Joe Sacco: V kůži intifády

Reportážní komiks je relativně mladý žánr, vycházející z komiksových stripů v zavedených denících a politických karikatur. Ovšem narozdíl od satirické povahy takových útvarů se reportáží komiks (přesněji „comics journalism“) snaží o zachycení tématu v celé jeho šíři s dostatečnou věrohodností a s použitím prvků typických pro klasickou novinovou reportáž: rešerše, rozhovory, grafy, analýzy, mapy.

První kreslené zpravodajství se objevilo už na konci 19. století v The Illustrated London News a magazínu Harper’s (pro který pracoval také Thomas Nast, kmotr politického komiksu), ale trvalo století, než se nový žánr etabloval do podoby, v jaké je teď. Popularita se ohromně zvedla po vydaní Maus, grafické novely Arta Spiegelmana v roce 1991 (za kterou získal mj. Pulitzerovu cenu), a Persepolis Marjane Satrapi (2000). Do vlaku komiksové reportáže naskočila řada autorů (z nejznámějších Guy Delisle s asijskou trilogií Pyongyang, Shenzhen a Burma Chronicles), standartu politického tématu drží Ted Rall, Dan Archer, Matt Bors nebo italský magazín Mamma!, ale neúspěšnějším je bezpochyby Joe Sacco, americký kreslíř a novinář původem z Malty, který v několika publikacích zpracoval válku v Bosně a izraelsko-palestinský konflikt.

Novinařina per se Saccovi (1960) zprvu paradoxně moc nevoněla, a tak se živil hlavně jako kreslíř, až se na konci 80. let přelodil zpátky na Starý kontinent, který hodlal skrz naskrz procestovat. Zážitky, včetně posedlosti Válkou v Zálivu, popsal v autobiografii Yahoo (vyšlo souhrnně jako Notes from a Defeatist v roce 2003) a v roce 1991 se poprvé objevil v Palestině, odkud si odnesl materiál pro knížky Palestine: A Nation Occupied (1993) a Palestine: In the Gaza Strip (1996). Z jeho dalších návštěv se v roce 2009 zrodila obsáhlá publikace Footnotes in Gaza, popisující dva zapomenuté masakry v Khan Younis a Rafahu na podzim roku 1956, za kterou získal mj. prestižní Ridenhour Book Prize (za investigativní reportáž). V mezičase zpracoval ještě situaci v Bosně, ale to už je jiná válečná písnička.

Děj Palestiny se odehrává v období dvou měsíců na přelomu let 1991 a 1992 (za první intifády a krátce po Madridské mírové konferenci s občasnými flashbacky tam a zpátky) a stojí a padá na rozhovorech a setkáních. Sacco výpovědi nepřerušuje ani neinterpretuje, pouze doplňuje historickými fakty a zasazuje do kontextu. Neusiluje o objektivní popis izraelsko-palestinského konfliktu, nenavrhuje řešení ani nepodsouvá sympatie – zároveň se ale nesnaží o neviditelnost a neutralitu za každou cenu a přizpůsobuje se situacím tak, jak přicházejí. „I’m not pretending to be the all powerful, all knowing journalist god... I’m an individual who reacts to people who are sometimes afraid... On a human level, of course that colors the stories I’m telling.“

Oficiální text praví, že v díle Palestina autor „citlivě a přitom s humorem vylíčil, jaké je to žít, pracovat, cestovat, mít děti, přežívat a umírat jako Palestinec“. Není to úplně přesné – Sacco totiž, navzdory často přísně reportážní rovině (kdy ilustruje výpovědi např. vězňů, demonstrantů, dětí, pamětníků nebo rodin mučedníků), zachovává originální optiku člověka zvenku. V jeho tváři můžeme rozpoznat širové spektrum reakcí a emocí, od reportérského nadšení a touze po sólokaprovi, přes překvapení, šok, strach, vztek, výmluvnou poker-face a momenty trapnosti až po lítost, soucit a dojetí. Tedy to, co cítí i čtenář, když se probírá palestinskými příběhy. Druhý originální rozměr Saccovy reportáže tkví v tom, že nezpracovává jen zásadní konflikty nebo pilíře problémů, ale zajímá se o každodenní život, marginální problémy a frustrace obyvatel. Jejich neřešitelnost zůstává nevyřčena, což jen zdůrazňuje mizérii celé situace.

Gaza: Poznámky pod čarou dějin zahrnují – v kulisách druhé intifády – dvě historické události v pásmu Gazy, masakry ve městech Khan Younis (3. listopadu 1956, 275 mrtvých Palestinců) a Rafah (12. listopadu 1956, 111 mrtvých Palestinců). Přestože (resp. právě proto, že) kniha zahrnuje velké množství oficiálních dokumentů, zdrojů a také vyjádření izraelské strany, Sacco nepokrytě tvrdí: „I very much believe in getting across the Palestinian point of view.“ Dílo sice získalo mnoho ocenění, ovšem i nadále zůstává, podobně jako Palestina, kvelmi ontroverzní. Izraelský politik, akademik a historik Meir Pa’il např. tvrdí, že ve městech v době údajných incidentů byl a nikdo nebyl zavražděn, stejně jako je Sacco pravidelně obviňován z toho, že Palestince schválně zobrazuje tak, aby vypadali jako oběti.

Saccův postoj nejlépe ilustruje dialog z první knihy, kde se ho Izraelka zeptá, zda by se na celou věc neměl podívat také optikou Izraele, načež autor odpoví: „Celý život jsem se na tento konflikt díval optikou Izraele.“ V událostech v roce 1956 vidí jasnou souvislost se současností: „Chci, aby lidé u tohoto románu docenili ztracené molekuly konfliktu: detaily, jež definitivně zmizí s lidmi, kteří si je pamatují. Rovněž ale chci, aby si lidé uvědomili, že televizní zprávy sledují bez kontextu a že historie nic neodpouští. Jeden incident může doznívat celé století nebo i déle.“

Z obrovských devíz obou komiksů zůstává autorův umělecký rukopis. Jeho černobílá, detailní kresba na hranici karikatury, kterou ale dotahuje do důsledku jen na své vlastní postavě, je stejnou měrou reálná i zábavná – jakkoliv je tento termín pro vyobrazení mrtvol nebo zdemolovaných domů nevhodný –, originální a zcela vtahující. Do každé ze sedmi set stran je vložena neskutečná zručnost a talent, který Sacca vystřeluje k naprosté špičce současného komiksu.

Jak Palestina, tak Gaza: Poznámky pod čarou dějin jsou důležitou a svého druhu unikátní reportáží z míst, jejichž dějiny se právě píší, pohříchu výhradně optikou Izraele. Proč si to projednou nedat obráceně?