Pohoda (2024) počasí navzdory

Letošní ročník trenčínského Pohody zlomila v páteční podvečer silná vichřice, v době klimatické krize jev nové reality letných podujatí. Ani ne čtyřiadvacet hodin na letišti, přesto jsme toho stihli zažít více než dost. Strach o nejbližší střídá po návratu domů obavy o samotný festival. Ten dávno přesáhl kategorii hudebního eventu, daleko více je místem s jedinečnou reputací a bezpečným prostorem pro všechny, kterým není dobře ve vlastní zemi.

DOMINIK: Stěží hledám slova, kterými bych popsal letošní Pohodu, a to tím spíš, že to byl můj první ročník. Považuju ji za vůbec nejlepší v kategorii velkých festivalů na Slovensku i u nás, a to hlavně díky dramaturgii, která obsahuje nejaktuálnější interprety a interpretky napříč hudebními žánry. Vím, že nejsem sám, kdo Pohodě věří natolik, že line-up nepotřebuje dopředu znát, a mnozí návštěvníci mi potvrdili, že ona utváří jejich hudební vkus. Za více než dvacet pět let si důvěru rozhodně zaslouží.

JAKUB: Já tu byl prvně před osmi lety a od té doby jsem nepřestal jezdit. Když tenkrát oznámili Jamese Blakea a Flying Lotuse, tak jsem si koupil lístek, aniž bych věděl, s kým pojedu. Na letišti jsem pak navázal spoustu přátelství, která se mě drží dodnes. Koncert Solange o rok později řadím k těm nejlepším vůbec. Postupem času line-up přestal být rozhodující, jen málokterý festival dokáže přilákat tak rozdílné publikum a každého přivítat s otevřenou náručí. O tom, jak je pro organizátory důležitý okolní svět a sociální témata, svědčí i jejich ekologické aktivity, postavení Tepláreň stage nebo pravidelná účast ukrajinských vystupujících. Elektro-folkový band Go-a v odpoledním žáru na hlavní stagi dojal svou silou a odhodláním.

DOMINIK: Po osmihodinové cestě jsem byl rád, že nespím ve stanu. Znám letištní akce ve třiceti stupních, překvapilo mě ale, jak bezproblémové bylo parkování a ty drobnosti kolem placení za gastro, dostatek vody, vybavenost hygienických potřeb, jednoduše věci, které dokáží zabolet, když nefungují. Přístřešků a různorodých stagí kam se schovat bylo požehnaně. Upřímně si nepamatuju, jak se která stage jmenuje, bylo jich kolem patnácti, a to počítám i místa čistě pro divadlo nebo literární stan. Fungoval jsem hlavně podle mobilní appky, kde bylo jasně a včas vidět, co se kde děje nebo u které strany pódia jsou kamarádi.

JAKUB: Zácpy, špatně nastavená navigace na druhý konec letiště i moje třetí kontrola na hranicích za pár let. „My vám sice věříme, že s sebou nemáte nic nezákonného, ale někdo to tam dovézt musí!“ vtipkuje strážník na hranicích, když pouští starého policejního vlčáka do kufru auta. Ze stanového města jsem slyšel aspoň poslední tracky Skepty, před lety rozbil hlavní stage v roli outsidera, dnes headliner na svém místě.

DOMINIK: Čtvrtek stihnu v podstatě celý, R&B Britky Arlo Parks mi spravilo úmornou cestu autem. Nečekal jsem, s jakým švihem mě kapela roztančí, zní perfektně čistě a nahlas. Skepta je pak energetická jistota. Pamatuju si, jak mě na brněnském Pop Messe vytáčel jeho neustálý playback v pozadí, tady bylo vše odpuštěno. Texty udýchal a grimeové klasiky prokládal pomalejšími skladbami jako Bullet from a Gun nebo Miss Independent. Nebýt tanečního setu Peggy Gou, tak by mě James Blake poslal do postele, vrcholem byl ale jednoznačně australský zpěvák Genesis Owusu – skvělá show, jak tanečními kreacemi disco krále, energií, silou hlasu, tak nasazením, a to všechno zcela sám na velkém pódiu.

