Paul Wallfisch: On and off the road #7

Rytmus.

Podle souhrnného celosvětového repositáře vědění lidského společenství, známého také pod názvem Wikipedia, existuje slovo „rytmus“ až od šestnáctého století. Střet pravidelného opakování a plynutí. Je to jen pět set let, co si můžeme dovolit si takových věcí všímat? Ten termín si většina z nás spojuje s hudbou, s pravidelnými údery kopáku a krouživými vzorci kytar a kláves. Většinu takzvané klasické hudby za příliš rytmickou nepovažujeme, ale já si myslím, že nepřítomnost pravidelného tepu místy mnohem lépe odpovídá tomu, jak žijeme. A rytmus má nekonečně více významů, než je pomůcka k objasnění hudební kompozice. Nebo je to spíš naopak a ukazuje se, že naše existence je tanec s choreografií v souladu se symfonií sfér.

Jednou týdně, oděný v kostýmu někde mezi ledním medvědem a Eltonem Johnem, pozoruji zpoza piána v zadní části pódia dortmundského městského divadla, jak se přede mnou odvíjí naprostá beznaděj příběhu Vojcka. Jednou za čas zazpívám nějakou písničku, ale teď, když už máme za sebou premiérovou jízdu smrti, mi občas zbývá čas přemýšlet o tom, co se tak mohlo stát s holkou, co seděla přede mnou v sedmé třídě, o tom, co potřebuju koupit na další den k snídani, nebo o tom, o co se pokouší lidé, co tu kolem mě kloužou po sněhu a křičí na sebe německy. Svým způsobem pro nás představení skončilo hned po premiéře. Nikdy mě nenapadlo, jak rychle se celý ten výtvor zakonzervuje, ale čerstvé těstoviny bys rychleji neuvařil. Profesionální herci probírají po-premiérovou depresi, tak jako čerstvé matky litují své „ztráty.“ Jde jenom o proces a aplaus a hrozí, že všechno, co se vyskytne mezi tím, bude jen podružné. Tedy až na to, že jsme lidé a jsme v tom dobří. Jsme dobří v tom, co děláme, a možná, že tak přidáváme tomu, co děláme, lidský rozměr. Včera večer, když se Vojcek ptal Kapitána, jestli si s tím zahýbáním dělal srandu, vrátila se hře i překvapivá vlídnost a já měl pocit, jako by se celá plošina, na které sedím, i s piánem, vznesla ze zasněženého pódia a odlétla přímo skrz obrovské okno. Je nás šest, ale komunikace mezi námi je stejně pružná jako těsto v mých rukách, když peču chleba. A je to obdobně životadárná síla.

Všichni jsme několik posledních týdnů seděli na příliš mnoha židlích, což celý proces komplikovalo. Například v úterý hrály všechny vlaky v regionu Ruhr v jiném rytmu, než bych býval potřeboval. Do Hamburku, kde jsem vystupoval v rámci svého klubového programu Small Beast, jsem přijel o několik hodin později. Jen taktak, abych stihnul pověsit logo a vyzkoušet si mexickou zápasnickou masku, kterou mi Andras duchaplně obstaral, protože jsem si zapomněl dionýsovský věnec. Minulý pátek, v Dortmundu, jsem Baby Dee a její zlatou harfu vysadil na bar a všechno bylo perfektní. Tentokrát bylo všechno příliš velké a příliš pozdě, ale nakonec jsem měl pocit, že se nám povedlo čas zpomalit a prostor zmenšit. O Little Annie nelze, v žádném smyslu toho slova, který by muzikanti uznávali, říct, že by měla rytmus. Ale i přesto ožívá v proudech a podobách atmosféry, kterou spolu sdílíme, víc, než kterýkoli performer, kterého jsem kdy slyšel nebo viděl.

Vizuální umělec John Baldessari jednou řekl: „Zjistili jsme, že existuje nový přístup k porozumění umění. Nevidí ho jako vyjádření sebe sama, ale jako zkoumání.“ Podobný názor zaujal i Calvin Tomskins, když napsal, že „sebevyjádření a osobní volba nepřicházejí v úvahu“. Slovo umělec se vetřelo do našeho jazyka přibližně ve stejnou dobu jako slovo rytmus. A za posledních pět set let bylo většinou používáno ve spojitosti s lidmi, kteří se volbou způsobu vyjádření zdárně probourali do (po)vědomí ostatních. Spousta z nás se pak odstěhovala do měst, začala vydělávat víc peněz a mít víc volného času. Někde na té cestě paní Tomskinsová a Baldessariová vypadly z rytmu plodných a neplodných dní. A my jsme teď doplavali skrz obří okno na malou mýtinu, kde začíná naše zkoumání. Občas vás spojnice mezi zkoumáním a vyjádřením obroste jako víno a vy jste najednou schopní plout v tom nezměřitelném rytmu, který vám může zachránit krk před oprátkou nebo výsledky voleb z minulého týdne. Když slyším Little Annie zpívat písničky Stevieho Wondera, odplouvám.

A občas mi k tomu stačí jen jedno slovo, jedno gesto.