Nejlepší texty Full Moonu 2020: Naléhavost, která neotráví (Jehnny Beth)

Punková ženská čtyřka Savages oslnila svět dvěma deskami a aktuálně hibernuje, jejich frontwoman Jehnny Beth se ale rozhodla vydat na sólovou dráhu. Témata i drajv zůstávají stejné, přesto se hudebnice pouští do trochu jiného hudebního prostoru. Písně o lásce a spalující touze tentokrát doprovází elektronika, klavír i smyčce nebo dechové nástroje. Jehnny Beth říká, že jí k jejich napsaní inspirovala poslední deska Davida Bowieho Blackstar. Fascinovaná hudbou, která zní jako konečné zúčtování se životem, se rozhodla natočit album To Love Is To Live tak, jako by měla co nevidět zemřít. Nejde ale o žádný recept ani manifest, ačkoliv by tomu název napovídal. Hudebnice tu kromě věcí, které jí ženou každý den dál, citlivě sčítá i své omyly a bolesti.

ANETA: Koncerty i desky Savages byly vyhlášené až fatalistickým zápalem. A když Jehnny oznámila, že její chystané sólové album má znít, jako by bylo její poslední, člověk si to jen těžko dovedl představit. Myslíš si, že jde ještě o urgentnější počin, než dělala s kapelou?

JANA: V tomto zmysle je sólový album frontwoman Savages Jenny Beth v nezávidenia hodnej pozícii, oba albumy boli vlastne prijaté s nadšením, určite aj mojím, a kritických ohlasov bolo len málo. Tí, čo videli ich živé koncerty, tak podľahli ešte viac. Výbuchy energie, naliehavosť a sebavedomie. V podstate kapela s jasnou predstavou toho, čo a ako chce povedať, či už ide o baladické skladby alebo väčšie nářezy. To Love Is To Live má jasný odtlačok Savages, láska je všadeprítomná a charizma speváčky ešte teatrálnejšie rozvádza hĺbky sexuality. Ak sú smyčce a doprovodné vokály znakom väčšej urgencie, tak áno. Silu albumu ale vidím skôr v spolupráci s ďalšími umelcami.

ANETA: Jo, Jehnny Beth pro mě se svým pojetím lásky a sexuality byla vždycky vážně zjevení. Umělecká díla od literatury po rap opěvující nezřízenou sexuální touhu mě vždycky vlastně trochu iracionálně děsila, mám historicky takový tón spojený s nějakou nárokovostí, možná s mužským zneužíváním moci, něčím, proti čemu třeba v současnosti hodně bojuje feminismus. Jehnny mě zároveň se svým ujišťováním "I've never ment to trouble you", jak zaznívá na téhle novince několikrát, vlastně připomněla, že jde brát sex jako zábavu a disciplínu a nutně při tom nikomu neničit život, když bereš ohledy. Tam, kde už mám často tendenci tragicky zobecňovat, mě donutila si vzpomenout, že lidské potřeby jsou různé. Zároveň mi přijde, že oproti deskám Savages je tady víc takových sebepochybovačných, introspektivních momentů. A jakkoliv mě drajv její kapely vždycky přitahoval, tohle je mi najednou o dost bližší. Ale často si říkám, že se vlastně možná neumím moc bavit, to je něco, co se člověk od Jehnny Beth taky může učit. Novináři se jí často ptají na angažovanost a přesahy její hudby a ona to dost striktně odmítá s tím, že jde čistě o prostor imaginace a uspokojení. Po dekádě protestsongu najednou poměrně vyčnívající přístup. Nicméně i zvuk téhle desky je oproti její předchozí tvorbě mnohem hloubavější, intimnější. Na desce spolupracovala třeba Romy Madley Croft z The xx nebo dlouholetý spolupracovník Trenta Reznora z Nine Inch Nails Atticus Ross. Myslíš si, že se jim dohromady povedlo vytvořit něco zvukově aktuálního?

JANA: Viac než o konzumný prístup k sexu sa Jehnny snaží možno nesebecky propagovať polyamóriu, kde je nutné sa oslobodiť od vlastného ega. Všetci zúčastnení a naraz. Až takmer naivná predstava toho, ako by svet mohol fungovať, keby sme sa zbavili potreby niekoho vlastniť a pritom naplno milovať. A možno je to len výklad toho, čo v textoch chcem vidieť ja. Takto ten priestor, ktorý dáva aj vlastnej imaginácii, funguje dokonale. "Only love, only love will remain," a ja jej to úplne verím. Zo spolupráce mi najviac zarezonoval zrovna Joe Talbot z Idles, okolo ktorého sa Jehnny často točila už nejakú dobu a jeho zapojenie sa mi zdá ako logické vyústenie ich spoločnej vášne z bolesti. Z lásky, života, neférovosti. Miešanie ostrých pasáží so snovosťou na hranici patetizmu, rezignácia na hitovosť a pritom chytľavosť skladieb ako I'm the Man je zrejmá. Koľko takých kapiel ti napadá v súčasnosti? Post punk už svoj comeback zažil pred nejakou dobou, ale predsalen ho znovu konfrontuje a dáva do nového svetla.

ANETA: Já bych ani nutně neřekla, že se v případě téhle desky musíme omezovat na post punk, ačkoliv třeba ona o svojí i Talbotově hudbě mluví jako o "nové škole" tohohle žánru. Škole, která nehledá východisko v čiré temnotě a depresi, ale pochopení a lásce. Nicméně si myslím, že ta deska je co do žánrových inspirací ohromně komplexní, vlastně se mi dost těžce hledá nějaké pojítko, kterým bych to nějak sjednotila a zařadila. Kromě nové školy post punku, je to místy opravdu i fenomenální pop (refrén We Will Sin Together nebo Flower), místy trochu jazz bar někde na Manhattanu (The Rooms). Společné mají ty skladby podle mě primárně to, že jsou sakra dobře napsané. Ta deska nemá slabé místo! Místo, kde by povolila, nešla na dřeň. Jakkoliv v něčem Jehnny Beth pramálo rozumím, nezřízená touha a neustále hledání jejího uspokojení jsou pro mě těžce empatizovatelná témata, v životě mě hodně zajímají spíš trvalé věci. Tak i přes to všechno ji poslouchám s ušima nataženýma, co to jde. A chci ji pochopit, chci jí rozumět. Nejvíc mě ale nakonec v kontextu těch zpovědí fascinuje dost možná nejtradičnější píseň The French Countryside. Po tom, co v Flower popíše svůj vztah ke své oblíbené striptýzové tanečnici, v The Rooms zpívá o pokojích, kde je láska divoká a svobodná, najednou přijde s takovým pianovým, minimalistickým sebezpytem vůči svému dlouholetému partnerovi Johnnymu. A po oslavě svých tužeb najednou slibuje, že se bude víc krotit a myslet míň na sebe. Tenhle kontrast a balancování, hledání rovnováhy mezi svým vlastním a společným prostorem mě na té desce přitahuje nejvíc.

JANA: Skladba We Will Sin Together je fakt fenomenálna vo svojej sile a pritom jednoduchosti. Musím sa ale priznať, že niektoré momenty albumu ma moc nebavia a sú pre mňa za hranicou spomínanej teatrálnosti. Napríklad intro k úvodnej skladbe I Am mi pripadá zbytočne zdĺhavé a príliš vážne, rovnako tak záverečná časť poslednej skladby Human. Oveľa dôveryhodnejšie pôsobia dynamickejšie časti albumu. Album všeobecne asi nepredstavuje dramatickú revolúciu, ale rozvádza viac postupy, ktoré sú vyskúšané zo Savages. Samotná Jehnny sa k vybočeniu z tvorby kapely vyjadruje slovami: "Môže to byť väzením pre kreativitu. Cítila som, že Savages sú hudobne veľmi čisté, aj čo do umeleckej formy a nechcela som to prerušiť." Spolupráca s Johnnym Hostilom a teraz aj s Romy Madley Croftem a ďalšími ju naozaj posunula bližšie k inými žánrom a tak je To Love Is To Live o niečo žánrovo farebnejší než predchádzajúca tvorba. V každej piesni predvádza práve tú naliehavosť nad životom, nežitie v prítomnosti, nesplnené túžby, absenciu konania, plytkosť bytia. Kypí to v skladbách, v rozhovoroch, v jej osobe samotnej a táto autenticita ma neskutočne baví. Díky tomu zabudnem na o niečo vypoužívanejšie postupy, ktoré sa viac hodia k muzikálom. Apel, aby sme žili naplno, premýšľali a milovali je potom to, čo si na nahrávke vážim najviac. Zaujímavé je, že texty nie sú obecne popretkávané nevídanými rýmami alebo slovnými hračkami. Napriek tomu ide o kompaktné texty s údernými slovami.

ANETA: Jo, když je umění zbytečně vážné a hrozně se prožívá, tak mám taky většinou spíš chuť si vyškrábat oči z důlků. Nesnáším představu o umělci jako o někom, kdo musí neustále překonávat nějaké hranice, aby vám pak z prostoru za nimi přinesl hluboce existenciální výpověď, kterou přece obyčejný smrtelník zatížený světskými problémy nemůže v životě podat, eh. A jo, Jehnny má občas k takovéto umělecké těžkosti sklony. Musím ale říct, že způsob, jakým ji tu podává, mě nutí si rýpání odpustit a fakt ji vyslechnout. Poetická intermezza a dlouhé úvody mě tu totiž ohromně baví. Líbí se mi, když někdo pracuje s formátem hudebního alba trochu jinak než jako s kolekcí písniček, když posune desku třeba blíž směrem k podcastu. Zbožňuju, jak tu pracuje s ambientními zvuky, když mluví o svém životě ve městě, vtáhne vás na procházku po nočních ulicích. Když mluví o francouzské krajině, kolem štěbetají ptáci a vy najednou úplně cítíte jaro ve vzduchu a rozkvetlé stromy někde za Poitiers, odkud pochází. Jsou tu tradiční postupy i tradičně znějící nástroje, produkčně je to album ale zpracované tak, abyste opravdu byli na místě, o kterém Beth zpívá. Abyste se dostali do nejskrytějších koutků jejího života a v tom je to takzvaně "skin in the game" a to cením.

JANA: To je skvele vystihnuté. Naviac album nekončí len tým. Kniha dvanástich erotických príbehov C.A.L.M. (Crimes Against Love Memories) vychádza na začiatku júna a bola napísaná počas nahrávania debutu. Spolupráca s Johnnym Hostilom, dlhoročným partnerom Jehnny (žijú v otvorenom vzťahu), ktorý zbierku obohatil o fotografie, sa s ním tak tematicky skvele dopĺňa. "Zaoberá sa temnotou a pokrútenou oblasťou fantázie," láka speváčkin instagramový profil. Alebo len detailnejšie rozvedenie výpovede nahrávky? "Keď sa všetky postavy Beth a Hostila vytrhnú z pút akceptovateľnosti a vstúpia do temnoty túžby, podriadenosti a sexu, objavia svoje vlastnú ľudskosť, miesto, kde môžu byť skutočne slobodní." Tak ako na To Love Is To Live, aj v príbehoch sa snaží o absenciou moralizovania a akýchkoľvek spoločenských a politických presahov. Svet fantázie a intimity je ten, ktorý sa snaží prebudiť v sebe a prostredníctvom tvorby možno aj v nás. Ďalším dôkazom prepracovanosti témy a jej rozšpikovania by mohol byť cover debutu. Z kameňa ikonicky vytesané nahé telo speváčky takmer v bojovej pozícii ako ďalší výsledok spolupráce a to s dizajnérom Tomom Hingstonom. Sexy, silné a uchvacujúce. Naviac je dielo súčasťou jeho inštalácie REBELS vystavovanej v rámci Widow Series na londýnskej South Bank ako oslava radikálnych momentov na britskej hudobnej scéne. Komplexnosť, s akou je album poňaté, je veľmi vzácna nielen na ostrovoch.