JAKUB: Hodinový set Jamese Blakea byl pohlazením po duši. Totální průřez tvorbou: CMYK z jednoho z prvních EP, cover sladké Godspeed, kterou napsal pro Franka Oceana, i poslední singl Thrown Around. Tři muzikanti na stagi, vše živě a světla sladěná do každého beatu i úderu do klavíru. Blake obě své polohy střídal s lehkostí a rozpustit se ve všech těch emocích bylo až příliš snadné. Od Peggy Gou jsem dostal, co jsem očekával, zato Owusu ovládl noc. One man show – trochu Young Fathers, trochu Lenny Kravitz. Už jeho deska Smiling With No Teeths (2021) překvapila žánrovou rozjetostí, loňská Struggler převálcovala rockovou úderností. Naživo nešlo tančit jinak než v moshpitu. Rock star!

POWER ŠLOFÍK

DOMINIK: Až v pátek jsem potkal známé tváře, a to na britských English Teacher. Mladá kapela, která letos vydala své první barevné indie album This Could Be Texas, jemuž ártovost neubírá na chytlavosti, tedy něco, co bych rád viděl u Damona Albarna. Vyjma kytar tu bylo cello, klávesy a pár krabiček, dostatek energie a zpěvačka Lily Fontaine s přehledem trefovala i záludné výšky, nevyhranost pak dokazovala občasná uskočení rytmu nebo nesmělost při interakci s diváky. Ve vedlejším stanu si česká dvojka Past vedla o poznání autentičtěji, možná i tím, že pili slivku, jak zaznělo po závěrečné skladbě a těžkých baskytarových riffážích.

JAKUB: Původní postpunková naštvanost English Teacher je dnes už zklidněná, to se rozhodně nedá říct o jejich ambicích. Dušana Vlka jsem vyměnil za funky Donnyho Benéta, odpoledne jsem se chtěl spíš vlnit do disco rytmů s drinkem v ruce než skákat v moshpitu. Na Pohodě nehrál poprvé a určitě ne naposled, jeden z těch příběhů, jak se outsider z malé stage dostane až na jednu z hlavních. Ostatně je jenom otázkou času, kdy podobný slot dostanou i English Teacher. Pohoda podobným způsobem zastihla v začátcích například Idles, Ross from Friends nebo Sevdalizu.

DOMINIK: Ne že bych u akce téhle velikosti nečekal stejně velký standard, kvalitou služeb jsem ale chvílemi zapomínal, že jsem uprostřed pole za Trenčínem. Na gastro nestačí superlativy, ale to je spíš do jiného reportu, ve zkratce: langoš, chleba ve vajíčku, halušky, o tresce v rožku se dozvídám příliš pozdě. Nechávám si síly na večerní The Armed, Eartheater a Yousuke Yukimatsu, ty ale nakonec byly třeba jinde. Jana Kirschner zvučí vodu divokou, obloha zčerná a pódia se uzavírají s oznámením bouřky. Než se člověk vzpamatuje, padá pivní stan, pod kterým jsme ještě před chvilkou rozumovali o nejočekávanějším pátečním koncertu. Žádný nebude, věci letí vzduchem a naše parta se v panice rozděluje. Chaoticky se schováváme, kde to jen jde, přes urputný déšť nevidím na krok. Bouři přečkáváme v hloučku za cisternou.

JAKUB: Já byl ve stanu, na letišti se mluvilo celý den o tom, že se něco přežene – a že to nebude hezké. Šel jsem si proto dát power šlofík, během bouřky jsem ve tmě podpíral konstrukci stanu a čekal, až to skončí. Měl jsem kliku a dovnitř se mi nedostala žádná voda, kamarádi kolem takové štěstí neměli. Když přestalo pršet, tak jsme pozorovali blesky a strachovali se, co se dělo v areálu. Atmosféra jako po bouři…

DOMINIK: Z bouře jsme se vzpamatovávali v press centru, že šlapu vodu a jsem durch mi přes okolní zmatek nedocházelo. Psal jsem všem, co tu byli, nikomu se nic nestalo, četl jsem zprávy o aktuální situaci. Pak vyskočilo z aplikace – je konec. I přes pohromu, která letošní Pohodu zasáhla, se povedlo nemálo skvělých koncertů a chvil, určitě jsem tu nebyl naposledy. Hodně sil!