Pavel Vulterýn | Články / Offtopic / / S hvězdičkou | 17.10.2012
Smrt na kolech patří k hudebnímu průmyslu stejně jako drogy, sex a občas i rock'n'roll. V souvislosti s nedávnou skoro-tragédií americké kapely Baroness, která bourala na letním turné ve Velké Británii (skvělý popis události s přesahy daleko za hranice hudby lze přečíst v příspěvku Update from Baroness na oficiálních stránkách), se zdá být vhodný čas pro trochu bulváru a povídání o smrti.
S myšlenkami na Baroness, na všechno, co se stalo v létě, a na jejich poslední desku se mi neustále vrací jméno Cliffa Burtona, basáka Metalliky, který zemřel při bouračce tourbusu ve Švédsku v roce 1986. Obě události se spojí tak snadno, až to snad nemůže být ani náhoda (aneb jak vznikají konspirační melodie, totiž teorie - pozn. aut.). Předně, nikdo mi nevymluví, že v některých písních na novém albu Baroness Yellow & Green imituje John Baizley, doufejme podvědomě, frázování Jamese Hetfielda. To je špatná zpráva. Kapely v roce 2010 odjely společné turné po Austrálii a nejednoho fanouška strašilo, jaký vliv by „rockové hvězdy z povolání“ mohly na Baroness mít. Už je to jasné, všechno je totiž špatně a frázováním to jen začíná. Nicméně fakt, že vaše oblíbená kapela vydá desku, která se vám nelíbí, je jedna věc. Problém začíná, když otěže převezme osud a vaše paranoidní myšlenky začne fatálně propojovat.
Je to historka stará jako thrash metal sám. Během evropské části turné Damage Inc. (je těžké se neušklíbnout a nepřiznat nejvyššímu filutovi body za drsný smysl pro humor - pozn. aut.) k albu Master of Puppets se klukům v autobuse nespalo dobře. Každovečerním rituálem, jak určit, kdo si vybere postel, bylo snímání pikového esa. Cliff Burton porazil Kirka Hammeta a vybral si jeho palandu. To, že se pikovému esu říká „karta smrti“, snad už není ani k smíchu. Kolem sedmé hodiny ráno dostal autobus smyk, vyjel ze silnice a převrátil se. Burtonovo lůžko bylo situováno tak nešťastně, že byl při dopadu vymrštěn z okna a autobus na něm dobrzdil. Co je po letech a "faktech", co se o Metallice povídají, už zase trochu k smíchu: kamarádi z kapely se ho snažili zachránit, ale zkolaboval jim hever. Než Cliffa stihli vytáhnout, přistál na něm celou svou vahou podruhé, definitivně. Vlastně ani tohle k smíchu není... Ve Švédsku by rockové hvězdy umírat neměly. A už vůbec ne smrtí jako z Bláznivé střely.
Na trochu vážnější notu. Snad proto, že havárie Baroness je pořád čerstvá a následky bolestivě patrné (ne, že by Burtonův náhrobní kámen zarůstal mechem, ale šestadvacet let je dlouhá doba), každému bych doporučil přečíst si zmíněný příspěvek na oficiálním webu Baroness, ve kterém John Baizley popisuje, jak k tomu všemu došlo a jaké byly následky. Život jsou jen trochu složitější vrhcáby; že někdo vyletí z okna po smyku autobusu, který ho potom rozmašíruje, a někdo jiný v osmdesátikilometrové rychlosti zjistí, že mu nefungují brzdy, proletí lesem a nakonec spadne z desetimetrové výšky a stejně neuhoří... Lze namítnout, že bezpečnost autobusů se posunula o světelné roky, nicméně fyzika je pořád jenom fyzika.
Poslední deska Baroness se mi (pořád) nelíbí. Bolí to - jejich první dvě alba jsou naprosto úchvatná. Zvláště Blue Record je v mém osobním hudebním životě obrovský milník. Když jsem měl v uplynulém létě šanci je vidět, ani jsem se nesnažil - tak moc jsem se urazil. Ale po pár týdnech od nehody a nejapných vtipech, že nemůžete natočit desku jako Yellow & Green a čekat, že vám to Bůh jen tak odpustí, jsem si přečetl, co mi John musel vysvětlit - a já jsem jim odpustil. A já jsem se i omluvil. Neříkám, že by se mi deska začala najednou líbit, ale když vidím obrázky Johna na kolečkovém křesle s kytarou v ruce, prošpikovaného dráty a šrouby... někomu jako je on, bych vzdal hold, i kdyby to byl zakládající člen Nickelback. Tolik se těším na další pokus, i když to zabere ještě spoustu času a rehabilitace... Přísahám, že se mi ta deska bude líbit, i kdyby se nelíbila.
Na druhou stranu druhé strany, při nastaveném kursu dělí Baroness od spolupráce s Lou Reedem pouhých pětadvacet let.
Daniel Katz 19.01.2013
Hudební objevy, všude samé hudební objevy. Kdo se v tom má, sakra, vyznat? Pojďme se na tu nádheru podívat.
Seda Dzholdosheva 13.12.2012
„Hardcore needs to be about something more than bad poetry and Slayer riffs.“ Vezměme si třeba Converge.
redakce 17.11.2012
No tak jako report? Je to spíš povídka o tom, jak se lidi potloukaj Ústím a při tom zajdou i do Mumie, kde hraje Apačka.
redakce 09.11.2012
Ano, je to tak, máme tady překlad povídky Jamieho Stewarta z Xiu Xiu do češtiny, ve světové premiéře. Bouchačky!