„I nic se musí umět,“ píše v parádním komentáři na serveru Aktuálně David Klimeš a nedá se s ním než souhlasit.

Tak je to zase tady. Další Šejkr, další volební víkend. Už si pomalu začínám zvykat, naštěstí to je na nějakou dobu naposledy.

Volební období přinášejí jisté leitmotivy, například skutečnost, že se mě známí dobří i letmí až příliš často ptají, koho budu volit.

Sváteční dny jsou nějaké rychlejší, nemůžu si pomoct. Zakázal jsem si počítač, tak trochu i telefon, a stejně to pořádně nepomáhá...

Když na stage instalovali duhovou vlajku na podporu víte čeho, tak to místní idioti nevydrželi. Nejdřív po nich letěly lahváče a pak ně pár hajzlů vtrhlo.

Konec roku je vždycky na morál, letos ale připomíná horskou dráhu, jejíž obsluha si odešla někam něco zařídit a po cestě zapomněla, že má motor vypnout. Kam zmizel listopad?

Na Le Guess Who? si vzpomenu i při příchodu na Václavské náměstí, kde se objevuji zrovna ve chvíli, kdy začínají Chinaski. Koncert pro budoucnost.

Na návštěvě u mušlí mě začal vyhlašovat vedle stojící týpek s tím, že jsem moc starej a co že tam jako dělám. A že budu určitě fízl. A že pozor...

Když jsem se ve čtvrtek podíval, co se děje, tak jsem zapomněl na všechno. Na nemoc, na babí léto, i na Kendricka. Události z bratislavské Teplárně mě paralyzovaly.

Obviously, we’re not golfers. Jedno z hesel, které vetkla do erbu Full Moonu Apačka, a taky pochopitelně aluze na velkého zevla. Bezbřehý sarkasmus a hlavně pravda.

„Dávejte pozor na podlahu,“ zazní ve chvíli, kdy nečekaně došlápnu na ztvrdlé bahno umístěné na podlaze setmělé instalace thajsko-amerického multimediálního umělce Korakrita Arunanondchaie.

Na chodníku za zdí Prezidentské (Grasalkovičovy) zahrady sbírám první letošní kaštan. Sakra, já to věděl.

Původně jsem zamýšlel tenhle sloupek věnovat Joe Strummerovi, minulou neděli by mu bylo sedmdesát. Nakonec z toho vylezly poznámky o smutku a růžoví delfíni.

Někdejší setrvačnost skončila na jaře 2020, od té doby – a s letošními událostmi možná ještě o to víc – člověku dochází, jak to bylo divné a snad i nesprávné.

„Do deseti let tady všichni shoříme.“ Ano, na zahrádce před Veletržním palácem padají i takovéto věty. Není se čemu divit.

„Když něco považuješ za zázrak, tak se toho jen tak nevzdáš,“ říká Michal Kaščák v rozhovoru pro bulletin festivalu Pohoda a moc dobře ví, o čem mluví.

„Dunaj s Bittovou, Nick Cave, Mňága. Během dvou dní. Devadesátky jsou zpět. Když si nezapomenu vzít léky, bude to pěkný týden,“ nechal se Jindřich Šídlo, smál jsem se dvacet minut.

Deset dní na cestě, respektive na festivalu. Praha, Barcelona, Lublaň a zpátky. To je život, chtělo by se říct. A vlastně možná jo. Jenže ne vždycky je to tak růžové,…

Měl jsem moc rád Raye Liottu. Mafiáni, jasně, jeden z nejlepších filmů vůbec, dodnes je nepochopitelné, že nebyl ve své době víc oceňovaný...

Gentrifikace se nevyhýbá ani distriktu 36, majitel domu zvedl provozovatelům hostelu nájem víc než čtyřnásobně. Přemýšlím nad zážitky, co jsem tu za ta léta nashromáždil...