Paul Wallfisch: On and off the road #5

Placebo, Pernice Brothers, Dr. Hook, Leonard Cohen, Cosmo Jarvis, Death Cab for Cutie, Glasvegas, Led Zeppelin, Green Day, Dinosaur Jr., Nina Simone, Tindersticks, Adriano Celentano, Tom Waits, Hildegard Knef, Dalida... Můj soundtrack tohoto týdne. Nebo alespoň ta část, kterou se nestydím přiznat. Neříkám, že se mi všechny ty věci líbí, ale herci je chtějí zpívat, produkce to vyžaduje, můj syn je hraje na kytaru a režisérův iPod hraje bez přestání. To je holt život. (To ale neplatí pro Nicka Lowea, protože tu je Hope for Us All).

Poté, co místní náckové nedostali povolení k pochodu městem od magistrátu, získali zelenou přímo z Berlína. Policie uzavřela nádraží a pár skupinek, kterým se podařilo dostat do města, odřízla na několika parkovištích v bezpečné vzdálenosti od turecké čtvrti na severu města, kde, jak náckové doufali, dojde na pořádnou bitku. Nejmarkantnějším rozdílem mezi USA a Německem je germánská rasová homogenita. Moje čtvrť je téměř úplně bez barev, tedy až na křiklavě růžové a rudé účesy místních post-punkových hippie děvčat. V severní části města je ten poměr obrácený a téměř všichni jsou olivově hnědého odstínu, původem z východního Středomoří. (Černochů je v tomhle šestisettisícovém městě tak málo, že jsem jich, hádám, už polovinu potkal. A ti, co jsou tam zrovna navíc, jsou buď hostující týmy, nebo kapely. Ti malí s dobrými botami jsou kapely.) Včera, v Den sjezdu příznivců Třetí říše, byla uniformita bílé populace města obzvlášť výrazná, protože každý, kdo by se mohl stát terčem hněvu náctiletých dementních opilců a nostalgií stižených prarodičů, se raději zabarikádoval doma. V noci, kdy napětí konečně povolilo, se zdálo, že tunely metra si v sobotním nočním provozu oddechly úlevou a do ulic vyrazilo víc černých a hnědých, než jsem kdy ve starém dobrém Dortmundu viděl.

Naše divadlo plánuje představení s názvem Heimat Unter Erde – Domov pod zemí. Je to multimediální dokumentární drama o vývoji komunity přistěhovaleckých horníků od dob, kdy je přivezli, aby tu pracovali, až po nynější vykořeněnou generaci. Místní arabský kluk s Pro Tools, Final Cut softwarem a videokamerou, kterého objevili a přemluvili ke spolupráci, se má stát ústřední postavou projektu. Doufal jsem, že se s ním seznámím na první technické zkoušce, ale jeho táta mu zakázal chodit ven, dokud náckové nezmizí z ulic. Můj úkol v tomhle představení je zkřížit třicetičlenný mužský sbor bývalých horníků a východoevropskou skupinu hráčů na saz. Hádám, že něco jako duel ve filmu Deliverance by to mohlo fungovat. Tváří v tvář na opačných stranách pódia. Tihle chlapi se spolu nekamarádí. Babské moudro o cestování praví, že čím více míst navštívíš, tím víc si uvědomíš, že jsme všichni stejní. Je to blbost. Samozřejmě, že všichni jíme, vylučujeme a rozmnožujeme se, ale to dělají i všechna ostatní zvířata.

V roce 1986 jsem ve vlaku z Váránasí do Kalkaty seděl v třetí z pěti tříd na krásné dřevěné lavici vedle obtloustlého chlápka v mém věku, který, ač poněkud zeširoka, výmluvně vyprávěl o změnách, hrdinech a cestování vesmírem. Posléze se mi svěřil, že svoji nezvykle precizní znalost angličtiny získal výhradně studiem diskografie Davida Bowieho. Brzy ráno, zatímco vlak čekal ve venkovské zastávce, jsem skrz pozvolna stoupající opar sledoval nahého muže, jak uprostřed jezera vedle trati v nemotorném podřepu kadí na ostrůvku, který připomínal krtinec, co se z něj nadhazuje v baseballu. Všude okolo byl klid. Ten chlap, který byl přibližně padesát kroků od vlaku (bylo to přes vodu, takže padesát temp by bylo příhodnější), si rozhodně nepřipouštěl, že by ho někdo mohl pozorovat. Tedy, ne že by si ho všiml i někdo další. Sledoval jsem tu absolutně klidnou a přirozenou scénu a představoval si, že jsem ten muž. Za posledních dvacet čtyři let jsem se k téhle exkrementální příhodě vracel opakovaně a snažil se navzájem usmířit naše paralelní osudy, jakožto životy dvou jedinců jednoho druhu na jedné planetě. Kdykoli zatoužím po jednoduchém životě, vzpomenu si na něj. Když se snažím ospravedlnit složitě propletené vztahy, které mám s ostatními, vzpomenu si na něj. V tomhle případě nejsem s to nabídnout žádný úsudek. Názor je obecně něco, co ruku v ruce s náboženstvím stupňuje lidské utrpení. Lze snad ale říct, že nemohou existovat dvě rozdílnější osoby než jsem já a ten chlap z ostrůvku. A snažit se najít společnou řeč by, podle mého mínění, bylo beznadějné a hloupé.

Ale ti náckové u nás v Dortmundu, ti jsou tu mnohem víc doma ve všech směrech. Kdybychom změnili playlisty ve všech jejich iPodech, změnilo by to něco? Technologie by byla. Why Don’t You Like Me!!??*

• Why Don’t You Like Me!!?? od Dinosaur Jr.