Douška vydavatelská: Natália Ostrouchova (Animal Music)

Letošní podzim je v Animal Music eklektický. „Od jazzu, u kterého jsme před sedmnácti lety začínali, jsme dávno vykročili i k jiným žánrům, ale stále zůstáváme věrni tomu, co sami posloucháme, objevujeme a obdivujeme,“ říká Natália Ostrouchova. A portfolio se dále rozrůstá, nabízí široký záběr od indie folku až po středověké trubadúrky.

Co je nového
Čerstvým titulem je takzvané album-překvapení (nebo dárek), na které máme někdy v Animal Music štěstí. To se děje v případech, kdy se k nám dostane hotová nahrávka, která nás zaujme natolik, že s vydáním neotálíme a stačí „jen“ zařídit to, aby se dostala k posluchačům. Letos se nám to přihodilo s písničkami Miloslava Königa. Poslala nám je Tereza Ramba, společná kamarádka a Mílova nedávná herecká partnerka z filmu Zápisník alkoholičky, se slovy, že „by se nám mohly líbit“. Na první poslech si nás získaly neokázalostí, uvěřitelností a minimalistickým přístupem k tomu, jak vznikaly, i tím, jak znějí. Je to ryze sólový projekt, kde je všechno dílem Mílova talentu. Jeho herecká zkušenost (stálý člen Divadla Na zábradlí a čerstvý nositel ceny Thálie) je zcela jistě přínosem pro jeho schopnost jemně nuancovat projev a barvu hlasu, ale vždycky je to „tak akorát“. Odráží svět, který je jen jeho, a zve nás do něj jako k sobě domů.

V ten samý den co Mílovo Hedvábí vyšla reedice dvacet let starého, nebojme se říci kultovního alba Sta zvířat Nikdy nic nebylo, poprvé na vinylu. Nutno připomenout, že kapela má v historii našeho labelu zásadní význam, protože podle ní dostal svoje jméno. Deska Nikdy nic nebylo byla prvním titulem s katalogovým číslem ANI 001. Tehdy jsme ještě netušili, že za pár let se z ojedinělého nápadu stane seriózní koníček a později plnohodnotná pracovní náplň několika lidí. K oslavám se skupina rozhodla i pro tři koncerty, na kterých zahraje celou desku od začátku do konce s bývalými členy Tomášem Belkem a Petrem Ostrouchovem. Kromě toho se do konce roku objeví na streamech i první čtyři alba, která tam dosud chyběla a která už nejsou ani fyzicky na trhu. Do konce roku tak bude dostupná kompletní diskografie online.

Na podzim jsme vydali nové album Vladimíra Mišíka, které je třetím plodem jeho spolupráce s Petrem Ostrouchovem a kapelou Blue Shadows, rozšířenou opět o několik hostů. Mišík pro nás ztělesňuje klasika, který je stále schopný ve své hudbě, textech a zpěvu předat vášeň, humor i nadhled postupujícího věku. Je to obdivuhodné a nabíjející, tím spíš, že s koncertní kariérou se už před několika lety ze zdravotních důvodů rozloučil. Desku Vteřiny, měsíce a roky doprovázejí postupně vydávané videoklipy zachycující unikátní atmosféru nahrávání ve studiu. Do konce roku vyjdou ještě dva, tři už jsou dostupné na youtube.

Co chystáme
Zanedlouho vyjde nahrávka, která lakonicky řečeno kombinuje staré s novým. Nová je hudba, staré jsou texty. Časový rozdíl mezi nimi je ovšem zhruba 800 let. Album Trobairitz ženského vokálního souboru Tiburtina Ensemble oživuje zapomenutý svět jihofrancouzských básnířek-trubadúrek a jejich texty-básně z 11. až 13. století. Vedoucí souboru Barbora Kabátková proto oslovila Michala Nejtka, autora soudobé hudby majícího zkušenost s různými formáty, od komorní přes scénickou až k symfonické hudbě, aby se vtělil do role jakéhosi novodobého trubadúra a texty zhudebnil jazykem současného skladatele. Půjde o druhé album Tiburtina Ensemble, které společně vydáváme, před jedenácti lety to bylo Apokalypsis, které nahráli s jazzovým triem Davida Dorůžky.

Na závěr máme jednu úplně čerstvou věc, která je vlastně taky trochu návratem, na který se moc těšíme. 3. prosince vyjde nový singl kapely Lanugo, jejíž debutové album jsme vydali před patnácti lety. Avizovaná novinka se jmenuje Říjen a přijde i s videoklipem. Po Perseverance a Esse to bude třetí singl, který předznamenává očekávané album, které by mělo vyjít příští rok. A ještě máme jedno překvapení, které vám zákonitě nemůžeme prozradit.

Co slyším jinde
Pravidelně se vracím k desce Aerial od Kate Bush, která je jedna z mých opravdu nejmilovanějších. Podobně euforické pocity ve mně zanechává i poslední, loňské album kapely Nickel Creek Celebrants a na jiném pólu „euforie“ zase nová deska Kim Gordon. Nedávný náhodný objev a nenápadný zjev Cass McCombs se v mém Tidal profilu taky zabydlel a na jaře jsme se na něj vypravili do Dublinu, kde hrál dvojkoncert se Stevem Gunnem – každý sólo s kytarou. Baví mě taky vracet se ke starým devadesátkovým láskám jako PJ Harvey nebo Beck, jehož sólový koncert před třemi lety v Paříži pro zhruba 200 lidí představuje jedno z největších koncertních přání, které se mi splnilo.

Z letošních koncertů ráda vzpomínám na The Smile. Současnou českou a slovenskou scénu sleduju spíš v kontextu toho, co vydáváme, mimo to spíš fragmentárně. Zakončím to trochu smutně, ale musím vzpomenout na koncert Ireny a Vojtěcha Havlových letos na jaře k uvedení jejich posledního společného alba Four Hands. To byl jeden z těch přesahujících zážitků, který si v sobě dlouho ponesu. Hudba jsou vibrace, které se otiskují v těle a povznášejí ducha. Jejich hudba tohle dokáže.