Václav Valtr | Články / Reporty | 28.10.2024
Letošní album Emilíany Torriny předkládá příběh silné, inspirující, emotivní i tajuplné ženy – Miss Flower. I pražský koncert byl ve znamení příběhů. Ikonická islandská zpěvačka totiž ukázala tvář vypravěčky a k podmanivému zpěvu přidala rozměr narativní.
Pro ty, kteří se důkladně seznámili s letošní deskou, nešlo o žádné překvapení, je totiž utkána z mnoha příběhů, které krouží kolem Geraldiny Flower. Když v roce 2019 zemřela a Torrini se vydala do Austrálie za pozůstalými, začal proces, který zabral několik let, mnoho čtení a psaní, hledání ztracených lidí a snů. Při vzpomínkách na zesnulou se začala probírat její korespondencí, ze které se pozvolna vylupoval plastický obraz mimořádné ženy, který se rozhodla převést do hudební podoby. Nahrávka Miss Flower je tak ozvěnou, převyprávěním i citací dopisů přátel, ctitelů a milenců, které tvoří hudební koláž rezonující nebývalou intimitou. Miss Flower byla vzorem, přítelkyní, inspirací a tato důvěrná zpověď je i zpovědí samotné zpěvačky a zároveň zrcadlem nastaveným našim citům.
Ty byly zjitřeny hned úvodní klavírní overturou, která přešla v titulní píseň. „I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby. Pozoruhodný příběh nového alba byl hlavním tématem večera a zpěvačka se dělila o peripetie, zvraty a nesnáze spjaté s procesem jeho vzniku. A tak jsme si vyslechli o hledání dávno ztracených milenců, o nabídkách sňatku, o žárlivosti a lásce a nezávislosti. Už samotný poslech desky vzbuzoval lehce voyeurské pocity, jako by člověk nahlížel do věcí, do kterých mu nic není, a naživo se tento pocit prohloubil. Torrini ale nabídla divákům ruku a provedla je všemi překypujícími city. V posledku pak bylo jedno, zdali jde o city dávných milenců, samotné zpěvačky, nebo naše a když v písni Love Poem zněl refrén „When we make love“, dotýkalo se to všech. Projekce plná nostalgických obrazů šitých na míru jednotlivým písním vtáhla a všichni tiše naslouchali tomu, co měla umělkyně na srdci, protože bylo zjevné, že to pro ni má obzvláštní důležitost.
Druhá polovina programu plula na vlně starších věcí. Na retrospektivu jsme byli naladěni písní Sunny Road, následovanou Tookah a Animal Games, skvělé finále bylo pochopitelně ve znamení hitů z nejúspěšnějšího alba Me and Armini. Přestože dramaturgie setu nebyla překvapivá a doprovodná kapela neoslnivá, z Torrini bylo cítit nadšení a vřelost, které prozářily celý zážitek. A publikum ji po většinu času zobalo z ruky. Její přítomnost na jevišti a soustředěnost dávaly jasně najevo, že každé vystoupení je pro ni důležité, a její nenucené komentáře a smích z něj dělaly nesmírně vřelý zážitek.
Show by se daly vytknout některé drobnosti, ale nešlo o virtuozitu jednotlivých muzikantů, jako o ojedinělou uměleckou personu, která celý večer proměnila ve vyprávění: o ženě, kterou nikdo nezná, ale každého se dotýká, o starých písních, které v nových situacích nabývají nové relevance, o ceně nostalgie a kráse. U některých koncertů je důležité technické provedení, zápal, interpretace kusů z nahrávek, tu hrála prim emoční rovina. Kdo si nepoplakal, jako by tam nebyl.
Emilíana Torrini (is)
25. 10. 2024 Palác Akropolis, Praha
foto © Romana Kovacs
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.