Pamatuj na smrt (Depeche Mode)

Jsem v letňanském areálu a barevnost pršiplášťů po dobu dvaceti minut rozbíjí černočernou masu jedněch z nejoddanějších fanoušků na světě. Je mi líto všech nešťastníků, kteří evidentně podcenili počasí, ale jsou to oni, kdo drží černou pochodeň. Pak proudy vody ustávají a vrací se slunce, které se vzápětí chystá zapadnout. Dokonalá kulisa pro dlouho očekávaný koncertní návrat Depeche Mode.

Start v podobě dvojice písní z letošního alba Memento Mori znamená prvotní nadšení, které střídá ledabylé odzívání většinou lidí v mém okolí. To neplatí pro Walking in My Shoes, kterou zpívají skoro všichni. Tak to u velkých kapel bylo, je a bude, dav chce hlavně starší písně. Fanoušci, kteří se netlačí vepředu u zábradlí nebo v sektoru pod pódiem, reagují primárně na osvědčené hity. A že jich kapela má. Následuje neskutečně sexy It's No Good, kterou střídají dva pomalejší kusy Sister of Night a In Your Room. Začínám mít pocit, že pomalejší tempo nás bude provázet i po zbytek večera. Není to tak, ale Gahan na předchozích šňůrách divočil víc.

Trio Dave Gahan, Martin L. Gore a Andy Fletcher vždy stálo a padalo s frontmanem, jehož drogové eskapády málem ukončily existenci kapely. Poprvé bez Fletchera, který výrazně přispíval k udržení skupiny pohromadě, se Depešáci vrátili do Prahy. S novým albem Memento Mori i písní World in My Eyes z alba Violator, která je věnována zesnulému parťákovi. Silný moment, který stejně jako téma aktuální nahrávky koresponduje s lidskou smrtelností. A jde taky o existenci, životnost hudebního tělesa.

Desítky let fungující Depeche Mode nemusí obhajovat svou pozici, v Praze rozhodně ne. A zbylé duo se skvěle sehranou doprovodnou kapelou předvádí plnohodnotný výkon. Důkazem je třeba skladba Wrong, jeden z největších hitů posledních dvaceti let funguje skvěle. Valivý basový podklad, do kterého Gahan opakuje jediné slovo: „Wrong!“ Dav šílí a dostává další extrémně sexy kousek Stripped: „Let me see you stripped. Down to the bone.“

Na koncertě pro šedesát tisíc lidí by asi nebylo na škodu mít alespoň jednu velkoplošnou obrazovku za zvukařem. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem byl tak daleko od pódia, že zpěvák i na záběrech projekce vypadá jako mravenec. Zvuk je ovšem vynikající a celková energie kapely i fanoušků funguje dokonale i v zadních pozicích.

Vztah českého publika a kapely trvá od konce osmdesátých let dodnes, svědčí o tom i plná Roxy, kde probíhala oficiální afterparty. Tam si na své přišel každý, komu živě chyběly hity jako Black Celebration, Shake the Dissease, Barrel of Gun nebo svižnější Question of Time, během které se Gahan často na koncertech točí dokola a nechce zastavit. Ani fanoušci nechtějí přestat, takže se jim v Letňanech dostává kýženého přídavku, ve kterém nesmí chybět ani taneční hymna Just Can't Get Enough. Depešáků není nikdy dost.