Martina Součková: Vysávání publika ohranou dramaturgií

Dělat festival, ať už menší nebo větší, není v dnešní době žádná sranda, mnozí organizátoři si přepočítávají šediny ve vlasech na více či méně povedené ročníky svých akcí. O pozornost návštěvníků už více jak deset let úspěšně bojuje také hradecký festival Na jednom břehu. Nad byrokracií, radostmi, vrtkavým počasím i hudebními objevy se zamyslela jeho ředitelka Martina Součková. V poslední květnový den si její snahu můžete zkontrolovat osobně. Festival otevře brány v novém působišti, nadžánrovost a pestrost programu ale zůstává zachována.

Když se řekne festival v Hradci Králové, valná většina vyhrkne Rock for People. Nejsou dva festivaly na jedno nepříliš velké město příliš? Proč by měli lidé přijít Na jeden břeh, když o měsíc později můžou skotačit za humny čtyři dny od rána do večera?
Je několik způsobů, kterými může pořadatel zaujmout. Cenou, kvalitou, kvantitou, místem nebo zaměřením festivalu… každá akce má něco do sebe. Někdo má chuť na hospodský guláš s pivem a jiný na lokální pochutiny se sommeliérským servisem. Mě baví specializace a těší mě tvořit prostor pro setkání s inteligentními a kultivovanými lidmi. Jednoduše, nechci vyvářet mainstreamový guláš a opíjet lidi levnou zábavou, když mám možnost nabídnout kvalitní alternativu a navíc v milé společnosti. Tito lidé, když jim nabídnete pestrou a objevnou dramaturgii, už poté tvoří festival sami. Nejsou to všehoschopní konzumenti, ale po novinkách bažící degustátoři hudby, kteří se za ní pídí, a úspěch jejich oblíbených kapel je pak těší třikrát víc. Tuto společnost vídám Na jednom břehu a těším se na ni zas. Nejde o vyhraněný intelektuální výkvět ani o srdíčkový hippiesácký svět sám pro sebe, není to umělé a neosobní. Je to kontaktní a otevřené setkání. Tímhle festivalem dává Hradec najevo, že pokud do Hradce, tak na kvalitní a přitom pestrou kulturu v přátelské společnosti zasvěcených.

Co ti dělá každý rok radost, starost nebo tě pokaždé naštve a rozhodí?
Tvorba festivalu mi pomohla pochopit místní myšlení a nedělat si přehnané iluze, nastavit možnosti tak, aby se všichni zúčastnění cítili dobře, a to včetně mých spolupracovníků, nejdůležitějších lidí kolem festivalu. Neúspěch a omyl jsou součástí vývoje, lpění na detailech moje obsese a pravidelné stížnosti nespokojených občanů na rušení nočního klidu v době akce mě už děsí míň než vlastní noční sen o prázdném areálu a divně vazbícím aparátu za vydatného deště, hrůza… Ale to má prý každý pořadatel. Asi nejvíc mě naštve úřednické manévrování, když „něco nejde“. Radost mi naopak činí příjemně překvapené publikum, které původně neočekávalo žádný velký zážitek, protože uvedené kapely neznalo.

Hlásíš se k inspiraci zahraničními festivaly Babel Med a Rudolstadt, k nesrovnatelně opulentnějším akcím než je festival Na jednom břehu. Připadá ti současný, v podstatě intimní formát tak akorát nebo bys chtěla velkorysejší „podnik“?
Za pojmem „velkorysejší podnik“ cítím v českém kontextu jen přebujelou zábavu na úkor kvality, protože většina lidí dnes není ochotná jít na něco, co nemá ověřené televizí nebo historickou zkušeností. Takové vysávání publika ohranou dramaturgií mě opravdu neláká, za to mi ta vynaložená energie absolutně nestojí. Takže upřímně nechtěla, ale netvrdím, že nikdy. Když začínala Zlata Holušová pořádat Dolnolhotský buben pro čtyřstovku lidí, také ji ani ve snu nenapadlo, že bude jednou zvětšovat areál pro třicet tisíc návštěvníků Colours of Ostrava. A příkladů je mnoho, nejen od nás. Je třeba vytrvat, mít štěstí na partnery, nenechat se zlomit obavami blízkých, věnovat se marketingu a zahraniční dramaturgii celoročně, nejlépe profesionálně a udržovat si přehled o novinkách. Já přitom chodím denně do práce a realizuji se ještě v jiném oboru, což je v době kulminujících festivalových příprav dost náročné, ale naštěstí je náš rodinný podnik k mému „koníčku“ celkem shovívavý.

