je hutnější. Hodně kytarová, hodně... nechci říct temná, spíše hluboká, hlubší než ty ostatní.

Na desce hrají i holky z Warpaint, jak ses k nim dostal?
Potkal jsem je na Primaveře 2011. Už rok předtím jsem se poznal s Emily Kokal, pak se naše cesty několikrát zkřížily, hráli jsme společně v Las Vegas a tam jsem se opravdu spřátelili. Já měl pak sólo vystoupení v Los Angeles a Emily si se mnou zahrála svou píseň Baby, kterou miluju. Přišla se na mně podívat Jenny Lee Lindberg s manželem... Já ti nevím... Nahrál jsem píseň Wakin on a Pretty Daze, jenže ještě nebyla hotová a já neměl vlastního bubeníka. Pak jsem viděl Emily a Stellu Mozgawa ve Švýcarsku a nějak vyplynulo, že to odehraje právě Stella. Bylo to nejlepší rozhodnutí ze všech, ona je skvělá bubenice.

Jsem kunsthistorik, takže mi dovol malou odbočku. Jaký máš vztah k výtvarnému umění? Moc se mi líbí obal nové desky – je ta zeď s graffiti stále neporušená?
Jo, je to tam pořád. Přál jsem si mít profesionálnější obal s ozvuky pop-artu, protože do té doby to bylo to spíše „udělej si sám“. Taky jsem byl na umělecké škole, na střední. Četl jsem knihu POPism: The Warhol Sixties, chvíli předtím jsem potkal Steva Powerse. A pop-art mi předtím připadal cool, už jen kvůli tomu názvu. Jedni z mých nejoblíbenějších umělců jsou Rauschenberg, Basquiat, Cy Twombly a podobně. Jsem rád, že se ti líbí.

Řekl jsi, že o tobě lidi – hlavně blogeři – píšou sračky. Už sis zvykl na poskytování rozhovorů a všechno kolem? Čteš recenze svých desek?
Recenze čtu, ale... ah.... cítím, že bych s tím měl přestat. Pracuju fakt těžce a odezva je většinou dobrá, ale vždy se najde někdo, kdo... Když máš blbej den a navíc si o sobě přečteš nějaký zasraný nepodložený věci... Byl tu speciálně jeden blog, který úplně dezinterpretoval slova mých písní, psal něco, co nebyla pravda, člověka to rozhodí. Prostě když mám špatný den... neměl bych kritiky číst. Ale jak to udělat, že jo. Je to návykové. A otráví ti to mysl, jako jed.

Máš ohromující sbírku vinylů, což je dobře vidět v klipu Never Run Away. Co sis naposledy koupil?
Moby Grape 1969, protože můj spoluhráč Steve Gunn – který je mimochodem skvělým kytaristou a zpěvákem, teď mu vyjde deska – mě upozornil na jednu z písní...

Kromě sbírání desek, jsi taky velký čtenář, copak čteš teď?
Hodně Eastona Ellise, právě jsem dotáhl jeho Glamoramu. A mezi čtením románů se vracím k povídkám Flannery O’Connor – teď si dávám kompletní vydání jejích povídek, i když už většinu znám.

Neuvažoval jsi o tom, že bys něco napsal ty sám?
Neee, toho bych nebyl schopný, jsem strašně neorganizovaný.

Jak vypadá všední den Kurta Vilea?
Probudím se... no, v poslední době, protože mám před turné, se spíše připravuju. Probudím se, dám si vajíčka, vypiju kafe a trávím čas s rodinou. Snažím se co nejvíce relaxovat. Koníčky a volný čas – když jsem na turné a jsem sám, řeším hlavně muziku a množství piva, které je nutné vypít, takže si užívám. Doma se spíše poflakuju, chodím po městě a tak.

Jednou jsi řekl, že tvým snem je koupit rodině větší dům. Už se naplňuje?
Jo, jednou bych chtěl větší dům. Máme teď malý domek, ale miluju ho. Stojí v ideální ulici, v dobré části města. Jednoho dne bych chtěl určitě dům na venkově, velký barák, kam bych mohl naskládat všechno svoje vybavení. Však víš, dvorek pro děti a tak. Jednou...

Info

Kurt Vile & The Violators (usa)
17. 6. 2013, Lucerna Music Bar, Praha

www.lucerna.musicbar.cz
www.kurtvile.com

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vlzques (Fuchs2, Swine Daily): Baile Funk jednoducho milujem

Libor Galia 05.09.2024

Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.

SJ yellow (Fuchs2): Hraju čím dál rychleji

Libor Galia 28.08.2024

Její radostné skladby s kořeny v hip hopu, RnB a funku a bezchybné přechody vás zaručeně rozhýbou. F2 opening.

Mirko Burazer (Ship): Samé nejlepší místo

Mariia Smirnova 22.08.2024

„Každý kout Šibeniku vypráví svůj vlastní příběh a stojí za podrobné prozkoumání,“ říká zakladatel festivalu Ship.

Petra Soukupová (PSO): Orchestr mě naučil dávat důvěru mladým lidem

Mariia Smirnova 19.08.2024

O začátcích, o hranicích mezi vysněnou prací a životem a o zázracích, které se dají tvořit s podobně smýšlejícími lidmi kolem. Rozhovor.

Ivo Voříšek (Cool v plotě): Nejtěžší úlovek byl ten, který jsme neulovili

Mariia Smirnova 14.08.2024

„Já osobně se těším skoro na vše, velkou radost mám z Petry Hermanové, Anny Vaverkové, Davida Boultera a Pantha Du Prince...," říká dramaturg píseckého festivalu.

Natálie Pleváková (Sanatorium Sonorum): Mám hrozně ráda opravdovost a křehkost

Mariia Smirnova 12.08.2024

Pod pečlivým kurátorským vedením Natálie Plevákové se rezidenti ponořili do odkazu Smetany a přetavili ho do současného uměleckého vyjádření. Rozhovor.

Marek Mikič (Fuchs2, Tabačka Kulturfabrik): Je to všetko o ľuďoch

Libor Galia 08.08.2024

Marek mimo jiné stál spolu s Dušanem Vlkem u zrodu undergroundové koncertní série UGOT, která se na Štvanici odehraje za pár dní.

Maxl Walmsley-Pledl (Klangphonics): Sociální sítě jsou požehnání i prokletí

Filip Peloušek 10.07.2024

S kytaristou a hlasem Klangphonics Maxlem jsme se bavili o sociálních sítích, hře na alpský roh nebo o hraní na parkovišti.

Mike Kerr (Royal Blood): Že potřebujeme alkohol, abysme byli kreativní, je největší lež

Kristina Kratochvilová 09.07.2024

S frontmanem Mikem Kerrem z britského rockového dua jsme si před čtvrtečním koncertem popovídali o jeho hudebních začátcích, o boji s impostor syndromem, o cestě ke střízlivosti a tipy na…

Malcuth & Facutum: Jít tou těžší cestou

Viktor Hanačík 07.07.2024

Na konci minulého roku jim vyšlo album Alter, a to na americkém labelu Vale, s mezinárodními hosty i ohlasy. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace