Zbavit se pout každodennosti na Hradbách Samoty

Hradby Samoty za ty roky nevyrostly do srovnatelné velikosti festivalů v Bolkově, Wroclavi, na Litvě nebo třeba v Rakousku, ač jim to někteří v průběhu let předpovídali. Osmý ročník této unikátní události totiž jenom potvrzuje správnost zásady pořadatelského týmu, že to nejsou velká jména ani rostoucí pódium, co stojí v jádru této události, ale že jsou to zejména samotní návštěvníci a jejich kolektivní prožitek.

Svébytnost je možná první slovo, které člověka znalého i neznalého napadne při prvním letmém pohledu na letošní soupisku letního rosického setkání padlých, a tak osmý ročník (letí to, ne že ne) v nejlepší tradici let minulých přivítá celou plejádu věrozvěstů makabrozity umění a temných odstínů textových i audiovizuálních projevů. Díky nacházející konstelaci vystupujících připomíná festival spíše řádovou sešlost či zhmotnělou seanci ceremoniální magie, kdy se veškeré tvůrčí i duchovní síly rovnoměrně rozprostřou po areálu rosického zámku a vytvoří tak na čtyři dny naprosto svébytný svět, ve kterém kouzelně ožívá každý kout polozapomenutého sídla, kdysi zčásti přestavěného na post-apokalyptické místo úkrytu komunistické elity před jaderným dnem hněvu.

Je vlastně úplně jedno, jestli se rozhodnete přijmout střídavé audiovizuální seance na pódiu ve starém divadle, rozpustíte své vědomí v sítích poezie a světelných iluzí v okolí zámku, či se po vzoru paranoidní elity rudého bratrstva zavřete do bunkru či sklepa v očekávání maximální zvukové katarze - plná transcendence mimo tento svět je zaručena na každém kroku po celých 72 merkurských hodin. Nemá cenu vyzdvihovat jeden konkrétní element, stejně jako je zbytečné z Boschových kreseb popisovat jeden jediný detail. Jen při pohledu na celek jeho Zahrad je možné v hlavě slyšet zauzlené píšťaly, děsivé měchy, odporné zobáky, nelidské chřtány a hluboké kovové kotle v jedné drásavé symfonii chaotické oslavy prvotní radosti člověka plnými doušky hltajícího absolutní krajnosti ducha i smyslových vjemů, stejně jako se o to pokusí zvukoví alchymisté na letošních Hradbách.

Není důležité se na tomto místě pokusit shrnout žánrovou škatulku proměnlivých Der Blutharsch and the Infinite Church of Leading Hand, přiblížit vám zvukovou intenzitu Anemone Tube, Pogrom, nihilistickou atmosféru Treha Sektori nebo industriální šamanismus Bön či Oorchach. Sami ostatně jistě víte, jakým způsobem se k jejich hudbě dostat, proto si zkuste v příštích dnech vyhradit jednu večerní hodinu a se sluchátky na uších se proposlouchejte jmény, které vidíte na webových stránkách Hradeb Samoty, a to i když se třeba jet vůbec nechystáte - prostě jen tak. Ostatně sami v sobě si danou hudbu mnohem lépe zařadíte do příslušného pocitu, než bych to kdy dokázal já. Hudba je však pouze jednou, nikoliv však jedinou součástí Hradeb, jelikož se vizuální tvůrci a básníci již dávno stali nedílnou součástí festivalu a je jedno jestli volí interdisciplinární přístup jako AVA kolektiv či se ortodoxně drží jedné cesty jako hnutí infernalistů. Na letošních Hradbách máte možnost vstřebat obojí a to klidně třeba i místo hudebního či filmového programu.

Těžko nějak v úplnosti předat plejádu dojmů, kterou si člověk z festivalu Hradby Samoty každý rok odnáší, nicméně pokud jste jako děti s úžasem hleděli na bezčasým chycený zámek z filmu Panna a Netvor režiséra Juraje Herze, pokud vás fascinoval ten ohromný kontrast pohádky a plíživého děsu, krásy a obludnosti, kletby a vysvobození, pak si letošní rok nemůžete vybrat lepší způsob, jak se na tři dny zbavit pout každodennosti a aspoň na chvíli se vypravit mezi lidi, kteří stejně jako vy nezapomněli snít a bloudit v nekonečných chodbách představivosti.