Paul Wallfisch: On and off the road #3

V německém Dortmundu je vedle budov opery a městského divadla vlnitá, kovová konstrukce, která připomíná opuštěný nákladní vagón nebo kanclík stavbyvedoucího na velké stavbě. Na jednom konci je připnutá replika zelené, retro-futuristicky zahnuté střechy opery. Tenhle pokus o architektonickou celistvost si mohli odpustit. Jde o tzv. Kinder Oper, což v překladu neznamená milejší operu, ale operu pro děti. V kontrastu s mnohem většími budovami kolem připomíná ta konstrukce něco jako Stonehenge na pódiu Spinal Tap. A fakt, že zrovna ve chvíli, kdy mě tohle napadlo, vyšel ze dveří chlap s kytarovým zesilovačem Peavey, ten dojem jen umocnil. Vzápětí jsem si všiml, že se na flekatém zažloutlém trávníku něco hýbe. Všemi směry poskakovali králíci. Ne jeden nebo dva, ale pět, šest, možná tucet na první pohled. Cupitají pod Kinder Oper, vyskočí z druhé strany, zastaví se uprostřed trávníku, čenichají a uždibují trávu. Všude kam se podívám, jsou KRÁLÍCI. Málem do sebe vrážejí, kolik jich tu je. Možná to přeci jenom je milejší opera...

Jsem v Dortmundu týden a pokaždé, když procházím okolo Kinder Oper do nové kanceláře, jsou tam a spokojeně mě ignorují. Kdyby jen věděli, jak dobrý pocit z nich mám. Ptal jsem se kamaráda a svého budoucího šéfa, který je uměleckým ředitelem divadla, jestli o těch králících ví, a řekl, že ne. Jsem snad jediný, kdo ty králíky vidí? Mám je v hlavě nebo co? Vidím králíky z restaurace za rohem, kam si chodím pro svojí denní dávku kapučína, vidím je v parku u metra. V Dortmundu je překrálíkováno! Jediné místo, kde je nepotkávám, je přes ulici, u kliniky pro drogově závislé, kde se vydává metadon. Moje ranní procházka do práce mě každý den zavede mezi králíky a děvky. Přijde mi to jako patřičně teatrální zasvěcovací rituál.

Dortmund je evropský Pittsburgh, tohle už tvrdím nějaký čas. Tedy od doby, co jsem zjistil, že to bude moje základna pro další rok nebo dva. Nikdo nemá ponětí, kde Dortmund je, všichni se ptají na nejbližší velké město. Říkám jim, že je to u Düsseldorfu, ale Dortmund je ve skutečnosti větší. Jen o něm nikdo nikdy neslyšel. Zapomenuté město. Naopak v Německu o Pittsburghu slyšel evidentně každý. Nebo jim ten název přijde vtipný. V Dortmundu stále žijí lidé, protože neměli kam jít, když zanikla všechna pracovní místa. Není to jako v Detroitu, kde si pole a lesy berou zpátky místa, kde se dřív vyráběly stroje na kácení lesů a obdělávání polí, centrum Detroitu je dneska zemědělská oblast. Pittsburgh ani Dortmund tak neskončily. Je neuvěřitelné, že v Pittsburghu ještě pořád žijí lidé, tam dole u řeky, a užívají si všechny ty nové stylové kavárny a bary. Dortmund to tak daleko zatím nedotáhl, ale má snahu.

Andy Warhol byl z Pittsburghu. Andyho úprk z Pittzburghu je dobře zdokumentovaný na skvělém albu Songs for Drella (což asi není úplně to nejlepší, co kdy Lou natočil, ale nepochybně to je, vyjma houslových ploch na albech The Stooges, to nejvýraznější, co za svojí kariéru stihl John Cale). Jedním z důvodů, proč lidi zůstávají v Dortmundu, je, že se Německo stará nebo aspoň dosud staralo o ty, kteří už se o sebe postarat nemůžou. Nemám nejmenší ponětí, proč lidi zůstávají v Pittsburghu. Možná je to tím, že celý svůj život pracovali v dolech a slévárnách a jsou hrdí na to, co vybudovali. A taky jsou poněkud unavení, když je poslední šichta u konce.

Němci nebo Evropané obecně se tak často nestěhují z města do města. Tedy ne tolik jako my, stěhovaví severoameričané, my jdeme za penězi a vlastními vrtochy kamkoli nás to zavane. Evropané jsou vždycky překvapení, že v amerických pasech není kolonka pro adresu. Právě jsem strávil týden hledáním bytu v Dortmundu a první věc, kterou jsem se dozvěděl, byla, že do německých bytů se nemontují kuchyně. Ze zdi trčí vodovodní trubka a tím to končí. U nás je kuchyň součástí vybavení a nepředpokládá se, že kuchyňský dřez si prostě jen tak zabalíte, až potáhnete o dům dál. Nebo nedejbože sporák a ledničku. V Dojčlandu to tak není. Copak tihle lidé nepotřebují uprostřed noci jen tak zmizet a začít nový život v nějaké bohem zapomenuté bavorské vísce? Tedy, oni se stěhují, a to čím dál tím častěji, ale pořád si to ještě nepřipouštějí. Takže žádné kuchyně. A žádné šatní skříně. Garderobu si taky budete muset odtáhnout na hřbetě. To vás naučí, někam se stěhovat!

V Dortmundu se chystá představení nazvané Heimat Under Erde. Má to být pohled na nedávnou historii města z hluboké perspektivy horníků. Tedy těch desetitisíců přistěhovalců, co v dolech fárali míle a míle pod povrch, a kteří, pokud měli to štěstí a dostali se zpátky, dožívali své životy v přilehlém městě. Pod povrchem jsou všichni černí. Jedno odpoledne jsem se seznámil s tureckým virtuózem na uhlí a o hodinu později jsem stál v kostele před třiceti opilými sedmdesátiletými horníky, kteří v čtyřhlasé harmonii zpívali hornické písně. A já si to mám dát dohromady.

Minulý týden jsem se taky seznámil s člověkem, co hraje na kytaru v představení Songs for Drella v Ruhr Gebeit, velkém hitu velkého divadla ve vedlejším městě. Němci z toho alba udělali muzikál a přinejmenším část z těch horníků evropského Pittsburghu ho zbožňuje. Tohle mi někdo vysvětlete.