Thundercat: Jsou to takový malý starověký tajemství

Nejde přeslechnout ani přehlédnout. Styl hry na baskytaru je tak výrazný, že nezapadne na jazzové ani hip hopové scéně a jeho osobité „převleky“ jsou stejně kreativní. Virtuózní hra a jemný tón, ale i jeho smysl pro humor tvoří podstatné elementy futuristické souljazzhopové scény v Kalifornii. Patří ke kolektivu Brainfeeder Flying Lotuse a říkají mu Thundercat.

Baskytarista Stephen Bruner vyrůstal na jazzu. Jeho otec, bubeník Ronald Bruner, hrál například s The Temptations nebo Dianou Ross. Jako teenager začal Stephen vystupovat s hardcoreovými Suicidal Tendencies nebo jel turné s legendárním inovátorem jazzové baskytary Stanleym Clarkem. Hrál v kapele Snoop Dogga nebo Eryky Badu a v současné době je důležitým spolupracovníkem Flying Lotuse, vydal dvě sólová alba a hraje třeba s Kendrickem Lamarem. Společně s dalšími hudebníky kolem Brainfeeder vnáší do současného hip hopu a soulu jazzovou filosofii, důraz na nuance, emoce, pestrost instrumentace a hledání osobitého výrazu.

Charakteristický zvuk tvoří na speciálně upravené šestistrunné baskytaře Ibanez Artcore. Jeho basové linky nejsou rovné a tvrdé rytmy, ale většinou ornamentální a velmi jemné melodické útvary. Thundercat má unikátní basovou flow a jeho vlastní tvorba navazuje na jazzovou fúzi 70. let, plnou syntetických zvuků. Druhým důležitým nástrojem je hlas a na druhé desce je slyšet ještě častěji. Seznamte se důvěrně s jedním z lektorů pražského Red Bull Music Academy Bass Campu, který vystoupí 13. února 2015 v klubu Jatka78. Jak a s kým, to neprozradil, máme se nechat překvapit...

Tvůj otec je velmi známý bubeník. Začal ses učit hrát na basu z jeho popudu, nebo sis ji vybral sám?
Bylo to spíš tak, že mě rodiče podpořili a povzbudili v tom, co jsem chtěl dělat. Co si pamatuju, vždycky jsem hrál na basu, asi jsem k tomu tíhnul. Máma mě samozřejmě ponoukala ke cvičení a jednu dobu jsem to bral hodně vážně. Rodina byla skvělým zázemím.

Měl jsi učitele, nebo výuka probíhala hlavně doma?
Chodil jsem na Colburn School a taky na The Yamaha School of Music. To už si moc nepamatuju, tam to bylo dost o trénování sluchu. Učil jsem se hlavně praxí, jak se říká, na kšeftech. Pořád jsem hrál, s bratrem, v kostele, na svatbách...

Pamatuješ si nějakou důležitou radu, kterou jsi při výuce dostal?
Ne. (smích) Nepamatuju si, co jsem dělal včera. Počkej, zamyslím se. Pamatuju si, že jsem pořád dokola hrál Smoke on the Water od Led Zeppelin (pozn. ed.: patrně myslí Deep Purple). Pamatuju si taky den, kdy jsem se naučil hrát Portrait of Tracy od Jaca Pastoria. Naučil jsem se část a můj učitel hudby ze střední školy, který taky hrál na baskytaru, si se mnou jednou sedl a naučil mě zbytek. To byla životní lekce. Vždycky si to budu pamatovat.

Mnoho baskytaristů z historie jazzu jsou výrazné osobnosti. Sedí to i na tebe. Ale jaké je to postavit se na pódium jako sólista? Bylo to těžké?
Jo, to teda. Musel jsem nosit brýle. Byl jsem nervózní, že na mě všichni koukají. Ale zvykl jsem si na to. Dost jsem se naučil, když jsem hrál se Suicidal Tendencies a Erykou Badu. Mike Muir mě naučil, jak se postavit, jak ovládnout pódium. Říkal mi vždycky: „Budeš vepředu, musíš si získat pozornost, dát lidem najevo, že tam jsi. Nemůžeš tam jen tak stát a snažit se splynout s pozadím. Musíš zazářit.“ Chtěl, abych hrál sóla. Ty jsem sice hrával, ale někdy jsem nevěděl, co dělat, protože lidi chtěli vidět něco oslnivýho. A já jsem spíš melodický hráč. A on mě nechal hrát sólo a klidně odešel, jen řekl, prostě pokračuj. (smích) A já na to: „Už můžu přestat?“ A on: „Ne ne, pokračuj.“ A hudba Suicidal je hodně basová, třeba Send Me Your Money nebo Possesed to Skate, tam jsou fakt šílený basy! A Erykah byla taky skvělá učitelka. Postavila mě prostě dopředu vedle sebe. A já jí za to děkuju.

