Sbohem, Franku... (Punisher: Bez domova)

„Punisher. Válečný deník den 12 987. Pořád ve starém domě. Teď spím v obýváku. Ložnice příliš voní po Marii. Už tam nepůjdu. Nemůžu si pomoct, připadá mi, že...“ Frank Castle se vrací zpět na místo, kde pokud spí, má noční můry. Tam, kde slyší smích svých mrtvých dětí a vzdechy své zavražděné manželky. Domů.

Série Punisher MAX ukázala hlavního hrdinu v realističtějším světle, než bývá v komiksech vydavatelství Marvel zvykem. Ostatně téma k tomu přímo vybízelo: veterán z Vietnamu Frank Castle přišel při přestřelce mafie o rodinu a od té doby zabíjí škodnou, aby dal životu smysl. Scenárista Jason Aaron si vzal za úkol ukončit sérii Punisher MAX se vší parádou. Castle přišel o zázemí a v jeho znovuobjevené duši zeje po konfrontaci se sociopatickým protivníkem Bullseyem díra. Má ovšem cíl. Má jeden nevyřízený účet. Wilsona Fiska alias Kingpina, který se stal šéfem newyorského podsvětí. Přes třicet let zabíjení toho nejhoršího svinstva a nedokáže si poradit s jednou bečkou sádla?

Až nečekaně civilní a minimalistické finále se vyznačuje pomalým budováním ztracené zabijácké reputace, využívaje klasickou strukturu boxerského filmu, kdy se hlavní hrdina příprava na poslední souboj. Castle odhaluje maso a ukazuje kost. Po útěku z vězení, beze skrýší a beze zbraní žije na ulici, sbírá noviny na podpal, aby se zahřál. Má nedostatek munice a ty, které potrestá, vybírá pečlivěji, nebo na ně neplýtvá kulkou. Kingpin možná vyhrál, ale nedokáže vyjít z domu, a i když nabral čerstvou posilu v podobě (velmi těsné) tělesné stráže Elektry Natchiosové, necítí se v bezpečí. Je to právě Kingpinova příběhová linka, která překvapuje nejvíce. Punisherův charakter stroje na zabíjení je daný, zatímco Fisk je přes všechno to násilí a brutalitu nečekaně zranitelný a často i zmatený v protichůdných pocitech strachu a berserkerovského, nenávistného šílenství.

Kresba Stevea Dillona není nijak nápaditá, čtenáři ji už dobře znají z Ennisova Kazatele, Constantina nebo koneckonců Punisherovy slavné série Vítej zpátky, Franku. Přesto se tentokrát odlišuje. Kromě toho, že je krvavější a nekompromisnější, sálá z ní žár staré školy. Je nostalgickou připomínkou věcí minulých. Obálky Davea Johnsona naopak nápady hýří a evokují poslední velkou tučnou zabíjačku.

Jason Aaron v závěru nabízí rozuzlení hodné legendy Punishera. Akce je jako vždy brutální, ale mnohem silnější jsou klíčové střípky ze života, které v závěru vidíme. První pusa, první zabití. Momenty, které ho formovaly. Silný závěr s nečekaně optimistickým koncem.