Propíjení barev (Colours 2024): Finále po finále

Sobota s Jamesem Blakem coby hlavní hvězdou věští, že se letošní konec ročníku bude za poklidnějšího rozjímání. Chopíme se nastavené rukavice. Chodíme, rozjímáme, rekapitulujeme. Pohlcují nás poslední festivalové kontrasty a spektra.

DAN: Sobota jako festivalový vrchol, nebo volnější dozvuk pátku? Odpolední hodiny nasvědčují prvnímu. Klidný rozběh umocňují hudební vystoupení – Cacao stage vibruje pod smyčkami z akordů akustické kytary a tichých vokálních kreací slovenského Maoka, pódium Full Moonu si mezitím podmaňují Whyowhy harmoniemi, které zapadají do shoegazeového popu. Dále se rozhlížím, popocházím. Z logistického hlediska nelze nic vytýkat, člověk nečeká, má dostatek prostoru k zábavě i nicnedělání. Areál se nadále rozrůstá do promyšleného, rozumně formovaného celku. Pro festivaly kdysi typická hrozba v podobě kelímkové genocidy se rovněž nekoná, i když Colours si stále neosvojují systém „refundable cups“.

MICHAL: Už v piatok si to vravím, ale ešte si nechávam nejaký čas na skonštatovnie, že festival funguje ako dokonalý organizmus. Okrem pozitív, ktoré uvádzaš, sa človek cíti dobre aj v kontakte so stuffom či hádam všetkými predavačmi a ľuďmi od rôznych služieb, na ktorých narazíš, čo umocňuje príjemnú atmosféru. Obdivujem nenápadné logistické prvky, ktoré sa týkajú prechodov medzi niektorými sekciami pri Envision a Meltingpot. Dočasne inštalované železné schody spájajú pre plynulý prechod rôzne časti zvlneného terénu, jedným z pilierov pešieho mosta je odrezaný zbytok cisterny či komína. Za veľkú vychytávku považujem úpravu hlavnej plochy polievaním vody v sobotu ráno. Priestor to opticky refrešlo a je to potvrdenie, že organizátorom záleží na detajloch. Prachová clona napriek tomu poobede začne vznikať. Zopár plastových pohárov a fliaš som na zemi videl. Nechal som ich tam, nech to všetko naozaj nie je úplne dokonalé.

DAN: Vzápětí se míhám okolo hlavní stage, na které probíhá ve všech ohledech přežitá, přesto bombastická dancehall show Seana Paula. Dav se nechává strhnout megahity minulých let i nespočtem doprovodných blikátek a trumpetových samplů. Na vděčný výkon posléze navazuje Zara Larsson, která svou popovou fazonou přehazuje nedávno slyšené mainstreamové postupy minulých dekád do současnosti. V hlavě automaticky přemosťuji na rozjímání o dramaturgických rovinách. Headlinerem posledního dne má být James Blake, většinové obecenstvo si dle odezvy při posledních koncertech ovšem představuje něco jiného. V rámci hudební soupisky se tak Colours dostávají do zvláštního bodu – pokračující rozrůstání dělá z festivalu snaživou catch-all party, která se chce zavděčit všem. Otázkou je, do jaké míry se jí to daří.

MICHAL: V kľude prezriem i steampunkovú výstavu. Skúšam prednášku o bezpečnosti v Európe, ale musím odísť. Síce vysoko odborná, veľmi teoretická a konštatovacia, bez riešení, ktoré tak akútne potrebujeme. S Berlin Manson dumáme nad všetkým a ničím a bežím na Malalatu. Fanúšik balkánsko-folklórnych rytmov nie som, chcem však vidieť výsledok odvážneho rozhodnutia dať ich na hlavný stage. Tam už poskakuje pár tisíc ľudí a ďalší pribúdajú. Na pódiu je veľa tanečníkov, hosťujú rôzni speváci, živí trubkári. Opulentná show, Colors to dostáva do poriadneho varu. Neviem tomu vôbec uveriť a s jedným z organizátorov diskutujem, prečo to tak asi je. Mozog si upokojím v debate o slovenskom rape, ktorý by si zaslúžil viac priestoru v dramaturgii, a sledovaním Ivy Z, ktoré svoj set zakončujú vokálnou verziou Avril Lavigne.

fotogalerie z festivalu najdete tady

DAN: Něco po deváté se Full Moon zhošťuje rapper-punker Dušan Vlk. Pozoruju, jak se rysy memphiského phonku a živelnost Suicideboys propíjejí do problémů současného Slovenska. K Jamesi Blakeovi to beru drobnou oklikou, jednou z uliček, která se proměnila na uměleckou pasáž s pop-artovými počiny Honzy Šádka. Mnou jinak příliš nevyhledávaný umělecký směr mě v umělcově případě baví hlavně v momentech, kdy roubuje tradiční koupací kačenky do filmových odkazů. Za pár minut mě vítá modrou osvětlený set Jamese Blakea. Vybraná barevná paleta umocňuje posmutnělost vytříbeného výkonu, ale i neblahý fakt, že se Blake setkává jen s mírnou odezvou, která v měřítku gigantického prostranství hlavní stage ještě více zaniká. Přemístění na menší naopak pomáhá Sevdalize. Svébytný art pop s přepady do trip hopu oceňují zejména ti, kteří přišli na jistotu. Sobota se i tak podobá spíše dohře než vrcholu, závěr reflektuje pocity z celého ročníku – všudypřítomná profesionalita obestíraná dojmy, jejichž intenzita kolísá.

MICHAL: Smutno-veselú výstavu Honzy Šádka tiež absolvujem. Pozastavujem sa nad portrétom Štěpána Kozuba à la Warhol a premýšľam o fenoménu herca a jeho kolegov v Ostrave. S Dušan Vlk and company letíme na večeru do artist village, kde stretáme ľudí od Seana Paula a nenápadne pozorujem Emilianu Torrini pri interview. Vegánsku večeru si kamaráti chvália, vlastný koncert o poznanie menej. Je trošku úmorný, crowd ťažký, Vlkova unikátna energia a prejav fungujú čiastočne. Presúvam sa pred hlavný stage. Na ploche je asi štvrtina ľudí oproti piatkovému headlinerovi Lennymu Kravitzovi, môžem ísť čo najbližšie. Zvuk Jamesa Blakea je vytunovaný vysoko, jeho špecifický hlas vo forme, väčšina songov sa vďaka dohrávkam predlžuje a aj vďaka uhraničivému analógovému modulátoru dostávajú nový rozmer. Chcem si tento zážitok uchovať, ale okamžite po koncerte začne George Stage strielať bomby z deväťdesiatok a Kofola niečo podobné. Navyše Blakea mi z hlavy okamžite vyženú Fat Dog, ktorí sa svojou našlapanou a valivou hudbou snažia zbúrať Full Moon Stage. Vzápätí odchádzam, úplne pokojný a spokojný.