Tady začíná náš příběh... (Places)

Hrát indie pop na Ostravsku se příliš nenosí, Places to už zvládají šestým rokem. Což na jednu stranu nic neznamená, na tu druhou se svými sto padesáti odehranými koncerty nejsou žádní zajíčci. Po třech EP se propracovali k dlouhohrající desce, kterou jim vydali X Production pod názvem Distant Edges. Jestli potřebují manažera, kde našli studio a zahraničního mistra zvuku Stevea Kitche, proč nechtějí dělat díru do světa a jak vypadá ostravská scéna dnes? O tom i o dalším s kytaristou Kubou, baskytaristou Tomem a bubeníkem Marcynem, zpěvačka Eva a kytarista Andy se drželi vzadu.

Hrajete už šestým rokem, čemuž by jeden ani nevěřil, teď jsou uvěřitelné a vyhledávané příběhy typu Manon meurt, kteří natrhli zadek My Bloody Valentine na svém prvním pražském koncertě, a podobných vděčných zázraků. Jak se prosazuje ostravská kapela a jak moc myslíte že se dá udělat velká díra do světa na tuzemské indie scéně?
Marcyn: Podle mě ani tak moc nezáleží na tom, odkud jsi. Když hraješ a dáváš do toho celého sebe, protože to je přesně to, co chceš, tak se to dřív nebo později provalí, ať jsi odkudkoli. V Ostravě je spousta plných a nadšených lidí, ale ještě bude nějakou dobu trvat, než se dostane ke slovu. Odkud že jsou Manon meurt, z Rakovníka? Jasný příklad toho, že na místě asi fakt nezáleží. Na díru do světa nemyslíme, protože kdybychom začali, tuplem bychom žádnou nikam neudělali.

Kuba: Být z Brna nebo z Prahy, je to možná trošku jednodušší, ale dneska to žádnou zásadní roli nehraje. Internet máme i u nás a čím dál víc věcí se už děje jenom tam. Za koncertem se teda občas projedeme dál, ale Pražáci taky někdy hrajou v Ostravě… Tak dlouho nám to do desky trvalo, protože nám, a mi obzvlášť, dlouho trvá úplně všechno. A dělání děr se plánovat nedá, díry do světa se dělají spíš samy.

Máte manažera, někoho, kdo se vám stará o nějakou základní logistiku nebo PR?
Marcyn: Teď je to tak, že si většinu věcí děláme sami, od muziky, vizuálu až po zařizování koncertů. Nicméně s některýma koncertama na podzim nám pomáhá Kristýna Trochtová, naše spřízněná duše a propagátorka dobrých věcí a kapel. Ta patří mezi ty nadšené, o kterých jsem mluvil. PR má na svědomí vydavatelství, myslím, že se to docela daří. Koncerty teď vlastně přicházejí tak nějak samy, takže u mě dobrý.

Desku Distant Edges jste nahrávali v kopřivnickém studiu Animan u Tomáše Neuwertha, což je velmi otevřený a inspirativní muzikant. Jak jste k němu přišli? Znáte jednu jeho z někdejších kapel Nierika? Stylové od vás nebyli až tak daleko…
Marcyn: Tvorbu Nieriky nemám zrovna nastudovanou, ale podle toho, co jsem slyšel, na tom něco pravdy bude. A to on přišel na nás, ne my na něj. Nějakým neuvěřitelným způsobem nás někdy začátkem roku 2013 vyhrabal na Bandzone a zanechal vzkaz o pár větách, že nabízí své služby, ať přijedeme. A my přijeli, ale až o rok a půl později. A tady začíná náš příběh.

Kuba: Nieriku jsem si pustil na Bandzone kdysi dávno, aniž bych tušil, že je za tím Tomáš, se kterým jednoho dne budeme točit. Vzpomínám si, že jsem jim tam ještě psal, že je to dobrý. Podobně jsem to měl vlastně i s Kittchenem, kamarád mě kdysi vzal na jeho koncert a tam seděl obr za bicíma a málem to tam spadlo. Ostatně jako vždycky, co jsem Kittchena s Tomem viděl.

Masteroval Steve Kitch z anglického Devonu, ten si vás našel jak?
Marcyn: U něj je to naopak, toho jsme si našli sami. Respektive Tom. Říkal, že když už s tou deskou bylo tolik jebání, tak to necháme udělat někoho z venku, že o někom ví. A tak jsme mu to poslali. Netušil jsem, kdo Steve je, ale když jsem se pak dostal ke kapele Pineapple Thief, kde hraje, zamrazilo mě. A pak mě zamrazilo ještě jednou, když jsem viděl, že má v portfoliu i Anathemu.

Kuba: Byla to snad nejlepší volba, jakou jsme mohli udělat. Tak profesionální přístup jsme asi nezažili, byl to úplně jiný level, než na co jsme zvyklí. I když jsme si vymýšleli všechno možné a nemožné, za pár dní jsme ten master měli v mailu hotový.