Podespalo se hraní se Suicidal Tendencies na tvém stylu, i když teď hraješ spíš soul, funk, jazz?
Rozhodně přispěli v mnoha ohledech k tomu, jaký mám zvuk. Třeba můj tón. Musel jsem s nima hrát dosti silově. Kytarista Mike Clark je totiž jak samopal a jeho styl hry mě nutil hrát rychleji a tvrdě. Taky jsem se naučil, jak a kam napasovat svůj part. Musel jsem hledat tón, který by se tam hodil.

Jak ses s nimi dal dohromady?
Byl jsem na střední, ještě děcko. Můj brácha s nimi začal hrát první a představil nás. Pak jsem prošel konkurzem. A bylo to magický, docela dlouhou dobu, snad třináct let. Ještě teď se občas potkáváme a někdy si s nima zahraju. Mike mě vždycky podporoval. Byl takovej můj starší brácha.

Tvůj současný zvuk je specifický, to nikdy není rovná basová linka, spíš poletující ornamenty. Používáš šestistrunnou basu. Mohl bys přiblížit, co tvoří tvůj zvuk, jaký máš nástroj a jaké používáš efekty?
Dlouho jsem nechtěl používat efekty, říkal jsem si, že by to bylo příliš, a nechtěl odvádět pozornost od toho, co hraju. Nakonec jsem si našel několik zvuků, které mi sedí a používám je, hlavně díky lidem z Moog Music, jako Jason Daniello... Ale třeba když hrajete se Snoop Doggem, musíte umět zahrát „key bass“, hlubokou syntetickou basu. Musel jsem ten zvuk prostě najít na elektrický base. Někdy si mě dobírali: „Hele, musíš něco udělat s tím zvukem.“ A tak jsem se učil další techniky. I když samozřejmě nejvíc mi dal jazz, alespoň co se týče frázování a způsobu hraní. Jazz je o svobodě vyjádření, hledání výrazu. A já hrál hlavně jazz, když jsem vyrůstal.

Musíš měnit svůj styl hry, když doprovázíš rappery, i teď? Je to odlišné od sólového hraní, nebo se teď víc prosazuje tvůj osobitý zvuk?
Myslím, že se to míchá, že je v tom algoritmus. Využívám vše, co jsem se naučil, ve všem, co dělám. Většinou mě víc baví, když s někým spolupracuji poprvé a kolegové ještě nemají představu o tom, co všechno mohu udělat. Lidi, co mě znají, rovnou říkají: „Thundercat, jasně, ten toho zvládne...“ Proces tvorby je nejlepší. Třeba s Flying Lotusem. Pamatuju si, jak jsme sedávali a zkoušeli zajít, při přípravách na album You’re Dead, úplně nejdál. Příležitost pomoct někomu stvořit to, co má v hlavě, je neuvěřitelná. Už to, že jsem tam mohl být, a pak to propojení, vidět do jeho představ a pomáhat mu najít zvuk, který vychází z toho, čeho jsem se celý život držel... Jsou to takový malý starověký tajemství. (smích)

FlyLo produkoval tvou poslední desku Apocalypse. Jaký je producent? Je přísný, vnesl do toho hodně nápadů?
Ne, vůbec, přisnej není. V průběhu těch let nám to vždycky šlo skvěle. Od desky Cosmogramma až doteď. Bylo to přirozený, ale rozhodně mě posunoval a vyzýval, abych víc zkoušel. A abych ještě víc zpíval. A já na to: „Jak to myslíš? Já nejsem žádnej zpěvák...“ Jindy zas říkal: „Jo, tohle je fajn, ale možná to chce ještě trochu něco lepšího.“ Chtěl ode mě víc, chtěl, abych o tom víc přemýšlel. A to mi pomohlo, abych byl ještě víc sám sebou. Někdy jsem byl nervózní, když jsem měl zpívat, a on to ze mě dostal.

