Nejlepší texty Full Moonu 2020: K uzdravení potřebujeme jen mír (Aigel)

Jednoho večera, zhruba před třemi lety, mi bývalý přítel ukazoval video na YouTube. Sdílel ho s ním starší bratr – sourozenci jsou po tátovi poloviční Tataři. Občas si z toho dělají srandu a video s tím mělo souviset. Sedli jsme si k počítači a z reprobeden zazněla řízná melodie tatarské harmoniky, kterou pouštěl ve svém autě taxikář. Jeho pasažérem byl holohlavý chlapík ve sportovním oblečení a podle výrazu jeho tváře jste mohli tipovat, že jízda asi nedopadne dobře. Scéna skončila záhy – auto nabouralo do sloupu, zamračený chlap vytáhl z kapsy zkolabovaného taxikáře peněženku a šel vstříc dalším dobrodružstvím, zatímco se tatarská harmonika zacyklila ve smyčce a spojila s rázným elektronickým beatem. „Můj přítel je Tatar, v lásce je autoritářský,“ opakovalo se v refrénu skladby.

Jednalo se o klip Татарин (Tatar) ruského elektronického dua Aigel, který vyšel na konci srpna 2017 a následně vzal útokem ruský YouTube – dnes má video téměř šedesát miliónů zhlédnutí. Jeho protagonista zmíněným taxíkem zdolává cestu z věznice, z níž byl právě propuštěn. Hned na to se účastní několika rvaček, okrádá policisty, nechává si na záda vytetovat pravoslavný chrám (tradiční symbol z ruské vězeňské tradice) a končí v náručí mladé ženy, která ho vítá na prahu svého domova. Ženu, která se dočkala svého sice autoritářského, ale milovaného Tatara, hraje frontwoman Aigel, tatarská zpěvačka a básnířka Ajgel Gajsina. Zmíněný příběh se jí bezprostředně týká: její bývalý přítel byl před pěti lety odsouzen za pokus o vraždu ke třem rokům ve věznici se zvýšenou ostrahou. Právě zážitky ze soudní síně, komunikace s orgány a návštěv milovaného v cele daly vzniknout projektu Aigel, který přinesl do ruského hudebního undergroundu nová ostrá témata. Původně měla vzniknout pouze divadelní inscenace postavená na básnické sbírce Gajsiny Суд (Soud). Seznámení se zavedeným elektronickým producentem Iljou Baramijou ale dalo projektu zcela jiný směr – Ajgel a Ilja začali spolu skládat písně a koncertovat, během třech let vydali stejný počet alb a momentálně pracují na další nahrávce.

Rozhovor, který jsme vedli před říjnovým koncertem v pražském DOXu, probíhal na žádost kapely písemně, protože Ajgel a Ilja pobývají v různých městech Ruska. Baramija žije s rodinou v předměstí Petrohradu, setrvává v režimu „na nákup v roušce, dezinfekce v kapse“ a izolovaný v domácím studiu více méně ignoruje okolní svět. Ajgel, která žije ve svém rodném městě Naberežnyje Čelny v Tatarstánu, je o něco víc znepokojená a stěžuje si na příliš brzké zrušení karantény. Podle jejich slov nemocnice v jejím městě situaci s koronavirem nezvládají a pacientů s pneumonií pořád přibývá.

