Rozhovor s Chuckem Raganem z Hot Water Music (1. část)

Pražský koncert Hot Water Music, kapely Chucka Ragana, který v pauze rozjel slibnou sólovou dráhu, se blíží. Jaké to bylo před třemi lety, kdy byly myšlenky na reunion v plenkách?

Interview se rozjelo, ještě než jsme vůbec začali nahrávat. Hned jak jsme se uvelebili v backstagi, vytasil jsem už poněkud služebně starší diktafon na magnetofonové kazety s tím, že to dneska bude trochu „old school“. V ten moment Chuck Ragan přístroj popadl, v rychlosti se omluvil a utekl do vedlejší místnosti, kde se připravoval na vystoupení (čtěte: lemtal pivo) zbytek kapely. Odvedle k nám dolehl pouze výbuch smíchu. Upřímně řečeno, v ten moment jsme byli trochu na rozpacích, co si máme myslet. Nicméně Chuck se po chvíli vrátil a jal se ochotně vysvětlovat, o co šlo. A spoustu dalších věcí.

Omlouvám se, musel jsem ten diktafon ukázat našemu bubeníkovi, protože pokaždé, když chce říct, že jsme něco nahráli, tak místo toho říká, že to šlo na pásku. „We’ve taped it.“

Jasně, pásky už asi moc nepoužíváte.
Přesně, takže jsem mu to musel ukázat a říct, že tohle se bude skutečně točit na pásek!

Možná jste to zažili kdysi s Hot Water Music. V posledních letech se soustředíš na svou sólovou kariéru, podstatně odlišnou od toho, co jste dělali s kapelou. Změnil se nějak tvůj náhled na sebe sama spolu se změnou stylu? Ve chvíli, kdy jsi přesedlal z pozice rockového zpěváka v kapele na country písničkáře...
Hádám, že většina lidí to netuší, protože se mě na tohle ptají celkem často. Ono je to tak, že já tenhle typ muziky dělal už před Hot Water Music. A dokonce i starší písničky Hot Water Music jsem psal s akustickou kytarou.

Měl jsem na mysli spíš rozdíl mezi hraním sólo a jako člen kapely...
Rozhodně mám mnohem víc volnosti, a to nejenom s ohledem na psaní a vyjadřování se. Což neznamená, že by mě psaní muziky s klukama z Hot Water Music nebavilo, já to fakt strašně žral, ale to bylo psaní v kolektivu. Takže to probíhalo tak, že každý něco přinesl a sedli jsme na to, rozebrali to na kousky a pak to znovu poskládali, chápeš, co tím myslím?

Jasně.
Takže se stávalo jen zřídka, že by jeden člověk přišel s celou písničkou a ta už tak zůstala. Práce v kolektivu má svoje dobrý a stinný stránky, protože občas přijdeš s nápadem, ze kterýho jsi opravdu nadšenej, a zbytek to prostě nepochopí. To patří mezi nevýhody. Na druhou stranu máš vedle sebe lidi, kteří ti to celé pomáhají kočírovat, a když napíšeš něco špatnýho, tak máš v kapele kámoše, který ti řeknou: „Člověče, to je hrozný.“

Taková kontrola kvality.
Jo, to je přesně ten výraz, který jsem hledal. Kontrola kvality. Hrát sólo je ale to samé. Miluju tu volnost v tom, že se můžu vyjádřit jak chci, psát co chci, hrát co chci, ale zároveň okolo sebe nemám tolik lidí. Teda jasně, mám kámoše, se kterýma hraju, ale obvykle když píšu, tak píšu sám a nemám okolo sebe lidi, který by řekli „hele tohle ne“ nebo „zkus tohle“. A to mi občas schází...

Nepřijde ti to trochu... riskantní?
Naprostej hazard, určitě. Ale proto tak zbožňuju kolaborace s kamarády a dalšími umělci.

Myslíš lidi jako Austin Lucas?
Jasně, jako Austin. Hrozně mě to baví, myslím, že to z nás dělá lepší muzikanty a autory, když si nad tím sedneme a dáme hlavy i hráčský schopnosti dohromady. Prostě to maká!