Takže nejsi typ hráče, který by si zpíval při hraní...
Ne, to ne, spíš se to odehrává v mý hlavě a já to překládám do hry na basu. Myslím, že když teď zpívám při hraní, posouvá to i mou hru k lepšímu.

Změnil se i tvůj způsob psaní hudby?
Psát písničky je jiný, než jen hrát na basu a psát melodie. Pořád na tom pracuju. Snažím se psát každý den a víc to promýšlím. Rozhodně se to se zpěvem změnilo k lepšímu. Ale proces se stále vyvíjí. Někdy napíšu jako první hudbu, někdy jen melodii bez akordů a pak nabaluju další věci. Někdy mám jako první napsaný text. Představa nepopsaného listu mě nikdy neznepokojuje, kdykoliv začínám z ničeho, nemám strach, že bych nevěděl, kam to povede. Vždycky je tolik možností. S tím k tomu většinou přistupuju.

Nedávno jsem tě viděla hrát s Kendrickem Lamarem a mám pocit, že čím dál víc rapperů využívá kapely, živé hudebníky. Je to tak?
Jo, myslím, že jo. Záleží na úmyslech, někdy to může být divný. Rappeři mají většinou silný cit pro melodii, ale je pro ně těžké ji vyjádřit, takže kapela je nutností. Dobrý příklad je Snoop. Každý si hned vybaví gangsta rap, on je přeci jeden ze zakladatelů stylu. Ale když jsem s ním byl na turné, zjistil jsem, že je daleko bližší typu osobnosti, jako jsem já. Vždycky jsem poslouchal hudbu celý dny a on to má stejně – celý den poslouchá starou černošskou hudbu. Bylo to pro mě inspirující. A jako hudebník mohu říct, že on cit pro melodii má. Viděl jsme to. A s Kendrickem... Řeknu to zeširoka. Rap pro mě není jiný než jazz. Je to jen jiná forma vyjádření, rytmicky i melodicky. Samozřejmě, rap je rytmičtější, ale já jsem třeba velký fanoušek Lil Bho, který je mimo klasickou škatulku rapperů, je velmi avantgardní. Neškatulkuju rap jen jako rytmický vyjádření, rappeři mají i cit pro melodii. Proto mám se světem rapu silný pouto. A rappeři cítí, že jsem v tomhle ohledu otevřený.

Jaký máš vztah k hiphopové kultuře? Dost konzervativnějších fanoušků i hudebníků má tendenci kritizovat současné rappery, že nejsou dost „real“ a že se jejich kultura ubírá jiným směrem, než jak začínala.
Spousta lidí, která říká tyhle kraviny, tam nebyla, když to vznikalo, takže se to zakládá jen na jejich představě o tom, co je hip hop. Vždyť přece hip hop má tolik tváří. Proto říkám, že je to jako jazz. To se nedá zjednodušit na jeden styl jen proto, že někdo má jakousi zkušenost. Protože když si promluvíš s lidmi, kteří s hip hopem začínali, bylo to o melodii, velmi muzikální, jako třeba Afrika Bambaataa – skvělá věc, a přitom tak muzikální! Když se samplovalo a scratchovalo, vycházelo to z pocitu. Bylo asi nevyhnutelný, že se to začne využívat i jiným, divným způsobem. Tak to chodí nejen v hip hopu, je to jako životní cykly. Takže když si lidi stěžují, že hip hop je pryč, je mrtvý, znamená to jen, že ztratili nit... (smích) On přece bude pořád existovat, ale bude se vyvíjet. Buď připustí, že se rap bude vyvíjet, nebo odpadnou do škarpy, starý a zahořklý. (smích) Nemůžem říkat, že s Joeym Bada$$em a Kendrickem se rap změnil k horšímu, je to jen důkaz, že rap je stále důležitý. Občas se zdá, že některý lidi říkaj věci, jen aby něco řekli. A většinou ti, co jsou nejvíc kritický, s tím nemají pouto.

Když doprovázíš rappery, máš stálé spolupracovníky, nebo se musíš přizpůsobit novým sestavám?
Vždycky se těším na nové kapely a nové spolupráce. Vždycky, když se s někým seznámím, pozvu ho k sobě domů a přehrávám mu hudbu. Manažer mi někdy říká, přestaň to takhle rozdávat... Ale já věřím, že je důležité dát lidem nahlédnout reálný obraz, takže se neschovávám, když je to někdo, s kým chci hrát. Rád hraju s lidmi, kteří sami rádi hrajou a užívají si hraní se mnou. Jeden z mých nejoblíbenějších spoluhráčů, když pominu bratra nebo Kamasiho, je Justin Brown, který se mnou hrává na bubny. Jeden z nejmilejších lidí, co znám. A opravdu jeden z nejúžasnějších hráčů, s kterými jsem hrál. S ním je to vždycky výzva. Je to snad nejlepší zkušenost za mou hudební kariéru, hlavně pro jeho upřímnost a věrnost tomu, čemu věří v hudbě. A taky Dennis Hamm, který se mnou hraje na piáno. Opravdu šikovní a strašně otevření, jsem šťastný, když s nimi mohu hrát. Pořád doufám, že někdy budeme hrát s Chrisem Davem, ten mě vždy podporoval, jako další starší brácha. Snad se někdy potkáme na turné. A taky Robert Glasper. Ti dva mě podporovali, když jsem byl poprvé na vlastní pěst v New Yorku. Bydleli jsme u Roberta a byla to naprosto skvělá zkušenost. Vzali mě mezi sebe, hráli jsme, chodili ven. Rád s nimi trávím čas. Další důležitá osoba je Terrace Martin z L.A. Lidi ho znají hlavně jako producenta. Hrál jsem s ním a spolupracoval už od dětství. A samozřejmě Kamasi Washington – hudební světlo mého života.

Nejsi známý jen osobitým stylem hraní na baskytaru, ale také stylem oblékání, svou image. Občas se objevuješ v čelence z peří nebo kožešině jako náčelník. Máš nějaké oblíbené návrháře nebo oblečení?
Ty jo, to je skvělý. Moc lidí neví, že se tolik zajímám o módu. Nemůžu říct, že bych měl zrovna oblíbenýho návrháře, spíš si vybírám různý věci. Dobrý příklad by byl Bootsy Collins (baskytarista George Clintona nebo Jamese Browna – pozn. aut.), koukáš na něj a říkáš si, jak je to možný, je to vůbec estetický? Může to působit divně. Ale já jsem pátral a téměř to zkoumal, nejen Bootsyho. Jsem přesvědčený, že lidi by se měli oblíkat podle toho, jak se cítí, vyjadřovat sami sebe, vyjadřovat to, čím si myslí, že jsou, čím by chtěli být, kam jdou, kde byli a kde jsou právě teď... Pamatuju si, jak jsem zjistil, že brýle ve tvaru hvězd, které nosí Bootsy, jsou od Christiana Diora. A tak jsem si spojoval vizuální estetiku se zvukem. I jako dítě jsem se pořád oblíkal do kostýmů, máma z toho občas šílela. Nechala mě hrát si za barákem a existuje pár fotek, kde stojím třeba s helmou na hlavě v nějakých botách se zvířecím vzorem. A ta helma měla mikrofon a měnila hlas a já do toho zpíval a hrál si, vůbec jsem ji nechtěl sundat. Móda mě vždycky bavila a ventiluju to i v rámci hudby. Cítím se tak dobře.

Nesmím zapomenout na tvoje videa. Jsou to tvoje nápady, nebo máš oblíbenýho režiséra nebo stylistu?
Třeba video k Walking byl můj nápad a spolupracoval jsem na něm s Holy Port a Kelly Portem. Bylo štěstí, že se do toho chtěli zapojit moji přátelé, přirozeně se to nabalovalo... Měl to být jeden den mého života a pak se to jako zvrhne. Evangelion, to je zase spolupráce s kamarádem B+, který je výjimečný filmař a výtvarník. To byl víc jeho nápad a já byl nadšený, že se mnou chce točit. No a Eric Andre v klipu Tron? Jsem jeho velký fanoušek. Miluju jeho pořad. A vtipný bylo, když jsem zjistil, že na škole hrál na basu. Takže se do toho dokázal daleko líp vcítit. Myslím, že jsem otevřený různým nápadům, který mi režiséři navrhnou. S klipy je to zábava. Když jsem natáčel s Erikem, ptal se: „Je tu něco, co bys fakt nechtěl dělat?“ A já na to: „No, asi bych nechtěl ukazovat svý přirození v televizi, protože moje máma a dcera by to mohly vidět.“ A on na to: „Tak ok, to dělat nebudeš.“ (smích)

Nejenže ty věci, který děláš, jsou zábavné, ale jsou taky procítěné. A já si všímám, že je tu čím dál víc emotivnější, jemné hudby, že je tu mnoho zpěváků, kteří mají jemné hlasy. Říkám tomu „emoluce“. Máš pocit, že je větší prostor pro takovou hudbu?
Haha! Emoluce. Rozhodně, ale nemělo by se to vůbec oddělovat. Hudba by vždycky měla být emotivní zážitek a prožitek. Když od hudby emoce oddělíš, je to otřesný. (smích) Pak to poznáš, neni to příjemný.

Napadá mě, že mnoho známých jazzových muzikantů jezdilo do Evropy a říkali, že se tu cítí líp. Vnímáš rozdíl mezi americkým a evropským publikem?
Jojo, je to velký rozdíl. Evropské publikum je otevřenější a dokáže lépe rozlišovat, už hudebníci jako Miles Davis to věděli. Kultura je u vás bohatší a je to znát, v Americe se lidi často zasekávají na těch „velkých novinkách“ a senzacích. Musí to být senzační a nejlíp, aby to pořád blikalo (smích), takže není čas udělat si odstup a uvědomit si, že hudba je něco daleko většího než jen moment, kdy u toho jste. Poprvé jsem hrál v Londýně a nikdy jsem necítil takovou podporu. Všichni znali tu hudbu, znali moje písničky, opravdoví fanoušci. To mě dostalo a motivovalo, abych hrál víc, abych si na pódiu víc dovolil. V Americe jsou někdy, hlavně mladý lidi, strašně kritický a soudí věci, kterým nerozumí nebo který se jim hned nelíbí. Ale jak sama vidíš, mění se to, jak stárnou a hudba se mění... prostě nekonečný.

Doufám, že třeba Kendrick bude mít na mladé publikum dobrý vliv.
Nemůžu se dočkat, až lidi uslyší jeho nový album. Protože to bude totální kulturní šok. Pro všechny. On je výbornej.

Byla jsem mile překvapená, kudy se vydal s písničkou Untitled. Podílel ses i na skládání hudby? Viděla jsem tě s ním hrát v televizní show.
Tuhle písničku napsal právě Terrace Martin. Ale skladba I, to je trochu delší příběh. Pamatuju si, jak to nahrával. Nebyl jsem tam celou dobu, ale fakt oceňuju, že pro mě ve své hudbě hledá příležitosti – že bych mohl zahrát něco tuhle a támhle –, a poslouchali jsme ve studiu novou věc, kterou nahrál, a já si do toho jen tak jamoval a on najednou říká: „To je skvělý, to bys tam měl hrát.“ Takže jsme nahrávali moje sóla, třeba přes celou písničku. A bylo to skvělý. Většinou jsou totiž lidi v rozpacích, když někdo moc sóluje, ale on si o to vyloženě řekl. Je skvělý dělat s někým, kdo se tak stará. A viděla jsi to video? Tam je na začátku skladba, kterou jsme kdysi napsali s Austinem Peraltou, taková ezoterická věc, já zpívám a on hraje. Posílal jsem takhle Kendrickovi každé ráno nějakou hudbu, něco na vstávání. Byl jsem ve studiu, a tak jsem mu hrál, co jsem měl v počítači, a tuhle písničku jsem přeskočil a on mi říká, abych se k ní vrátil. Poslouchal to a říká, co to je, to co zní jako takový malý výbuchy? A to mě skoro rozbrečelo, protože to byl Austin (skladatel a pianista Austin Peralta, který zemřel v roce 2012 – pozn. aut.). Kdyby tu tak mohl být a slyšet, že se to někomu takhle líbí. Určitě by teď hrál s Kendrickem...