Desku máte na iTunes, Amazonu, Spotify i Google Play, věříte i na cédéčka - pořizujete si muziku na hudebních nosičích?
Marcyn: Srdcovky si na nosiči rád pořídím, ještě lepší je, když jsou v obalech, které mě baví. V současné době si taky dost pohrávám s myšlenkou, že si seženu gramofon a budu si shánět vinyly. Vlastně ne, zůstal mi jeden na půdě po dědovi, takže ho nechám spravit.

Tom: Strašně rád objevuju novou hudbu a desky střídám jako ponožky, takže kupování CD by mě zruinovalo. Každopádně mám list kapel, jejichž desku si chci koupit přímo na jejich koncertě, ale to spíš jako možnost podpořit je, stejně nemám přes co si to pustit.

Kuba: Na cédéčka věřím, na druhou stranu když si nějaké koupím, stejně skončí komprimované v noťasu a v mobilu. Furt někam jezdím, kdo by to pořád tahal s sebou. Ale ten obal s bookletem, co můžeš držet v ruce, prostě nenahradíš.

CD vyšlo u brněnských X Production, což je pozoruhodný (nejen) label, který nikdy nebyl stylově vyhraněný. Má to něco společného s tím, proč zrovna u nich? Jak hodně jste stylově rozkročeni coby posluchači?
Marcyn: Když byly hotové mixy, dumali jsme, jak s celou věcí ven. A že by byla škoda, kdyby se o tom dozvědělo jen pár kámošů a nic. Tak jsme si řekli, že zkusíme nějaký label, který by to mohl dostat dál. Zájem jich nakonec mělo víc, ale my si ve finále vybrali X Production, věděli jsme o pár fajn kapelách, které pod nima jsou.

Kuba: X Production nakonec taky byli "největší" label, který o nás měl zájem. A když jsme si vybrali tuhle cestu, byla by škoda do toho nejít. Jasně, že to jde i DIY (v jiných ohledech, třeba s klipem to tak máme), ale nám sedl tenhle přístup.

Šestým rokem hrajete coby Places, počítám že po scéně v Ostravě se pohybujete déle...
Marcyn: Nepohybujeme, aspoň já ne, Places je moje první kapela, což platí pro většinu členů. Před Places jsem chodil na uměleckou školu, taky na ZUŠku, x let jsem hrál na klavír klasiku, jazz s klarinetovým kvartetem, koncerty, soutěže, první zkušenosti s nahráváním ve studiu… Víc toho nebylo, neznal jsem kluby, kapely, nikoho. Když jsme pak v sedmnácti začínali s kapelou, neznali jsme fakt nikoho. Jen Andy měl to štěstí znát pár jmen, odkud jsme se pak taky odpíchli.

Kuba: Když vznikali (tehdy ještě The) Places, bylo mi patnáct a uměl jsem velké nic. Takže oni mě naučili hrát. Nejdříve jsem se začal pohybovat po zkušebně s Places a až pak po scéně v Ostravě.

Jak se tamní prostředí změnilo, co se týče Stodolní, klubů, oblíbenosti hudební akcí obecně?
Marcyn: Stodolní je třeba brát s rezervou, ale jsou tam dva dosti zásadní kluby – U Krokodýlího ocasu, kde jsme křtili desku a schází se tam spousta lidí od muziky, a U Peciválů, kde se taky dělají dobré koncerty. Templ skončil kolem 2011, ten byl fajn, Boomerang šel taky do kytek. Teď tam jsou samé nalejvárny, bordel, špína, drogy, benga a tak. Kolikrát se dostaneš do potyčky, ani nevíš jak. Hudební podhoubí u nás představují klub Barrák, Dock, Plan B, Hudební bazar, Cooltour, absinthový klub Les, všechny jsou super a jsem rád, že je u nás máme, že můžou dýchat a něco vytvářet.

Kuba: Hodně roste Plan B, tam jsem vždycky chodil rád a mám radost, že se jim to takhle daří, i když na HC a punkové scéně nejsem úplně doma. Ale jsou to kámoši a občas se tam třeba objeví nějaká dobrá psychedelie nebo shoegaze, to já rád.

Spřízněné kapely? O February je v poslední době více slyšet, někdo další, na koho brát zřetel? Divided? Pacino?
Marcyn: February jsou fajn kluci, jsme kámoši a máme se rádi, pomáháme si. S Pacino se potkáme až na podzim, ale jednou jsem je viděl hrát v Planu B a udělali na mě dojem. Ještě je třeba brát zřetel na At Bona Fide a Sothein.

Uspěli jste ve Velké sedmě Radia 1, ve Startéru Radia Wave i na slovenském Radiu FM - co vás čeká teď? Kam se budou Places vyvíjet?
Marcyn: My moc neplánujeme, ani tohle jsme neplánovali. Do desky jsme sice dali všechno, co šlo, ale netušili jsme, co přijde po jejím vydání. Chceme hlavně hrát koncerty, jezdit na zajímavá místa, svobodně tvořit, objevovat nové cesty a užívat si to. Možná pak nahrát další desku nebo dvě, kdoví. Sami jsme zvědaví, kam nás vítr zavane.