Proč vlastně country? Kdo tě v tomhle žánru ovlivnil?
Člověče, toho byly tuny. Vyrostl jsem... teda narodil jsem se a vyrostl v jihovýchodní části Spojených států. Narodil jsem se v Texasu, ale žili jsme v Louisianě, v Tennessee, na jihu Georgie, na Floridě, prostě všude možně. A kolem mě byla spousta tradiční muziky, gospelu, bluegrassu a samozřejmě country z těch míst, kde jsme žili. Část z toho je tak ve mně už od mala pevně zakořeněná a tyhle vlivy se časem prosadí. Věci, které mě tenkrát inspirovaly, byly například Credence Clearwater Revival nebo Willie Nelson a podobný záležitosti, všechen ten bluegrass, Alison Krauss & Union Station a tak dál a tak dál, ten seznam je nekonečnej. No a pak jsem začal jezdit na skejtu a dostaly se ke mně věci jako Bad Brains a podobný kapely a já si říkal, ty jo, co to je? To mě odpálilo do úplně jinýho světa.

Máš pocit, že tě tvoje toulavé dětství nějak předurčilo, abys strávil většinu života na cestách s kapelou?
Řekl bych, že ano, protože moje matka se pohybuje v zábavním průmyslu a my vyrůstali na cestách. Jezdívali jsme s ní na štace a jo, myslím, že to tam někde určitě zůstalo. A vlastně mi přijde tak nějak pohodlné, že mám rozpolcený přístup k životu na turné. Je to jedna z těch věcí, který miluješ, ale musíš jim hodně obětovat a místy je hodně těžké se s tím vypořádat. Koncerty a publikum, to je skvělý. Chápeš, co myslím? Naprosto úžasný, ale když se mě zeptáš, jak se nám v nějakém konkrétním městě líbí, pak ti můžu jen říct, že vlastně nevím, protože jsme přijeli, vyložili vybavení, nazvučili a já ještě vůbec nebyl venku.

Jo, na to se ptají skoro všichni: „Co si myslíte o našem městě?“ Je mi jasný, že muzikanti na turné mají dost nabitý program, takže se po městě nemají příliš šanci podívat.
Je to škoda. Já už sem jezdím léta, takže jsem hodně z Prahy za ty roky viděl, ale mám na tomhle turné s sebou pár kluků, kteří v Evropě nikdy předtím nebyli a těšili se na to, jak pojedou do Prahy a prohlídnou si nádherný město. Ale to je turné, prostě jedem dál.

Hrajete celkem často, míváš se svým stylem zpěvu problémy s hlasivkama?
Jo, určitě. Víš co, nejsem určitě ten nejlepší zpěvák a ani zdaleka nepatřím mezi ty tradiční nebo dokonce zodpovědný. O hlas se příliš nestarám. Chlastám whisky, občas si rád zapálím. Zpívám, co to jde a nejspíš ani ne tím správným způsobem, ale tohle je jedinej způsob, jak to umím a jak to cítím. Za ty roky jsem se naučil pár věcí, které hlasu trochu pomáhají ty koncerty přežít.

Myslíš třeba to, který druhy whisky a cigár jsou lepší?
Přesně!

Většinu svýho života trávíš koncertováním ve Státech a v Evropě. Je v tomhle ohledu rozdíl mezi kontinenty?
Jo, jo, určitě. Myslím, že je obrovský rozdíl v publiku. Ve Státech se zdá, že lidi jsou nesmírně přehlcený muzikou. A nemyslím to nějak zle, máme tam skvělý koncerty, fakt nářez. Srovnávám Státy, ten všudypřítomnej přístup, s tím, jaký mají lidi přístup tady. Ve Státech se jezdí tolik turné, takový množství koncertů, že je dost náročný někoho zvednout a rozpohybovat nebo i rozezpívat. Prostě mi to tam připadá trochu jiný než tady. Možná to je i proto, že ve Státech hrajeme víc než tady.

Takže je o dost těžší se prosadit tam než tady v Evropě.
Je to dost těžký všude, pokud nemáš dobrý zázemí, agenta, PR firmu nebo nahrávací společnost. Ať už cestujete s čímkoli, pokud nemáte za sebou lidi na tuhle práci, pak na to rovnou zapomeňte. Můžete samozřejmě jezdit a výborně si to užít, ale domů se vrátíte bez peněz… a hladoví (smích).

