Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Červen je na vernisáže bohatým měsícem, jemuž teplé počasí dodává možnost otevřít dveře galerií dokořán a smazat hranici mezi vnitřním a vnějším prostorem. Galerie TIC v Brně netroškařila a pro úterý 14. června nachystala vernisáže hned tři. V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše v Kině CIT běží ve smyčce implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa. Takové nastavení v galerijním prostoru jen tak nepotkáte.

Přízemní prostor patří Dominice Dobiášové, která zde představuje svou převážně malířskou tvorbu. Jednotlivé obrazy jsou stylově výrazné, dominují plynulé přechody barev a práce se světlem. Použijeme-li velmi zjednodušenou asociaci, jednotlivé obrazy mohou připomínat kartičky hry Dixit. Člověk má pocit, že nahlíží do snových scenérií, které působí na jednu stranu fantazijně, na druhou v sobě nesou naléhavost a ostrost významu jednotlivých výjevů. Jde u místy až o sakrální výjevy, na nichž však postavy nevypadají tak, jak bychom předpokládali. Patrná je silná stylizace, figury často působí jako loutky, navzdory tomu je nekompromisně zachována proporčnost za užití neobvyklých úhlů perspektiv. Pojetí rámování obrazů se také vymyká – buďto jsou obrazy na krajích obšité a prostě přibité hřebíky na zeď, nebo mají dřevěný rám, který však tvarem i strukturou ladí s obsahem daného plátna.

Unikátní je i doplňková instalace skleněných a kovových objektů, na kterých participoval kovář Jan Korčián a sklárna Karlov. Tento surrealisticky působící nábytek a skleněné nádobí jako by patřilo do obrazů kolem. Autorka se tímto krokem pravděpodobně pokouší nabídnout divákovi 3D zážitek z její jinak dvoudimenzionální tvorby, což se jí daří, včetně zajímavě střiženého koberce, který se táhne přes vstupní schody do instalace a dokresluje plasticitu galerijního sálu.

V prvním patře se nachází vstup zakrytý roztrhanou modrou autoplachtou, kam může vstoupit pouze omezené množství návštěvníků současně. Fronta před vchodem, který připomíná bezdomovecké doupě, se táhne až ke schodišti, postupuje jen velmi pomalu. Dole, na dvorečku, se pomalu chystá zahájení expozic. Někteří se musí rozhodnout, zda z fronty utečou na vernisážní slávu, nebo úvodní slovo obětují pro možnost v klidu si užít Písky mikrosvěta 2.0.

Za plachtou je tma, oči se snaží přivyknout. Procházím po paletové podlaze klikatícími se těsnými uličkami ohraničenými pletivem, dráty, starými pneumatikami a dalším junkem, který evokuje skládku, stísněnost, průchod útrobami postapokalyptické příšery. Za několika meandry jasně vymezené cesty, ze které nelze uhnout (když jsem se vracela, v jednom koutě stála slečna, která vypadala jako zaseklý avatar ve videohře a snažila se projít stěnou z kabelů), je mírně zvětšený prostor, v němž blikají rozbité monitory. Zde cesta zdánlivě končí. Dál vede už jen zvuk. Je nutné se prodrat další autoplachtou a pak už se člověk vynoří v malé místnosti s promítací stěnou. Konečně bunkr, bezpečí. Sedám si na starou pneumatiku a civím. Projekce sestává ze série 3D animovaných videí, které zdánlivě nesouvisí stylem ani zvukem.

Překotná youtuberská recenze s anglicko-čínskými titulky reflektuje četbu Kafkova Procesu a přechází v audio-vizuální demonstraci děje, skladba High Hopes od Pink Floyd se záměrně cyklí a nesmyslně seká. Střih. Opulentní vizualizace modelu čehosi precizního, co může být banka nebo technologický modul, které při každém pohybu vydají explicitní zvuk pšouknutí a rozehrají velkou prdovou symfonii. Tma. Sugestivní smyslová reklama na žvýkačky winterfresh jako soundtrack k záběrům hořícího opevnění. Ticho. Postapokalyptický slow motion interiéru letadla po havárii, jímž se proplétá černé pableskující střevo. Vizualizace je pohlcující, divák chce vidět všechno.

Zpátky jdu zase potmě. Někteří noví návštěvníci si svítí mobily. Jako by se na svoje smysly nechtěli spolehnout a odmítali zpomalit. Mě naopak baví, jak oči nejdřív oslepnou, postupně si na tmu přivyknou. To je vlastně metaforou aktuálního stavu světa a toho, jak se k němu člověk vztahuje. Zvykli jsme si na covid, zvykáme si na válku na Ukrajině, zvykneme si i na degradující životní prostředí. Stačí počkat a nakonec se adaptujeme. Jistě je to způsob, jak přežít, na druhou stranu nás může odvést od konstruktivní snahy cokoli změnit. Nejvíce se potýkáme s vlastní malostí.

Právě limity lidství dobře ilustruje třetí z realizací, která se nachází v Kině CIT. Zde je na projekční plátno a dvě skleněné tabule promítána série záběrů oken paneláků a domů v Brně, které září do noci a za nimiž se odehrávají životní příběhy. Přes videoprojekci jsou pouštěny útržky rozhovorů, které autor nahrál tajně a které se odehrávají za okny jednotlivých příbytků. Jde často o kontroverzní dialogy diskutující vztahy, sociální kontext či finance, v každém případě jde o rozhovory, které nejsou určeny cizím uším. Takto vytržené z kontextu působí nepatřičně, vyhroceně. Některé z nich zní banálně, jiné mohou vyvolat otázku, zda „by se to nějak nemělo řešit“.

Trio výstav spolu zdánlivě nesouvisí, při bližším pohledu se však zajímavě doplňují. Přináší představu o tom, jak může vypadat svět v našich představách, jaká člověka čeká budoucnost a kde se nachází právě teď. Ve všech případech je nadsázka a ironie. Člověk dokáže fungovat konstruktivně, řešit problémy a vytvářet krásno, na druhou stranu je často neohrabaný, celou řadu svých akcí nedomýšlí a rychle spěje k záhubě.