Mark Lanegan: Nejšťastnější jsem v přítomnosti

Mark Lanegan vydává novou desku a v recenzích se zase bude psát o tom, jaký to je temný bard a že jeho hlas je jak tér. Grungeová mytologie z něj učinila prokletého básníka a snaživí učedníci visí na každé jeho slabice. Jenže z Laneganových slov nelze vysledovat žádný sofistikovaný koncept – prostě dělá to, co ho baví, a dělá to na slunci. V Praze je devět večer, v L.A. poledne a na druhé straně telefonu sedí člověk, který se nehodlá schovávat za slova. Jak sám říká, nepatří k lidem, kteří se rádi poslouchají. Poctivě a vstřícně odpovídá na každou otázku, ale když mu přijde, že se moc rozpovídal, pro jistotu odpověď ještě shrne do jednoho nebo dvou slov. Občas, když se mu podaří vyjádřit obzvlášť stručně, se tomu sám zasměje.

Podle čeho se jmenuje nová deska? Slovní spojení „phantom radio“ jsem v textech nezachytil.
Je to kus textu z EP No More Bells on Sunday, které vyšlo souběžně s albem. Když vymýšlím název alba, hledám něco, co se hodí k celkové atmosféře materiálu, a tentokrát to byla právě tahle fráze. Není v tom žádná věda – nějak se to prostě pojmenovat musí. (smích)

Rádio je pro mnoho lidí nostalgickou připomínkou toho, co bylo na hudbě dobré i špatné. Co znamená pro tebe?
Hudbu v rádiu skoro neposlouchám, spíš si zapnu zprávy nebo debaty. Když jsem vyrůstal, rádio hrálo strašidelné věci, většinou country. V osmdesátých letech začala bujet scéna kolem „college radio“ na vysokých školách, na kterou se pak navázala celá undergroundová rocková kultura. Se Screaming Trees nám to tehdy hodně pomohlo. Ale to už je dneska všechno mrtvé.

Na Phantom Radio rozvíjíš elektronický zvuk, s nímž jsi začal už na předchozí desce. Čím ti elektronika učarovala?
Prostě mě baví. Kdykoli dělám sólovou desku, snažím se hlavně potěšit sám sebe. Dělám to, co mě osobně přijde zajímavé, a když se to líbí někomu dalšímu, je to bezva.

Umožňuje ti to vytvořit celou kostru písničky doma, bez účasti dalších muzikantů. Vyhovuje ti tahle intimita?
To sice ano, ale stejně tak můžeš říct, že nejintimnější a nejautentičtější je dělat akustickou hudbu. Já jsem od roku 1989 dělal oba dva druhy muziky – v kapele i sám. A musím říct, že veškerá moje kariéra od chvíle, co jsem odešel od Screaming Trees, je reakcí na hraní v klasické rockové kapele, na model, ve kterém čtyři týpci rámusí v garáži. Takže abych to shrnul – ano, baví mě, když je to intimnější.

Tvoje záliba v elektronice se napoprvé plně rozvinula ve skvělé Ode to Sad Disco z předchozího alba. Později jsem zjistil, že instrumentální podklad je převzatý ze soundtracku z dánského filmu The Pusher 2 od Nicolase Windinga Refna. Jak jsi ho objevil?
To jsem tak ležel v posteli a koukal na film a pak jsem uslyšel tohle… (smích) Celá Refnova trilogie je skvělá a má spektakulární soundtrack. Na dvojce byla skladba nazvaná Sad Disco. Vytáhl jsem z ní hlavní riff a napsal kolem něj Ode to Sad Disco. Ten text je mojí poctou trilogii Pusher.

Promítla se stylová volnost i při psaní textů? Zdá se mi, že Phantom Radio přináší víc perspektiv a víc autorských hlasů, než bylo v tvé tvorbě zvykem.
Žádná moje píseň není stoprocentně autobiografická. Vždycky tam je kousek osobního zážitku, ale ten obklopují útržky snů nebo alternativní reality. Může to být něco, co se stalo mě, něco, co se stalo někomu jinému, něco, co jsem četl nebo viděl ve filmu. Nejčastěji to bývá všechno dohromady. Nikdy se nezamýšlím nad tím, co celá píseň nebo celé desky znamenají. Vím, odkud jsem vzal jednotlivé útržky, ale radši nechám na lidech, ať si rozhodnou, o čem to celé je.

