Články / Rozhovory

Rozhovor s Chuckem Raganem z Hot Water Music (2. část)

Rozhovor s Chuckem Raganem z Hot Water Music (2. část)

Tomáš Kejmar | Články / Rozhovory | 20.08.2012

(dokončení)

Ale nedostáváš se tak zpátky k nevýhodám hraní v kapele? Jako sólovej umělec máš kontrolu kvality, ale když si k tomu přizveš čtyři další chlapíky, co ti do toho budou kecat, tak se tím znova připravíš o část té umělecké volnosti.
Ne nezbytně. Pracuju tak, že připravím základ, natočím písničku jen s kytarou a zpěvem. A nahraju to podle metronomu, takže když k tomu chci něco přidat, je tam danej rytmus. Když mám písničku a nápad do nějaký pasáže, tak se prostě obrátím na některýho z kámošů a řeknu mu „Tohle je ono“. A když mám představu, že by to mělo znít takhle nebo trochu víc takhle, tak jim řeknu „Tady to rozveď“ nebo „Tady uber“. Ale zároveň je rád nechávám, aby projevili talent, co mají v sobě, a pak zaznamenám ty momenty a kousky, které se hodí.

Jasně, takže je to prostě uvolněnější.
Naprosto. Mám v plánu do budoucna produkovat nějaký nahrávky, teď myslím nahrávky jinejch lidí. A nechci k tomu přistupovat jako „Ne, tohle takhle nedělej, udělej to takhle“...

Myslíš jako Phil Spector?
S tím jsem nikdy nedělal (smích).

Zmiňoval jsi, že žiješ v L. A.
Teď už ne.

Ale pořád žiješ v Kalifornii, že jo?
Do Kalifornie jsem se přestěhoval už před nějakými sedmi lety a před třemi lety jsme se přesunuli nahoru do severní Kalifornie, do oblasti, který spousta místních říká Gold Country.

To se používá i pro Kalifornii obecně, ne?
Tp je spíš Golden State. Já žiju ve vesnici na úpatí Sierra Nevady. Je malinkatá, něco kolem jedenácti tisíc obyvatel.

Počkej, to není zas tak malý...
No dobře, je to město, ale malý. V porovnání s městy, odkud jsem přišel, je to prostě vesnice. Je to malá komunita, která vznikla kolem zlatýho dolu. Celá ta oblast za časů zlatý horečky dost prosperovala a tehdy to jméno vzniklo. Ovšem to není jedinej důvod, proč jsem tak pojmenoval desku. Ta oblast a Gold Country obecně jsou pro mě symbolem všech těch míst, který jsem si objevil a kam chodím rybařit, těch lesů, kde jsem v klidu a je mi dobře. Je to můj život, můj domov, kde jsme se s ženou usadili a kde je všechno, co je nám vzácný. Hodně písniček z tý desky jsou písničky o tom, jaký to je být na turné, a velká část je o tom, že dělám všechno, co můžu, abych se vrátil domů živej a zdravej. Navíc k tomu všemu přičti fakt, že jsme to celý nahrávali ve starým opuštěným dole. Studio, ve kterým jsme nahrávali, je v místě, kde byl kdysi důl Arrowhead. Ten se proslavil, protože tam bylo dost kriminálníků, který někde ukradli zlato, přivezli ho do tohohle dolu a řekli, že ho tam vykopali, aby prodali tu parcelu. Tohle jsou typický historky z časů zlatý horečky, ale je to podstatná část toho názvu. Prostě je to můj domov, kde žiju a kde jsme v tu dobu byli.

