Šejkr #90: Možná jednou

Doba je dynamická. Tohle úsloví se objevilo asi mnohem dříve, ale pamatuji si ho tak nějak od covidu, kdy se používalo zejména v souvislosti s vládními vyhlášeními, často v ironickém až hanlivém kontextu. Připadá mi to tak dávno, že už vlastně nevím, jak jsme tehdy uvažovali. Že to bude trvat dlouho, bylo záhy jasné, že ta, ehm, dynamika zůstane, respektive nakolik se promění, jsme jistě netušili. Během posledních čtrnácti dnů se toho stalo tolik, že vlastně nevím, o čem psát. A jestli vůbec.

Původně to mělo být o Kendrickovi, nakonec se mi do tracklistu ani nevešel. Na koncert jsem se těšil dlouho, nikdy mě ale nenapadlo, že to bude takový zážitek. Některé recenze koncert v O2 areně popisují celkem věrně, ale pořád je to jen zlomek toho, co se tam stalo. (Jsem rád, že jsem o tom psát nemusel.) „Chyběla mi trochu bezprostřednost,“ píše mi pár dní poté kamarád a velký znalec rapu. Chápu, ale… Vyžadovat bezprostřednost v případě show, která je spočítaná na zlomky sekund, s pečlivě odváženou mírou poselství, decentního, přesto zásadního vizuálního zážitku, vášně i touhy, je možná až neslušné. Vlastně mě ze všeho nejvíc oslovila úplně opačná věc – málokdy je vidět takové soustředění, snaha o dokonalost. Která zároveň není ani urputná, ani křečovitá. Úsměv při předposledním tracku přišel zrovna ve chvíli, kdy si člověk mohl myslet, že sleduje robota. Nikoli, jen se to prostě povedlo.

„Nelíbilo se jim, že sem jinej, marně bych řval o pomoc,“ zpíval Petr Stanko kdysi (a po něm Tvrdý s Havelkou, víme). Kendrickův koncert byl ze zážitků, na které se nezapomíná, ale v mé hlavě bude asi navždy spojený s tím, co se stalo o pár desítek hodin později. Ne že by to souviselo. Po návštěvě O2 areny mě přepadla chřipka, dalo se to čekat, o tereziánském létě jsme si říkali minule, jen není tak přítulné, jak by se mohlo zdát. Když jsem se ve čtvrtek brzy ráno probral a podíval se, co se děje, tak jsem zapomněl na všechno. Na nemoc, na babí léto, i na Kendricka. Události z bratislavské Teplárně mě paralyzovaly, vůbec si nedokážu představit, jak to vnímají lidé tam. „Chce sa mi plakať a do toho zvracať z tejto nechutnej krajiny,“ píše týden poté Jonatán na Facebooku. Cením velmi kluky z 52 Hertz Whale, že přijeli a odehráli křest, dva dny potom, co se v Bratislavě stalo. „Věděli jsme, že to musíme udělat, musíme pokračovat v tom, co děláme,“ říkal mi pak Tomáš v sobotu. Podepisuju.

Pořád říkám, že Šejkr je něco jako deníček, sice mi to moc lidí nevěří, ale je to tak. Na tomhle sloupku je to ostatně vidět, žádné pořádné téma nemá, je to jen shluk několika událostí z poslední doby. Jedna z těch pozitivnějších je, že jsem taky po strašně dlouhé době dočetl knihu, respektive ji zhltnul. Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu je skvělý román, škoda že jich od Maryse Condé není do češtiny přeloženo víc. Jenže pak jsem si přečetl doslov Jovanky Šotolové, ve kterém vypráví o osudech autorky knihy, a zjistil, že její příběh je možná ještě silnější než ten, který vyprávěla. Nejen proto, že je opravdový, takový, na který fantazie nestačí. „Možná jednou, se to zas vrátí, možná jednou, zatím…“

Dneska večer na Radiu 1 se to možná zas vrátí spolu s Baby Rose, Lazer Vikingem, Joyce Moreno, I Like Trains, Tvrdým i Havelkou nebo Nyx Nótt. Thriller?