Václav Valtr | Články / Reporty | 06.10.2022
Etiopská hudba je pro běžného posluchače stále na periferii dění. Fajnšmekři možná znají svébytný a kouzelný etiopský jazz (někdy označovaný jako „ethio-jazz“) a jeho legendy, jako jsou Mulatu Astatke či Getatchew Mekurya. Specifické etiopské stupnice se již od sedmdesátých let začaly míchat s jazzovými postupy a nástroji a fenomén, který si poslední desetiletí získal věrné příznivce i napodobitele, byl na světě. Etiopie se však hudebně vyvíjí a krom pozoruhodných elektronických experimentů spjatých se jmény Ethiopian Records či Mikael Seifu je zde především nezkrotná vlna pop music. Před lety k této scéně přitáhl pozornost i Bill Laswell, který produkoval album slavné etiopské zpěvačce Gigi a také produkčně vedl album více rockově orientované kapely Jano. Dvě členky této skupiny, Hewan Gebrewold a Haleluya Tekletsadik, navštívily Prahu se zbrusu novým projektem nazvaným Kutu, který pestrost etiopské hudby předvádí ve zcela jiné podobě.
Kutu je projekt francouzského jazzového houslisty Théa Ceccaldiho a zmíněných zpěvaček. Tato dravá kapela se ubírá jinou cestou nežli ethio-jazzové projekty či čistě elektronické experimenty. Nabízí totiž unikátní směs tradičních motivů z Etiopie či Somálska, umně zakomponovaných elektronických prvků, rafinované rytmiky a houslových partů oscilujících mezi dlouhými meditativními plochami a extatickým šílenstvím.
Šestičlenná skupina hned po nástupu na pódium Paláce Akropolis kypěla nadšením a vehementně se jala publikum rozhýbávat, dokonce roztleskávat. U spousty kapel by to působilo nuceně, ovšem Kutu od úvodních tklivých tónů houslí po poslední energický výbuch překypovali jednou zásadní výhodou: sršelo z nich nadšení a radost nové formace, která má co nabídnout a své hudbě bezmezně věří. A tak si díky bezprostřednosti koncert užívalo nejen záhy roztancované obecenstvo, ale především sami muzikanti s upřímnými díky vstřebávající nadšení z hlediště.
Centrální trojice na sebe strhává nejvíc pozornosti. Zpěvačky zaujmou líbeznou barvou hlasu i suverénním projevem, Ceccaldi přináší do produkce Kutu nečekaný element. Ať již smyčcem, nebo pizzicatem, ať s efektem nebo bez, jeho mistrná hra se dokáže svézt na energické taneční vlně a podpořit probíhající šílenství, ale stejně dobře dokáže ukonejšit.
Kutu ale nejsou jen o zpěvu a houslích a krom senzační klávesistky Akemi Fujimori a baskytaristy Valentina Ceccaldiho je třeba vyzdvihnout fenomenálního bubeníka Cyrila Atefa. Íránsko-francouzský matador má na kontě nejednu zajímavou spolupráci (za všechny jmenujme alespoň Salifa Keitu či Winstona McAnuffa) a jeho provedení komplikované rytmiky, která je tvorbě Kutu vlastní, bylo radost poslouchat. Časté změny rytmů, energičnost a nápaditost jsou jeho hlavními proprietami.
Ačkoliv se nepoučenému publiku mohlo prvních pár minut zdát, že dostanou standardní porci world music, opak byl pravdou. Kutu jsou příliš svébytní, aby byli snadno zařaditelní. Ani fakt, že jejich kořeny jdou hluboko do etiopské tradice, je nijak neomezuje a v úrodné hudební matérii se svazují s kořeny dalšími, ostatně místy se některé skladby překlápěly až do techna.
Ať již šlo o skladby jako Dantada, která je inspirovaná somálskou kulturou, hitovku Baamet Beal či dubem nasáklý závěr Yamabra – ve všech polohách Kutu nabídli entuziastickou smršť plnou neočekávané krásy. Jejich debutové album Guramayle, které na koncertu představili, stojí za poslech samo o sobě, ale živé vystoupení dalo jejich tvorbě nový rozměr. Potvrdilo totiž, že skupina překypuje jak energií, tak nápady.
Kutu (fr/et)
5. 10. 2022 Palác Akropolis, Praha
foto © Ivan Kiša Menčík
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.