Většina lidí tě má spíš spojenýho s Gainesville na Floridě a Hot Water Music jako průkopníky gainesvilleskýho zvuku. O západním a východním pobřeží se toho ví dost, ale o jihu a scéně okolo No Idea Records už tolik ne. Mohl bys nám říct něco o tamější scéně? Jaký kapely tu scénu nakoply? Kdo byli místní Black Flag?
Za mě tam byly tuny punkovejch kapel, který už nikdo nikdy neuslyší a který byly naprosto úžasný – kapely, který pocházely z Gainesville a byly tou původní jiskrou, která to celé odpálila. Pro tu scénu byly zásadní kapely jako The Doldrums a skvělá parta Grain, který hráli takovej špinavej country punk. Hodně vlivná byla kapela, která si říkala Spoke, a taky Johnathan Resh.

Takže nešlo o věci, který by přežily a byly teď nějaký velký jména na scéně.
No, jen pár kapelám se odtamtud podařilo prorazit a vydržet. Less Than Jake, Hot Water Music, Against Me!

Takže jste patřili k první generaci, která se z Gainesville dostala ven?
Spoke se podařilo prosadit, ale když se na to dívám zpětně, tak byli pořád relativně malá kapela, o který zas tolik lidí nevědělo. Takže to tak asi bylo. Nevím, čím to je. Možná tím, že dolů do Gainesville neustále proudí lidi z celejch Států, protože je to univerzitní město. A ti lidi neustále generují hudbu a zakládají kapely. Po některých se za dva týdny slehne zem, ale stihnou vydat 7“, kterej bude to nejlepší, co jsi v životě slyšel. Většinou to končí tak, že se dva z nich odstěhují z města. Je to prostě jedno z těch míst, kde nemáš nejmenší potuchu, jak dlouho ta kapela vydrží, co z nich bude nebo co udělaj příště. Takže se můžeš vsadit, že když Against Me! posedávali v Gainesville s akustikama a plastovýma kbelíkama, tak nikdo nevěřil, že se někdy dostanou do bodu, kde jsou teď.

Jaký to je, když si potom přečteš „Tohle zní jak Hot Water Music?“ Navíc z tý haldy kapel, co tak zněj, pochází spousta právě z Gainesville.
Tak potěší to, na druhou stranu to není moje zásluha. Není to ničí zásluha. Jo, dělali jsme, co jsme dělali, a vím, že jsou kapely, který jsme ovlivnili a ty zase ovlivnily mraky dalších kapel. Takže jo, možná jsme něco odstartovali, ale sami jsme byli produktem toho, jaký kapely jsme poslouchali. A my hodně jeli Fugazi, Midnight Oil, Farside, člověče, spousty věcí, Minor Threat, Rites of Spring a další věci z Dischordu, Lungfish, The Steve Miller Band (smích), Lynyrd Skynyrd nebo Milese Davise. Ovlivnili jsme hodně lidí, ale stejně tak se na nás podepsala spousta vlivů, se kterými jsme vyrůstali. A kdo ví, kde to všechno začalo?

