Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Když vyrážím maďarským rychlíkem z Brna, zlatá litina slunce se vznáší nad hustou mlhou oblaků, horizont je v netušeném klidu a neodbytném očekávání silných hlasů. Ve stověžaté metropoli cítím civilizační tenzi mezi odstíny betonové a barvami listí, do toho záblesk vzpomínky na Struny podzimu a fenomenální večer s lyrickým zjevením Kae Tempest a rapovou rapsodií Saula Williamse v La Fabrice před třemi lety.

Renomovaný festival se od té doby přejmenoval na Prague Sounds a pokračuje s progresivní, eklektickou dramaturgií zaměřenou na současná alternativní jména různého druhu. Aktuální hlas amerického rapu McKinley Dixon v české premiéře nebo jazzová hvězda britské scény Nubya Garcia s novým albem Oddysey lákají v listopadových dnech, já volím klubový večer s filadelfskou umělkyní, „básnířkou apokalypsy“ a aktivistkou Moor Mother a newyorským raperem a literátem Billym Woodsem. Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie.

fotogalerii najdete tady

Na dlouhém baru La Fabriky mají zemité italské víno Primitivo. Podává jej půvabná dívka s hnědými očima. „Nechte si chutnat,“ usmívá se na mě, na moment zapomenu, proč jsem tady. Pro nezachytitelný půvab transcendence? Hodiny ukazují osmou, matný industriální sál Studia 2 je bez židlí a s do tlumeného modrého světla oděným jevištěm. Vepředu jsou desítky mladých, jazzu a módymilovných hip hop headů i vyšňořených boomerů, kteří pamatují devadesátkový rap. Woods se zjevuje ze tmy jen s laptopem, v černé mikině a bílýma nikeama. Slabší technickou stránku setu plnou play/pause momentů a překlepů v instrumentálních přechodech vyvažuje historkama o vzniku tracků, trousí moudra a vtipy o životě, jeho cenĕ. „Oceňuju, že nikdo nenatáčí, to se mi ve Státech nestalo celou dekádu,“ dodává pochvalně.

Beaty padají převážně z alba Maps, kopají od spodu a jsou nostalgicky mazlivé, klasická produkce parťáka Kennyho Segala, animace coveru alba jede celý set na pozadí. Zazní i No Hard Feeling z desky Aethiopes, kterou považuju za jeho nejlepší. Set představuje deklamační let plný surových emocí v lavinĕ hutných obrazů, zatímco jiní na beatech jezdí, on na nich lítá jako easyJet a dokonale vystihuje charakter skladeb. Jen pár skalních zná a skanduje časti textů, jinak je to míň vřelé, spíš neutrální přijetí. Ocenil bych, kdyby měl u sebe selektora nebo doprovodné muzikanty, i tak to utáhl královsky; jako osobnost, co má otevřenou mysl, spolupracuje s Danny Brownem, Aesop Rockem a Elucidem a miluje najjazlý boombap.

Woods dává tři přídavky, jelikož Moor Mother nestíhá zvukovku kvůli zpožděnému letu z Milána. Bude pod tlakem, a to chceme. Po rychlé přípravě překvapí zběsilý noisový jump scare a nepředvídatelný hluk jak ze špatného tripu, znejišťující všechny, kteří čekají skladby z posledního, oceňovaného alba The Great Bailout. S laptopem, samplerem, bubnem, chrastíkem a synťáky buduje chaotickou, tajuplnou, agresivní a proměnlivou atmosféru, jakou známe ze starších alb Fetish Bones a Analog Fluids of Sonic Black Holes. Ta ovšem nesedí každému svou nepředvídatelností a tísnivostí. Slabší žaludky utíkají z předních řad před hlukovou improvizací, distorzí zlých duchařských hlasů, nerozpoznaných traumat, politických, náboženských a sexuálních statementů. Poznávám nový remix World of Light od Sumaca, hutné postmetalové stěny, cítím pozitivní sílu tříštivě intenzivní deklamace o zabíjení, vykoupení, osvobození. Dav se začíná hýbat do temných pulzů a symetrická žlutá světla vytvářejí okolo Moor Mother auru radikální umělkyně na hraně katarze. Syrová, úderná tvorba rezonuje. Ve chvíli, kdy zavřu oči, rozpínavý zvuk pohlcuje strach, kosmickou hrůzu bytí. Půlhodinový set je málo, na některých divácích je vidět zklamání, jiní jsou v dojetí, ohromeni, v slzách.

Prague Sounds demonstroval dramaturgicky přesnou mušku přivést etablované a zároveň neotřelé umělce na jedno klubové pódium. Woods bez parťáka Elucida z Armand Hammer sólovĕ zářil a Moor Mother potvrdila neohroženou angažovanou personu ohýbající sílu lidského hlasu i mysl publika. Kapku zamrzela absence živých bicích, tracků z The Great Bailout a výraznější projekce, ovšem charisma a posedlost momentem řadí Moor Mother k tomu nejlepšímu vůbec. Cítil jsem v tom lidskost a odvahu pokládat ty nejnepříjemnější otázky, tváří tvář tlaku okolností: „Who we are? We are not human beings just living beings.“