Přelud hledající tělo (Mimoid Načeva)

Po třech dekádách působení Moniky Načevy na domácí hudební scéně lze zhodnotit její diskografii jako velice pestrou. Jde o osobnost, která na každém albu přicházela s něčím novým. Platí to i pro Mimoid z roku 1998, její pravděpodobně nejnepřístupnější počin. Společnost je dnes nakloněnější k probírání různých psychologických fenoménů, a nám se tak otevírá nový pohled na tuto desku. Ta není prezentována jako koncepční, přesto se na ni dá nahlížet jako na vyrovnávání se s toxickým vztahem.

Samotné označení mimoid pochází ze sci-fi románu Solaris od Stanislawa Lema, ve kterém se takto označují seskupení imitující v oceánu na jiné planetě lidské vzpomínky. Knihu po svém adaptoval režisér Andrej Tarkovskij a můžeme hledat paralely mezi tímto filmem a albem Načevy. Obě díla se zabývají koncem vztahu, ve kterém figuruje emocionální závislost, jen z jiné perspektivy. Solaris řeší ztrátu milované osoby, která se vrací jako vzpomínka v podobě přeludu. Mimoid se zabývá jedincem redukovaným na přelud, partnerskou obětí.

Stala se jeho hračkou. Je pro něj ochotna zavrhnout své původní já (skladba Teplo), jelikož ji konečně poskytl v životě pevný bod (Tvůj úsměv). Staré bolesti sice momentálně mizí v sexuálním aktu (Pohybama), ale dlouhodobě je nehojí a zároveň jde o zdroj nových bolestí („Věci se děly / sama je měnila v nějakou lásku / tak to chtěla / démoni přicházejí v noci“). Zůstává ve vztahu osamocená („Ještě cítím tvůj dech / sama ležím na zádech“) a degradována na zcela závislou jednotku („Prosím, měj mě rád / abych neumřela“). Přesto existuje naděje se z této situace dostat, i když to nebude snadné („Bude to bolet / dostat se ven k ostatním věcem“).

Závěrečná, titulní skladba zachycuje fantoma a nemusí jít o nadsázku, oběti traumatizujícího vztahu mohou mít omezené vnímání vlastního těla. Psychiatr Bessel van der Kork odkazuje na výzkumy, které odhalily, že pacienti s posttraumatickou stresovou poruchou vykazovali ve srovnání se zdravými jedinci téměř nulovou aktivitu v oblastech mozku zodpovědných za sebevnímání. Pacienti ztráceli se svým tělem kontakt, spousta z nich nevnímala doteky na některých jeho částech. Případně se od svého těla při opakovaně prožívané traumatické zkušenosti zcela odpoutali a popisovali stavy, kdy měli pocit, že se na něj dívají z vnějšku. („Pořád cítit / Stravující lásku / S tímhle tělem.“) Otázkou je, zda závěr desky Mimoid představuje opětovné nalezení vlastního těla a sebehodnoty, nebo odevzdání se svému trýzniteli. To nelze s jistotou určit.

Nahrávat přívětivější variantě by mohlo to, že jde o jednu z mála pasáží, která je na nahrávce podána srozumitelněji, jinak jsou vokály zastřené a zdeformované, jako by měly i formálně korespondovat se sžíravým zážitkem, flashbacky a halucinacemi. Tíživost elektronických podkladů (Gus Fernald) je stejně chladná a všepohlcující jako přítomnost toxického partnera v životě oběti. Hudební posun k experimentální a ambientní elektronice od rockového alba Možnosti tu sou… (1994) a triphopové nahrávky Nebe je rudý (1996) není kreativní exhibicí. Je součástí celého sdělení.

V textech se nacházejí útržky ze zmíněného Lemova románu. Ten primárně zkoumal možnosti lidského rozumu a milostná rovina měla pouze vysvětlovat jeho vizi mimozemské existence, pro člověka racionálně stěží uchopitelnou. Vzhledem k akurátnosti vybraných pasáží to nenarušuje nabízenou interpretaci, ze stejného důvodu tu zapadnou i verše Jáchyma Topola. Mohlo by se říct, že je to i pro jejich nejednoznačnost, ale i přes nejasnost událostí i pohnutek, které vedly k nahrání alba Mimoid, to zůstává nadčasové, otevřené novým interpretacím.