Jednou jsi prohlásil, že pravý význam některých písní pochopíš až dlouho poté, co je nahraješ. Narazil jsi na takové, když jsi dával dohromady antologii Has God Seen My Shadow?
Ty písně jsou staré třeba patnáct dvacet let a měly čas pořádně uležet, takže samozřejmě ano, ale nebudu zabíhat do detailů. Ostatně – koho zajímá, co ty písničky znamenají pro mě. Mě taky nezajímalo, co svými písněmi myslí Bob Dylan – důležité bylo, co znamenají pro mě. A tak se snažím k hudbě přistupovat. Ať dá každá píseň posluchači možnost prožít si svůj příběh a zahrát si ve svém vlastním filmu.

Baví tě probírat se starým materiálem?
Než písnička vyjde na desce, už ji slyším tolikrát, že mi to stačí na celý život. Občas si staré věci poslechnu, když je třeba je nazkoušet na turné – skalní fanoušky totiž potěší všelijaké obskurnosti. Ale neposlouchám svoje věci pro radost. Nedokážu si svou hudbu užít stejně jako hudbu ostatních. Tvorba muziky je pro mě velká satisfakce, ale ne taková, jako když poslouchám Satisfaction. (smích)

Jsi pověstný svým statickým postojem na pódiu, nanejvýš při koncertě sáhneš po ručníku. Stál jsi takhle vždycky?
Když jsem ještě neuměl zpívat, občas jsem se pohnul. (smích) Jakmile jsem se to naučil, začal jsem se koncentrovat jenom na zpěv. Nevyprávím kraviny a nevtipkuju s obecenstvem, protože chci všechno zazpívat, jak nejlíp umím.

Bylo to vidět, když jsi s Nickem Cavem zpíval The Weeping Song. Zatímco on dramaticky gestikuloval, ty jsi tvrdošíjně stál u mikrofonu…
Jo, tak nějak to bylo. (smích)

Co pro tebe ta spolupráce znamenala? Počítal ses mezi jeho fanoušky?
Známe se dlouho. Už jsem s ním a s Warrenem Ellisem dělal na soundtracku k filmu Země bez zákona a předskakoval mu na australském turné. Ta spolupráce mě moc těší, protože miluju Birthday Party a není jediná deska od Nicka, která by se mi nelíbila. Je nepochybně jedním z mých hudebních hrdinů.

Nedávno jsem byl na koncertě Queens of the Stone Age a uvědomil si, že dnešní suverénní frontman Josh Homme kdysi býval zakřiknutý rytmický kytarista Screaming Trees. Jak se od té doby vyvíjel váš vztah?
Jsme pořád blízcí přátelé. Josh byl v každé kapele tím nejtalentovanějším členem, a to včetně Screaming Trees. Je to geniální skladatel, skvělý zpěvák, ale hlavně milý a neuvěřitelně vtipný člověk.

Nedávno jsi vydal kompilaci vánočních písní. Máš k Vánocům nějaký zvláštní vztah?
Abych řekl pravdu, nejsem zrovna fanda Vánoc. Několikrát se mi dokonce podařilo je úplně ignorovat. Ale měli jsme naplánované vánoční koncerty, a tak jsme se rozhodli tyhle písně nahrát. Bavilo mě to, protože Vánoce jsou spojené se spoustou strašidelných příběhů. Krásných, ale i strašidelných.

S tím souvisí i tvoje záliba v náboženských metaforách.
Nejsem nábožensky založený, ale když jsem byl malý, slýchal jsem hodně gospelu. Motivy z něj se pak staly součástí jazyka, který při skládání používám – možná až příliš často. Ani nevím, jak se to stalo, prostě to vyplynulo.

Zmínils, že tě inspiruje literatura. Co právě čteš?
Počkej, podívám se… Mám tu sbírku poezie od Billyho Childishe, kdysi zpěváka v Thee Headcoats, tu mám moc rád. Můj kamarád Danny Bland, kterého znám dvacet let a který kdysi dělal tour managera Gutter Twins, vydal román In Case We Die o antihrdinech, co se protloukají seattleskou hudební a drogovou scénou. Pak tu je This Is What We Do od Toma Hansena, takový noir, taky ze Seattlu.

To jsou hned dvě knížky ze Seattlu. Jak na devadesátky v Seattlu vzpomínáš?
Nevzpomínám. Snažím se žít tady a teď, neohlížím se do minulosti ani nefantazíruju o budoucnosti. Nejšťastnější jsem v přítomnosti.

Lidi si tě se Seattlem často spojují, ale ty už dlouho žiješ v Los Angeles. Čím tě to město inspiruje?
Tím, že jsem tu šťastný. Když nejsem šťastný, nemůžu pracovat. Potřebuju světlo a slunce. Strávil jsem spoustu let v Seattlu, ale tamní počasí mě málem udolalo. V L.A. už bydlím sedmnáct let, mám tu spoustu přátel a mám se tu dobře. Stručně řečeno – inspiruje mě, že jsem šťastný.