Do toho rozhodně šťourat nehodlám. Teď se prásknu. Gold Country jsem si upytlačil na internetu, abych si to před tímhle rozhovorem poslechl. Jak se tváříš na sdílení muziky přes internet?
V současnosti to úplně neodsuzuju. Znám muzikanty, který s tím válčí a trápí se tím, že kvůli tomu nebudou prodávat tolik desek. Já píšu muziku, protože to miluju, a byl bych rád, kdyby se dostala k lidem. Pokud si ji koupíte, lidem jako já to dost pomůže. Umělcům to umožňuje pokračovat ve skládání a pomáhá přežít. Na druhou stranu pokud nemáte peníze na to, abyste si muziku koupili, pokud si ji potřebujete půjčit, stáhnout, ukrást nebo se k ní dostat jakkoli jinak… Chci říct, že píšu muziku, aby ji lidi poslouchali. Snažím se lidi povzbuzovat, aby podporovali svoje lokální obchody s hudbou. Protože ač nám to tak možná nepřijde a stahování muziky z internetu je skvělý, lehký a pohodlný, svým způsobem to zabíjí umění. Dostáváme se do bodu, kdy se vyrábí míň a míň desek, protože se jich čím dál tím míň prodává. K tomuhle je nutný dodat, že já se nad tímhle moc nepozastavuju, protože zbožňuju vinyl a mám pocit, že vinyl tady bude ještě dlouho potom, co se po CD slehne zem. Jednou to třeba skončí tak, že budou existovat jen digitální formáty a vinyl. Teda vždycky budou ještě existovat kazety (směje se a ukazuje na diktafon), stejně jako budou existovat lidi, kteří si radši nahrávku pořídí na desce, na něčem hmatatelným, na co si můžeš šáhnout, u čeho můžeš obdivovat přebal, potěžkat si to a pak si jí pustit. Taky vydrží roky, za ta léta se poškrábe, ale to tomu dodává ten charakter, chápeš? Takže si myslím, že tak nebo onak, tohle vždycky přežije. Domlouvám lidem, aby podporovali svoje místní krámy s muzikou, protože díky tomu za váma umělci můžou jezdit a hrát. Dneska je to stahování tak jednoduchý a pohodlný, že to snad dělat musíš. Sám jsem to kolikrát udělal. Víš co, jsem na turné a říkám si „sakra, tuhle desku musím mít“, sednu si a stáhnu si jí a zabere mi to deset minut. Ale když něco slyším a líbí se mi to, tak se budu snažit sehnat si to na vinylu. Tak nebo tak si to koupím.

Bavili jsme se o vydávání desek, považuješ za důležitý vydávat na nezávislým labelu, nebo bys uvažoval o majoru? Vidíš nějakej rozdíl mezi velkými indie vydavateli jako Epitaph a SideOneDummy a velkými korporátními firmami?
No, já u žádnýho velkýho vydavatelství nikdy nevydával.

Ale možnost jste měli, předpokládám.
Jo, měli jsme pár nabídek, ale žádná z nich nedávala moc smysl. Hot Water se vždycky dařilo držet si svojí nezávislost a svobodu. Za ta léta jsem se naučil, že je to hlavně o tom, jak dobře vycházím s lidma, kteří v tom vydavatelství pracují. Ve chvíli, kdy si s nima nemůžu sednout a řešit věci osobně, z očí do očí, tak s tím vydavatelstvím vlastně ani nechci spolupracovat. Mám kamarády, kteří mají smlouvy s firmama, u kterých nemají nejmenší tušení, kdo pracuje na jejich nahrávkách. Nikdy se s nima nepotkali nebo se znají jen přes e-mail. Tohle jsem nikdy nechápal, protože pro mě je to, co děláme, víc umění než byznys. A dělat něco tímhle stylem? Je v tom evidentně zamotanejch hodně peněz, ale já se potřebuju podívat lidem do očí. S mojí ženou jsme nedávno založili malý vydavatelství, Ten Four Records, chceme si dělat věci sami. A kdo ví? Třeba vydám další desku po Gold Country na Ten Four Records. To je trochu součást plánu.

Takže Gold Country si částečně vydáváš na vlastním labelu.
Jo, vydali jsme vinyl.

To dává smysl.
Absolutně! (smích)

Za co by se dalo říct, že se biješ v politice? Dost se řeší spojení punkrocku a politiky nebo muziky a politiky obecně, jestli má punk být vpravo, vlevo, atd. Jak do tý debaty zapadáš ty?
Nechci mávat prstíkem na lidi, který si přijdou poslechnout muziku. Není to moje práce nebo moje role. Nechci se stavět do pozice, kdy bych říkal lidem „měl bys žít takhle a takhle“. Politika nás samozřejmě ovlivnila, ale vyprávím příběhy a vyjadřuju pocity, který čerpám z toho, co se stalo v mým životě, v mojí zemi, co se děje dnes a denně, ale jsou to všechno jenom moje subjektivní náhledy. A přesně takhle daleko chci jít, dál ne. Radši nechám lidi, ať si to přeberou. Píšu písničky jen jako terapii pro sebe, abych ty věci ze sebe dostal. Vyrostl jsem v baptistický rodině na jihu a chodil jako malej do kostela, kde na mě kazatel ukazoval prstem a říkal mi, co je dobře a co špatně.