Co rozdíly mezi akustickým hraním a koncerty Hot Water Music?
No, koncerty Hot Water Music. Jsem strašně šťastnej a vím, že mám kliku, protože tuhle akustickou muziku miluju a mám s sebou celou kapelu. Hlavní myšlenka turné byla představit Gold Country a Feast and Famine co možná nejvěrněji tomu, jak jsou nahrané. Ale nikdy nevíš, příště můžu přijet úplně sám nebo jen s houslistou. Zbožňuju ten fakt, že můžu fungovat v obou polohách. Hot Water Music už moc koncertů nehrajou, spíš výjimečně, a když vytáhnu svýho starýho Les Paula, je to jako když si obuješ starý boty. Víš, co hrát na tuhle kytaru, na osolenej hi-watt, a jak to tam rvát. Na druhou stranu, člověče, ono je to tak strašně NAHLAS (smích).

Zní to tak, že se ti po tom ani nestýská.
No, to ani ne. Čas od času si to užiju, ale nestýská se mi po tom.

V tom případě radši přeskočím všechny ty obligátní dotazy na to, jestli budou Hot Water dál hrát, točit nové desky a podobně.
Rád na to odpovím. My bychom všichni rádi a já se dokonce zrovna včera bavil s Jasonem o tom, že si vyměníme nějaký dema. Já mám něco napsanýho, my vlastně všichni neustále něco skládáme a všichni bychom chtěli natočit další desku. A to samý platí pro koncerty. Ale s mojí ženou jsme rozjeli label a organizujeme The Revival Tour a máme domluvené koncerty na rok dopředu, je to šílený. To je pořád tohle a támhleto. Netrhneš se. A Chris Wollard jede taky naplno. Vydal výbornou desku, znáš The Ship Thieves?

Jo, znám. Zvenčí to vypadá tak, že ty máš rozjetej sólovej projekt, Chris taky, Jason hraje v...
Senses Fail.

Jo, Senses Fail, a George nedávno začal bubnovat v Against Me!, takže to vypadá, že není příliš šance, že byste to stíhali.
Přesně, ale je to jedna z těch věcí, který jsou jen otázka času. Jednoho dne to spolu dáme dohromady.

Ok, tak my budeme doufat.
To já taky! (smích)

Když zmiňuješ Revival Tour – zdá se, jako kdyby nastupoval nový trend písničkářů, rekrutujících se z hardcore/punkových kapel. Máš v tomhle ohledu pocit, že jsi součástí nějakého hnutí? Nebo nového trendu?
Myslím, že je to rozhodně hnutí, a zároveň nemám problém říct, že část z toho je taky trend. Někteří z nás tuhle muziku dělají nějakých patnáct šestnáct let, ten samý žánr, ale tenkrát to nikoho nezajímalo. Posedávali jsme u ohně a na verandách, hráli na akustický kytary a předělávali bluegrassový a country písničky. A pak jsme hráli spoustu rock’n’rollu, punkrocku a tak vůbec. Je tu dost lidí, ze kterých mám pocit, že to dělají celým srdcem, poctivě a bez jakýchkoli sraček si jdou za svým. A stejně tak si myslím, že existuje dost lidí, co to dělaj jen pro to, aby toho byli součástí. Chci říct… to je v pořádku, tak to v muzice funguje. Přesně takhle vznikaly jednotlivý žánry. Objeví se nějaká kapela a ostatní začnou říkat „ty vole, to je to nejlepší, co jsem v životě slyšel“ a najednou, z ničeho nic, se začnou všechny ostatní kapely snažit znít jako oni. A to nejen v tom smyslu, že by je přímo vykrádali, ale spíš tak, že jsou prostě jima ovlivnění.

To je myslím výstižný. Každej den se dočteš, že „další z bývalých punkových zpěváků se vrhnul na country“, a na druhé straně jsou tu lidi jako Billy Bragg, který se tomu věnujou už jak dlouho? Třicet let?
Z nějakýho důvodu se lidi chytnou nějaký představy, fráze, žánru, názvu ve stylu „pojďme to zaškatulkovat“. A najednou je to ta další nová věc, kterou všichni žerou i přesto, že to samý se už hraje devadesát, sto let. Ty samý styly. Ono je v pohodě, když se o tom mluví, a když si o tom lidi řeknou, ale je sakra pravděpodobný, že časem se z toho zase stane underground a na první stránky se dostane zase něco dalšího. Na druhou stranu mám vážně pocit, že jde v jistým slova smyslu o hnutí. Folková muzika pro mě vždycky znamenala přímočarou, upřímnou muziku, která je čistá, jednoduchá a je přímo před tebou, bezprostřední a nic neskrývá. A něco takovýho vyžaduje lidi, který jsou ochotný mít doslova srdce na dlani. Říznout do sebe a ukázat, co v tobě je, to je ta děsivá část. Ale tohle hnutí se vždycky posouvalo tam a zpátky, už od časů Petea Seegera po druhý světový. Je to pořád nahoru a dolů.