MOC JE NĚCO, CO NEZNÁ HRANICE
Rusko sice oproti sousednímu Bělorusku nepopíralo hrozbu koronaviru, ale opatření proti němu zavádělo nekonzistentně. Pandemie zahýbala s plány vedení státu na oslavy 75. výročí vítezství ve druhé světové válce a také na hlasování o změnách v ústavě. Během něj mělo obyvatelstvo schválit nové regule, hlavní z nich měla umožnit Vladimiru Putinovi coby úřadujícímu prezidentovi ve druhém období kandidovat na funkci znova. Stejně jako oslavy výročí Vítězství i schválení ústavních změn mělo posílit postavení úřadující vlády. Ve výsledku ale nedostačující finanční podpora obyvatel během pandemie, manipulace se statistikou nových případů nákazy, předčasné zrušení karantény kvůli hlasování a také jeho podivný průběh lidi vůči vládě spíše pobouřily. Na mou otázku, jestli Ajgel a Ilja hlasovali proti úpravám v ústavě, Ilja odpověděl, že se politice obecně vyhýbá. Jeho místo je ve studiu, za jehož zdmi je tajuplný vesmír. Do něj Ilja vysílá svoje skladby a občas se taky vypravuje na vystoupení. Ajgel je v jejich tandemu očividně živelnější prvek – občas vznětlivý, jindy zranitelný a málokdy lhostejný vůči okolnímu dění. Právě teď jí dochází, že už nechce být ve vztazích s vládou vlastní země pouhým objektem: „Moc je něco, co nezná hranice. Bude expandovat, dokud nenarazí na hranice, které jí nastaví společnost. Myslím, že bojkot hlasování, který prosazovala část politické opozice, je v tomto případě tichým souhlasem s tím, že vláda může kdykoli přijít k vám domů, vlézt do vaší koupelny, do vaší ložnice. Ona přijde, ale chci, aby věděla, že já jsem jí to nepovolila.“

„Moc“ už jednou Ajgelin dům navštívila. Před pěti lety, kdy byl její bývalý přítel Temur Chadyrov, se kterým hrála spolu v kapele Так красиво темно (Tak krásně temno), odsouzen ke třem rokům. Podle slov Ajgel šlo o obyčejnou rvačku, během níž měl Temur v rukou nůž a poranil jejího bývalého manžela. Ačkoli nikdo z účastníků neutrpěl vážná zranění, někdejší muž podal trestní oznámení a Chadyrov byl odsouzen k odnětí svobody. S tak přísným trestem nepočítal ani žalobce, který podle Gajsiny zkoušel žalobu odvolat, to už ovšem kvůli kvalifikaci přestupku nešlo. Hloupý konflikt se tak hlavně kvůli neúprosnému soudnímu systému, kde pro potřeby statistiky 99 % případů končí rozsudkem trestu, stal pro Gajsinu osobní tragédií, se kterou se mohla vyrovnat jedině pomocí tvorby.

Na debutovém albu 1190 (počet dnů, které měl Temur strávit ve vězení), plném ostrých a poutavých veršů, nervózního předčítání a studených beatů, Ajgel velmi názorně a nekompromisně vypráví příběhy ústy vrchní soudkyně, pochlebujícího vyšetřovatele nebo pomstychtivého žalobce. Zároveň pomocí výrazných obrazů popisuje i osobní zážitky a líčí sama sebe třeba jako nevěstu s kyticí česneku (který příteli předávala jako náhradu antibiotik, ke kterým se ve vězení téměř nedalo dostat). „Bohužel, ten příběh mi velmi názorně ukázal, že člověk je vůči státu úplně bezmocný. Mám velmi ostrý cit pro spravedlnost – když jsem svědkem nějakého podvodu, je mi fyzicky špatně. Můj osobní boj byl prohrán, proto když teď slyším o jiných krutých a absurdních soudních procesech, je mi zle a chci brečet. Vracím se do těch dnů a cítím se ničemně malá. Tato zkušenost mě nedostala do politiky, mám vlastní poslání, ale není mi jedno, co se děje. Snažím se pomáhat těm, kteří se dostali do podobné situace.“

Hudebnice se například velice dotknul nedávný případ Julie Cvětkové, malířky a LGBT aktivistky z Komsomolsku na Amuru, která byla odsouzená k šesti letům vězení za destigmatizující kresby ženského těla. Dávala je na svůj Instagram, což obžaloba hodnotila jako šíření pornografie mezi nezletilými. Na podporu Cvětkové vystoupila řada novinářů a umělců, její příběh získal velký mediální ohlas. „Násilí je opravdu pevně ukotveno v naší kultuře, ať už v rodině nebo v sociálních institucích a politice,“ komentuje případ Ajgel, „O zneužití žen se nikdy tolik nemluvilo. Chci věřit, že konečně přicházíme ke vzájemné úctě, dialogu a spolupráci. Jsou to zatím jen zárodky nové společnosti, jejíž rozkvět moje generace už možná nezažije, ale i z toho mám radost. Myslím, že naše země za posledních pár let hodně dospěla.“