Dvanáctý ročník před tebou, jedenáct za tebou. Letos se festival oficiálně stěhuje do nového místa, proč právě areál Draku? A proč se festival nepřestěhoval už dříve?
Festival se historicky stěhoval již dvakrát a vždy na poslední chvíli, rozhodnutí padlo pokaždé dva dny před realizací. S počasím skoro únorovým jsem přesouvala ročníky 2009 a 2013 do krytých prostor. Jednou na místní Univerzitu HK a podruhé do kulturního domu Adalbertinum. Ani jedno místo nebylo příliš vhodné a nebyl čas jej dobře připravit, ale diváci přesto hovoří o nezapomenutelných ročnících. Zkrátka nás to dobrodružství přesunu spojilo. Teď se mi zdá, že po letech garantovaného tepla se květnové počasí natolik změnilo, že je třeba s tím špatným prostě počítat. V Draku je vynikající indoorová akustika, zvukově skvostné, i když kapacitně menší scény. Navážeme na vznikající jazzové koncerty, které pořádá divadlo Drak, a díky ředitelce Elišce Finkové cítím, že jsme v divadle vítaní. Komorní dramaturgie je tedy letos šitá na míru novému prostředí. Navíc tři scény umožňují jistou variabilitu, venkovní i vnitřní, dle počasí. Uvidíme. Držím se jen hesla, že méně znamená někdy více.

Každý ročník měl opravdovou hudební hvězdu, i když možná neznámou pro české publikum. Letos přivážíš Janu Kirschner, která zběhla od mainstreamu ke snovému folklóru. Album je vychvalováno, nebojíš se ale, jak bude její nová tvorba fungovat na festivalu? Navíc její vystoupení bude kapacitně omezeno. Neobáváš se výtek zklamaných diváků?
Obávám, ale na koncert se těším. Jana Kirschner ve chvíli, kdy vybočila z cesty hit-popové interpretky, protnula moji snahu přiblížit world music jako něco přirozeného a skutečného, nikoliv preparovaného a uměle udržovaného. Jana se s lehkostí prodírá k vlastním textům a kořenům a její jemnocitná optika vyvolává blažené pocity v těle. Neříkáme tomu šamanismus, ale nemá to k němu daleko. Našla se ve společnosti skvělých muzikantských osobností a s těmi se i představí na festivalu. V komorním prostředí nabídneme koncert jedenáctičlenné sestavy a to rozhodně není sázka „na jistotu“. Ale myslím, že to ani návštěvníci od festivalu neočekávají. Z plakátu je osloví názvem sotva dvě tři kapely, ostatní neznají, a přesto přijdou. V tom je obdivuji a vlastně i podvědomě selektuji. Na festival prostě nepřijde každý, ani každý druhý. Přijde vybraná společnost, která festivalové dramaturgii důvěřuje.

Letošní ročník je opět značně nesourodý až eklektický, podle čeho jsi vybírala?
Ambice festivalu jsou v objevné dramaturgii. Na první pohled nesourodé kapely mají záměr vést diváka pestrou přehlídkou žánrů od „předkrmu“ až po „dezert“, přičemž hlavní chody, jak je při ochutnávkách zvykem, se nacházejí někde uprostřed. Tohle hudební menu je navíc závislé na prostředí, na samotném místě konání. A tak letos v dramaturgii chybí drum&bass, reggae, tranzovní a jiné taneční rytmy, které slušely prostředí Letního kina. Areál divadla Drak je menší, a tak jej zdobí kabaretnější a posluchačsky subtilnější žánry. Letos je místo pro jazz, folklór, šanson, balkan, punk či indie rock. Příští rok bude dramaturgie zase jiná a je dokonce možné, že se festival stane putovním a oživovat nová místa bude jeho hlavní záměr.

Kde objevuješ zahraniční interprety, třeba partu Johnnyho Kowalskiho? Nebo naše mlaďochy Vees?
Jezdím za inspirací do zahraničí a vyjednávám podmínky jen u kapel, u kterých cítím velký potenciál. Tam si naživo ověřuji reakce publika i svoje vlastní vjemy, a pokud mě ta kapela drží aspoň půl roku a projde ještě selekcí mého týmu poradců, je vyhráno. Söndörgö jsou zářný příklad kapely, kterou byste nevybrali na festival, pokud byste je nezažili osobně. Jejich okamžitý vliv na jakékoliv publikum v Evropě jsem si měla možnost ověřit celkem třikrát. U českých kapel je výběr ještě těžší, protože arzenál mých kontaktů i dobrých muzikantů je obrovský, že by to dalo na pět alternativních festivalů za rok. Takže Eggnoise jsem objevila díky bubeníkovi Michalu Noskovi, Johnnyho Kowalskiho jsem si zamilovala po prvním setkání v Josefově a může za to náš festivalový spolupracovník Ondřej Vlášek, Janu Kirschner jsem vybojovala půlročním jednáním s měnícím se managerským týmem a dost pomohla známost se skladatelem Petrem Wajsarem z vokální kapely Skety, Jana Vébrová je v mém hledáčku několik let, až letos to konečně dopadne. Johannes Benz je nová kapela a parta kolem kamaráda a talentovaného bubeníka Davida Landštofa, se kterým také nejednám poprvé. A Vees mi přišli pod ruku mailem, ale za to z několika stran, „omylem“ jsem si je poslechla a zjistila, že jejich dávka rock´n´rollu je tak návyková, že jsem je nedostala z hlavy doteď.

Většina vystupujících nedávno vydala nebo letos vydává desku. Jdeš po novinkách?
I to v případné selekci kapel zvažuji. Prioritně to tak ale být nemusí.

Přístaviště, ghetto, břeh i bytí na jedné vlně. To všechno jsou tebou používané charakteristiky letošního ročníku. Co jimi chceš vyjádřit?
Přístaviště je symbol náplavy žánrů, něčeho neznámého, co ale pravidelně připlouvá a odplouvá, je symbolem world music, kterou každoročně přivážím. Je to atraktivní místo pro inspiraci. Ghetto symbolizuje prostor, který se nám tu v Hradci podařilo s místním publikem za těch dvanáct let vytvořit. Indiáni tomu říkají kmen, my žijeme ve městě a tak se mi zdá ghetto příhodnější. Jsme si něčím příbuzní, a přitom nejsme rodina, to vnímání a vzájemná úcta k sobě, těšení i společné obavy mi připomínají zahraniční festivaly podobného žánru. I my dokážeme vnímat umění jako hru a zábavu jako rituál, ať se ghetto přesouvá kamkoliv. Mimohradečtí pak ještě dlouho mluví o tom, jaký je ten Hradec neuvěřitelně kulturní a vnímavý a že v Hradci Králové by chtěl žít každý.

Těšíš se nebo bojíš?
Jednoznačně těším, neboť všechny obavy ostatních stejně nevyřeším a svoje vlastní limity nepřekročím. Není čeho se bát, snad krom finanční ztráty. Neznám provoz festivalu, který by byl ekonomicky soběstačný. Naštěstí mám ale letos v týmu nového ekonoma Filipa Vondrušku a ten drží rozpočet v opratích a dává jistotu stability, i když se můj organizační plán mění a vyvíjí. Držím nám jen palce, aby vyšlo pěkné počasí.