Byl jsi na tom správným místě v ten správnej čas? Protože tenkrát jsi šel nahoru jak raketa, čekal jsi to?
Vůbec. Upřímně řečeno mě vůbec nenapadlo ani přemýšlet o tom, že bych mohl točit desky. Byl jsem doma, pracoval jsem, dal jsem si pauzu od Hot Water a vrátil jsem se zpátky ke svojí starý práci truhláře a vydělával na chleba. Prostě jsem každej den přišel domů z práce, s ženou jsme probrali, co je novýho, dali si drink, něco uvařili a pak hráli na verandě na kytaru a skládali písničky. A jeden den jsem takhle seděl v kuchyni a Joe povídá: „Musíš něco z toho natočit.“ No a kamarád z Huntington Beach mě potom pozval do studia, který bylo stejně mrňavý jako tahle místnost (míň než 3×3 metry), byla to jeho prádelna. To, co tam vzniklo, jsme pojmenovali Laundry Room Sessions, z čehož později vznikly Blueprint Sessions a celej ten 7“ klub.

A jak ses dal dohromady se SideOneDummy?
No já SideOneDummy potkal už před lety. Vlastně těsně předtím, než Hot Water Music podepsali smlouvu s Epitaph Records, nás SideOneDummy chtěli zlanařit taky. Tenkrát jsme se z nějakýho důvodu rozhodli pro Epitaph. No a jednou jsem hrál v jednom malým podniku, kterej se jmenoval Silver Lake Lounge, a k mojí ženě přišla jedna holka a představila se. Byla to asistentka Joea Siba z SideOneDummy a přišla si poslechnout koncert, protože slyšela nějakou z nahrávek. Joe Sib má pořad na rádiu Indie 103 nebo se tomu taky říká Complete Control Radio a ona nadhodila, že se mám někdy stavit zahrát. Tak jsem šel a zahrál u Joea v rádiu. Byla to mimochodem dost sranda, protože během první písničky jsem zahrál tři akordy a urval strunu (smích). Nicméně tam jsem se znova potkal s Joe Sibem, jemu se to strašně líbilo, byl přímo nadšenej a celej žhavej něco vydat. A pak už to vyplynulo samo.

Potom vznikla Feast or Famine, Bristle Bridge a teď Gold Country. Byl hodně velkej rozdíl v tom, jak se desky točily? Zejména Gold Country ve srovnání s Feast or Famine?
Jo, na Feast or Famine jsem spolupracoval s Tedem Hutem, producentem, se kterým jsem se seznámil díky SideOne. Tohle bylo poprvý, co jsem točil desku sám, jenom já a producent. Spolupráci s Tedem jsem si užíval. Teda většinou. Měli jsme pár rozdílnejch názorů a myslím si, že je to fantastickej producent, ale když jsem šel nahrávat Feast or Famine, tak jsem měl jasnou představu, jak všechno bude a jak by měly ty písničky dopadnout. Potřeboval jsem jenom dobrý techniky a možná někoho, kdo bude stát venku, když budu zpívat, a bude mi říkat „Jo, to bylo dobrý, tak to nech“ nebo „Tohle zkus znova“. Protože občas, když zpívám, tak ztrácím přehled a moje uši jsou úplně v tahu. U Gold Country jsem byl v klidu, protože jsem si byl jistej, že jsem z toho schopnej vykřesat slušnou desku. Chtěl jsem do toho zapojit hodně svejch dobrejch kamarádů. Základní koncept byl napsat věci, který obstojí samy o sobě, prostě jen hlas s kytarou, a pak se na to zkusit podívat z dálky a nechat každou z písniček, aby si řekla, co potřebuje, a pak to prostě realizovat. Věřím, že tím, že jsem do toho zapojil svoje kamarády, protože všichni kámoši, co znám přes muziku, jsou extrémně talentovaný lidi, tak když to dáme do kupy, je to, jako když psali Hot Water Music.

(dokončení v druhém díle)