Chápu, chtěl jsem se ještě zeptat na vegetariánství a práva zvířat, ale když jedno z tvejch hobby je rybaření...
Neříkal bych tomu hobby, ale ani to nepovažuju za sport. Pro mě je to trochu o něčem jiném, než si lidi pravděpodobně myslí. Nejsem vegetarián nebo vegan, vlastně k tomu mám hodně daleko. Jsem lovec, rybář a zahradník. Vyrostl jsem v rodině, kde jsme se učili, jak být soběstační. Jak sázet a pěstovat zeleninu, jak jí sklidit, uskladnit, jak sbírat semena a spustit ten cyklus znovu a udržovat ho. Učili jsme se, jak vystopovat jelena, zabít ho, stáhnout ho a zpracovat nebo jak chytat ryby, jejich návyky, kde budou v jakých měsíčních fázích, v jakejch cyklech se krmí a tak dál. A taky hlavně co dělat s tím, co chytíš. Tohle bylo v naší rodině něco naprosto běžnýho. Byl to způsob, jakým jsme žili. Strávil jsem dost času s prarodiči z máminy strany, to byli kreolové dole v Louisianě. Taky žili chvíli v Texasu. My za nima jezdili na ranč, jedli jsme zvěřinu, čerstvý ryby, melouny, drcenou kukuřici a věděli jsme přesně, odkud kterákoliv z těch věcí pochází. Všechno jsme si vypěstovali nebo našli sami. A přijde mi trochu smutný, že tohle tak nějak upadá s tím, jak se zvětšuje populace a lidi dávají přednost pohodlí.

Jak vybíráš věci, co budeš hrát?
Naživo? Jen tak podle nálady, systém pokus–omyl. Občas máme připravený playlisty a celý se to odvíjí od toho, jaká je atmosféra, co to je za klub a jakej z toho máme pocit, ale občas si prostě řeknu „Zapomeň na playlist, dáme tomu volnej průběh“. Nevýhoda je, že vždycky zapomenu nějaký písničky. Na tomhle turné jsme na některejch koncertech v Německu hráli až dvě hodiny, což znamená něco okolo třiceti písniček.

Jasně, takže dojdeš do bodu, kdy si říkáš „Co ještě můžeme zahrát...“?
No, on si většinou někdo z publika řekne, co chce slyšet, a my to většinou zahrajeme.

Je dobrý vědět, že jsou ještě kapely, na který má smysl řvát názvy písniček, které chceš slyšet...
(smích)

Info

Vyšlo ve Full Moonu #2> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Czech Metal Studies: Metal se dá zkoumat

Abbé 06.11.2024

Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.

David Boháč (NOC6): Klubovnu nám svěřili na dva roky

Mariia Smirnova 03.11.2024

V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.

Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Klára Řepková 23.10.2024

Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.

Brendan Canty (The Messthetics): Hraní naživo je nejlepší balzám na nafouklé ego

Banán 09.10.2024

Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.

Rasťo Rusnák (Kolowrat): Nové piesne vznikali pomaly

Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024

Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.

Red Fang: Pivo a bulšit

Abbé 03.10.2024

Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…

Jakub Nový (Prague Music Week): Velkou mezeru vidím ve vzdělávání

redakce 30.09.2024

Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.

Midirama (Fuchs2): Musí tam být oheň!

Libor Galia 26.09.2024

Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?

Mikuláš Svoboda (HYB4): Přivézt Sungazer je splněný sen

Mariia Smirnova 24.09.2024

Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.

Vlzques (Fuchs2, Swine Daily): Baile Funk jednoducho milujem

Libor Galia 05.09.2024

Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace