Buika: nezařaditelná, živelná, autentická

Nezařaditelná, živelná, nesmírně autentická... taková je mallorská zpěvačka Buika s africkými kořeny s absolutně specifickým hlasem – jemným i drsným zároveň, vřelým i temným, syrově nakřáplým. V jejím stylu slyšíme fascinující mix maurských kořenů flamenka, kreolské morny i jazzové sofistikovanosti Billie Holiday či Niny Simone.

Struny podzimu po loňském krystalicky čistém zahájení v podání Marizy, rovněž zpěvačky s africkými kořeny, představí další z pěveckých div, které jsou především samy sebou. Může se zdát, že Buika vychází především z flamenka, koření ho ale tolika dalšími styly, že se její hudba ocitá mimo žánry. Nejen zpěvačka, ale i skladatelka, básnířka a producentka si v dětství v kostelním sboru vyslechla, že její hlas je strašný. Dnes koncertuje po celém světě, spolupracuje s Chickem Coreou, Charlesem Aznavourem či Nelly Furtado, její hudbu si do svého filmu Kůže, kterou nosím vybral Pedro Almodóvar a poslední album jí vyneslo nominaci na Grammy.

Jistý zlom v její diskografii představuje album La Noche Más Larga (Má nejdelší noc) z roku 2013. Zatímco na předchozích deskách zpívala především převzaté písně, svým posledním albem, jež i sama produkovala, se etablovala coby autorka, ke spolupráci přizvala i kytaristu Pata Mathenyho. Autorské písně se skvěle doplňují s jejími coververzemi slavných melodií Don't Explain (Billie Holiday), Throw It Away (Abbey Lincoln), La Nave del Olvido (José José), Siboney (Ernesto Lecuona) či šansony Jacquesa Brela (Ne Me Quitte Pas).

Její nejnovější album Vivir sin Miedo, které vyjde letos na podzim, je jejím nejrozmanitějším a zároveň nejodvážnějším hudebním počinem. Právě album Vivir sin Miedo vytvoří základ programu koncertu Buiky ve Státní opeře. Z hlasu Buiky tryskají emoce ve své nejsyrovější, bolavé a zároveň něžné podobě, nepotřebují překlad, stačí poslouchat a nechat se dojmout.