Made In Valmez: Den druhý

Na zámeckém nádvoří panuje odpolední siesta. Slunce konečně polevilo v intenzitě, Valašský BON teče proudem. Lidé polehávají, sbírají síly v očekávání věcí příštích. BONy a klid.

Zkraje míříme objevit novou scénu Blues Jazz Clubu U Zvonu. Skrze stylový cafe bar nás absintově zelené světlo stahuje do podzemí. Hraje Hladolet. Frontman v cylindru vypadá jako Miroslav Krobot, záda mu od bicích kryje klon Lukáše Pavláska. Sympatický big beat s houslema, (akustickou!) basou, harmonikou a efektně podbarvenou kytarou. Takový ostřejší Fleret. Na prvním nádvoří se zatím chystají vzlétnout vyslanci rakouského Francis International Airport. Spousta kytar, spousta kláves. Kluci mají asi hodně rádi „postHotFussovské“ Killers. Nic proti ničemu, ale raději volíme návrat do Zvonu na Ty Syčáky. Z nezkrotného beatbox performera Petra Váši vidíme jen mihot jeho popelavé hřívy, je narváno. Prcháme tedy do M-Klubu, kde Please The Trees právě rozbalili svůj černý vigvam. Tamní zvukař si zřejmě vzal po včerejším fiasku volno, zastupuje ho mladistvá žena za pultem a kvalitativní progres je znát na první poslech, byť ideální to stále není. Stromečci přijeli jen ve třech, ale ničemu to nevadilo. Z jejich folkaření už nezbylo skoro nic, první půlka setu je absolutní garáž, ta druhá zhusta zavání psychedelií. A je to nahlas. NAHLAS! Ear Heart, Hell on Earth, nářez jako hrom. Sváčovi to občas uletí, Havelka je v transu, lascivně vrtí pánví, smýká sebou po podlaze a, jak je jeho dobrým zvykem, zavěšuje kytaru do prostoru. Kření se na sebe s basákem, bezhlavě napadá mikrák a ke slovu přijde i děsuplná domorodá maska. Že by nadužívání povzbuzovadel? Nemyslím, ale docela by mě zajímalo, kam tenhle vývoj povede.

V mezičase stíháme proletět Czech Press Photo. Výstavě dominují veřejné záchodky, zvířátka a pohřeb Václava Havla. Hm. Na druhém nádvoří si mezitím Bronislaw Duzy napůl v žertu stěžuje, že nepřišli lidi. No, nepřišli. Ale bere to sportovně a Jorgos Skolias dává k lepšímu na pozoun motiv z Mission: Impossible. Zpátky do Zvonu na Muchu. Superskupina z Brna přijela ve formě a s novou deskou Slovácká epopej. Moravské punk rock ze Štatlu. Chytlavé riffy a bicí na maděru. „Zbouchnul mě v nonstopu na hajzlu, nepojedu nikam, budu doma kojit.“ Není nad starou dobrou písničku o lásce. A Nikola Muchová vypadá jako mladší Petra Janů. Vážně! Izraelští multiinstrumentalisté Acollective dorazili v hojném počtu a kalhotách pastelových barev. Pověst je předchází, nicméně jejich řinčivá orchestrálnost postrádá hlavu i patu a na rozdíl od hopsajícího davu mě jaksi míjí. U Zvonu se schyluje k MDŽ, tři dámy vystupující během setu v proměnlivém počtu 1 až 3 střídají žánry i nástroje a poptávají zmizelého psa jedné z nich. Dášenčinu unavenou ségru nakonec potkáváme před schody u misky vody cestou na Princess Chelsea. Novozélandská čtveřice připomíná postavičky z filmů Tima Burtona. Má to myšlenku a precizně vystavěnou dynamiku. A jejich největší YouTube hit prý fakt není o ničem jiném než o kouření cigaret. Nemám důvod jim nevěřit, spíš začínám uvažovat, že bych nosil na krku triangl.

Stíháme pojíst z luxusního cateringu a spěcháme do eMka, kde už klasicky duní démonický Fantomas Papalescu. Jistota. Dikolsona bohužel z technických důvodů zrušili, tak jdeme zrelaxovat na ZVA 12-28 Band. Frontman neustále vyhazuje kolena do vzduchu. Vsedě. Nasazením i repertoárem připomínají Gogol Bordello, jenom hozené víc do blues, zato s fenomenálním houslistou. Slovenská Romanika zabíhá až někam do čardášových poloh, kontrabasista je skutečným pánem prstění a perkusistu dubluje na neobsazenou tonetovku nadšený poklepávač z publika. Taneční Turboweekend hned na úvod říkají, že přijeli z chladného severu a mají jen jeden „happy love song“. Disco bicí, basa à la Duran Duran. Rytmus by byl, ale dáme tři kousky a začíná to nudit, sorry, kluci. To polští Napszyklat jsou jiná liga. Dvě jabka, epileptická světla, flexa a červená kukla řady Pussy Riot. Mračna dýmu, přerývaný hip hop a hlukové ataky nezměrné intenzity. Jemné jak sbíječka, sakra! Jako by se mi do uší dobývala armáda z Mordoru. Tohle moc lidí nepobere. A taky že ne. Sklep se postupně vyprazdňuje. Ti, co zbyli, připomínají v mlžném oparu svéráznou zombie diskotéku. Strašná škoda, nejoriginálnější věc z celého fesťáku.

Blonďatá irská bludička Cathy Davey vyniká skřehotavou barvou hlasu i úspornou hrou na kytaru. Po polské smršti vítaný chillout, vyklidnění odcházíme na Fair Weather Friends. Milí chlapci, skotačivé klávesky. Ani ryba, ani rak, ani Klaxons, ani Foals. Krapet mi to splývá, ale své publikum si najdou. Únava už si však začíná vybírat svou daň, míjíme (za celou dobu jediného!) zoufalého opilce a naposledy máváme areálu. Bylo to krásné. Nashle za rok!