ZAZPÍVAT TRAGICKOU PÍSEŇ VESELE, DĚSIVOU LASKAVĚ
Když Aigel vtrhli na ruskou hudební scénu s příběhem o krutosti místního soudního systému, veřejnost je začala nálepkovat jako politicky angažovanou kapelu. „Myslím, že dalšími nahrávkami jsme prokázali, že se nesnažíme angažovat v politice. Zajímají nás hlubší, existenciální záležitosti,“ konstatoval Baramija. Žádná explicitní politická kritika v tvorbě Aigel opravdu nikdy nezaznívala, jejich debutové album bylo spíše výraznou poetickou zpovědí vyprovokovanou střetnutím se státem. Najdeme na něm písně, které s vězeňskou celou nemají nic společného. Například skladba Тело (Tělo), šíleně rychlá, hypnotizující a monotónní, se věnuje omezením fyzické schránky člověka. „Často fantazíruju nad tím, jak by bylo skvělé mít pro duši nějakou nosnější nádobu než lidské tělo,“ přiznává Ajgel. Její popis tělesných vjemů je opravdu hmatatelný, téměř nechutný: „Probouzím se v temném, teplém, turbulentním, smrtelném těle, zásaditém a plném fermentů. (…) Nechtěla jsem ho, ono však narostlo,“ sděluje o několik veršů dál textařka.

Fyzické rovině existence se Ajgel věnuje i na loňské desce Эдем (Eden), kde se filozofické zamýšlení o životě a smrti proplétá se vzpomínkami na dospívání u krematoria a zážitky z četných cest letadlem během turné. Do textů se často promítají i tatarské kořeny a vliv rodné kultury. Ve skladbě Только не земля (Jenom ne zem) například zmiňuje Allu Babaje (dětsky pojmenovaného Alláha), který ji chytí za dívčí copánky a nechá ji pro sebe zpívat písničky, zatímco její letadlo padá. Gajsina je čistokrevná Tatarka: „Moje babička byla abystaj – něco jako mullah, jenom žena. Ctila a milovala ji celá vesnice, díky ní mám silný vztah k náboženství a kultuře svého národa.“ Velmi důležitý je pro básnířku i rodný jazyk. Tatarsky nazpívala třeba skladbu Буш Баш (Pustá hlava) z prvního, stejnojmenného EP Aigel, část pověstného hitu Татарин nebo líbivou píseň Көтәм (Čekám). Tatarštinu Ajgel používá, když chce myšlenku vyjádřit jemně a lakonicky: podle ní se z několika tatarských slabik, které se mezi sebou jednoduše kombinují, dají složit obsažné a minimalistické verše. „Turkické jazyky fungují úplně jinak než slovanské. To, že umím tatarsky, je pro mě velké bohatství. Můžu povědět to, co bych nemohla vyjádřit rusky.“

Nové album, na kterém teď duo pracuje, má být celé nazpíváno v tatarštině. Na ruské alternativní scéně se v posledních letech dá vystopovat určitý zájem o hudbu tatarských umělců: debutová skladba Алтын (Zlato) rapperky Tatarky (manželky frontmana mezinárodně známé kapely Little Big) má dnes na YouTube téměř sedmačtyřicet milionů zhlédnutí. Rostoucí zájem o domácí tvorbu dal vzniknout i prvnímu ryze tatarskému hudebnímu labelu Yummi Music, který podporuje tatarskojazyčkou nezávislou hudbu, funguje jako komunita a pořádá pro svoje interprety koncerty a showcaseové festivaly. Z budoucího alba Aigel se ovšem nejspíš stane první tatarská nahrávka, která se v Rusku dostane k širšímu publiku. „Tatarština je cizím jazykem pro naprostou většinu obyvatel Ruska, mě nevyjímaje. Myslím, že to bude zajímavé,“ uvažuje Baramija. Podle něj by připravované album, ale i předchozí nahrávky mohly zaujmout zahraniční publikum, kterému se Aigel zatím neměli šanci představit. „Jsme dobrý koncertní projekt, náš hudební jazyk je současný, takže si najdeme publikum po celém světě. Nebo si nás najde samo.“

Na lokální scéně není Baramija žádným nováčkem, věnuje se elektronické hudbě od konce devadesátých let, kdy založil instrumentální projekt Ёлочные игрушки (Vánoční ozdoby). Ten se o několik let později spojil s petrohradským básníkem a hudebníkem Kirillem Ivanovem, aby dal vzniknout kapele Самое Большое Простое Число (Největší prvočíslo). Skupina spojovala elektronickou hudbu a abstraktní hip hop a teprve v posledních pár letech díky tanečnější produkci a nové zpěvačce Ženě Borzych si vyšlapala cestu k širšímu posluchačstvu. Baramija nedávno kapelu opustil, aby se mohl naplno věnovat Aigel. Věří, že spolupracovat s výraznými textaři jako Ivanov nebo Gajsina mu pomáhají rozvíjet vnímavost a empatii: „Když se písnička povede, jsem schopný vydržet cokoli. Velmi rád pracuju s Ajgel, pozoruju, jak se projevují různé stránky jejího talentu, a pomáhám jí je zhudebňovat.“

Ajgel Gajsina skládala písně s kytarou ještě na střední, později se věnovala poezii, byla celkem známou postavou v kazaňských literárních kruzích. Vznik projektu Aigel ji ale nadobro vrátil k hudbě. Tvrdí, že koncerty jsou pro ni mnohem zábavnější: „Neřekla bych, že mě bavila básnická čtení. Jakákoli tvorba ale funguje tak, že když něco vyplodíš, musíš to přečíst, zazpívat, někomu ukázat. Pokud to neuděláš, začne tě to požírat.“ I přes to, že tvorba Aigel započala sbírkou básní, pro Ajgel je poezie na papíře chudá: autorka je vždycky chce obohatit o další výrazové prostředky – hlas, gesta, motiv. „Zajímá mě syntéza textu a přednesu. Zazpívat tragickou píseň vesele, děsivou laskavě. Výpověď se rozrůstá a vrství, některé její roviny se vůbec nedají verbalizovat.“ Gajsina ve svých písních opravdu zručně pohrává s intonacemi a náladami, což skvěle rámuje její perfektní výslovnost. Svoje dovednosti a talent uplatňuje a rozvijí coby hlasová herečka.

OTISK VÁLKY JE JAKO RADIACE
Své dceři Ajgel taky vštěpuje lásku k tvorbě. Když píše povídku nebo kreslí obrázek, maminka ji nebude prudit s úklidem nebo jinými úkoly: chápe, že pod rukama její dcery vzniká něco nového a unikátního. Chtěla by ji vtisknout sebekázeň, nadělit ji silnou vůlí a další praktické dovednosti, jenže sama se v podobných věcech nepovažuje za dobrý příklad. „Dávám jí všechno, co mám – hlavně svoji lásku a čas. Snažím se, aby náš domov byl bezpečným místem, kde se může schovat, odpočinout si a pak se vrátit do světa plného nesnází. Pokud víš, že když bude nejhůř, můžeš se schovat u maminky, pak tě nikdo nemůže zlomit.“

Podle ní je generace její dcery, která je teď na prvním stupni základní školy, první za téměř sto let, již můžou rodiče milovat v klidu a míru, protože velké války pominuly. „Ve vládě jsou dneska lidé – vnoučata války. Myslím, že se spoustě z nich v dětství nedostalo tepla a pocitu bezpečí. Nikdo je nenaučil milovat, nezajistil základ pro pocit štěstí a důvěru vůči okolnímu světu, protože rodiče jejich rodičů byli na frontě nebo v koncentrácích, skončili v masových hrobech nebo pracovali v továrnách. Otisk války je jako radiace.“

Ajgel a Ilja sice nesledují aktuální opoziční politiky a neúčastní se aktivně politického života, oba ale věří v pozitivní změny. „Za poslední roky se naše země báječně proměnila – pokroku přece nic neuteče. Život má spoustu stránek, ale obecně vzato jsem si jistá, že k uzdravení a dalšímu rozvoji naše země potřebuje jenom mír. Jenom aby nepřišla další válka.“ Je otázkou, jestli nespravedlnost a nefunkčnost sociálních mechanismů státu pramení pouze z jeho válečné minulosti. V něčem má ale Ajgel rozhodně pravdu: ne nadarmo se v jedné z nejpopulárnějších písní všech dob zpívá: „All you need is love.“