Ve stínu starých líp (Wave-Gotik-Treffen 2023)

Největší festival svého druhu letos oslavil třicátiny. Úctyhodný věk, u kterého lze očekávat, že na něm někteří jeho účastníci už mohli strávit převážnou část svých životů. A to i vzhledem k obecnému nadšení, úctě a respektu k události, na níž se fanoušci začínají znovu chystat už pár dní po jejím skončení, a když nic jiného, tak aspoň bookovat ubytování, jehož kapacity se v době konání ve víc jak půlmilionovém Lipsku naplňují po okraj. A ano, název města pochází ze slovanského lípa.

MICHAL: Jestli jsem minulé dva, tři ročníky promeškal, Lipsko nás opět vítá při starém. Nejsem typický návštěvník. Jsem takzvaně underdressed, řada kapel mi mnoho neříká ani po namátkovém sjíždění festivalového playlistu, nepřipravuji se na událost celý rok a rád se toulám Lipskem jako takovým. Berlín before it was too cool? Možná trochu. Každopádně koncept městského festivalu má své pro a proti. Poznat důvěrně město, tedy aspoň širší centrum, z mnoha stran a navštívit spoustu venues je plus. Nutnost se často poněkud zdlouhavě přesouvat, nestíhat spoustu vysněných kapel je zas o poznání smutnější, ale setrvat na jednom místě příliš dlouho se mi vzhledem k nabitosti programu stejně nikdy moc nechtělo a nechce. Nadstavbu tentokrát rovněž tvoří neoficiální doprovodné akce. V pátek současně probíhající koncert Depeche Mode, který vizuál posouvá o odstín černé dál. O víkendu fotbal, lokální Chemie Lipsko hraje s kýmsi, poněkud nevraživí hooligans pochodují městem, ale nakonec slaví punkovější fans Chemie u techna na dvorcích Connewitzu.

Že jde o gotický festival naznačí hlavně svébytný a pečlivě stylizovaný dresscode, skrze který si tato událost na pár dnů město přivlastňuje. Rozprostraněnost Wave-Gotik-Treffen, v které se na každém místě děje mnoho, je devizou i konstantním, nutným FOMO. Když jsem dával dohromady, co bych viděl nejradši, stejně jsem několikrát musel přebírat a stihl podstatně méně. Pokud jde o boj s časem a MHD, pak obvykle skládám zbraně a volně pluji s více či méně záchytnými body.

Jedním z nich byli zkraje američtí Cult of Youth, i kvůli památnému zážitku z pražské Sedmičky roky zpátky. Aklimatizovat se, nasát pár weizenů, posedět s místními kamarády v connewitzkém parku, pokyvovat od prosluněného jezera na maskované ďábly a pekelné paní ve velké večerní a se stmíváním vyrazit do ikonického, neoklasicistního Volkspalast z počátku 20. století. Cult of Youth se minulý rok ozvali skoro po deseti letech s novou deskou With Open Arms a, jak o to víc poznávám i při vystoupení v “kantýně” Volkspalast, také s notně syrovějším, industriálněji laděným zvukem. I když jde stále o neofolk. Po koncertu dáváme řeč, v listopadu prý opět v Praze.

Delší postávání na jedné venue může překvapit různě, onen večer v podobě opět neofolkových Fire + Ice, jejichž přítomnost mi unikla. Jakkoli mě jejich dlouholeté působení oslovuje, živé podání tentokrát zkrátka nevyznělo. Ian Read působil vlídně, spíše dobrosrdečně pohádkovým než mystickým, okultním dojmem, snad v konstrastu k předchozím vystupujícím. Trest za rouhání mě stihl při návratu do tuzemska, Fire v podobě sežehnutí odpoledním sluncem, Ice coby solidní nachlazení z potulek městem nad ránem.

Výběr prostor, venues je už vcelku zažitý, ale přesto pro mě, jako neznalého němčiny, pořád objevný a matoucí. Ve Stadtbadu, bývalých lázních, jsem viděl ledacos, letos jsem však stihl jen popůlnoční after Dark Romantic Dance, i když jsem zde naposledy zažil belgické postpunkové legendy Parade Ground. Westbad, další bazén, stále funkční, ale i kulturní centrum, kde neúnavní Parade Ground hráli pro změnu letos. Moritzbastei, tedy Mořicova bašta (zavání rozverným gastronomickým názvoslovím českých jídeláků), rozsáhlé středisko v historických hradbách, podzemí. Přes den místo středověkého trhu a rejdiště, později koncertů i divokých mejdanů nad ránem, kupříkladu Dystopic Rave pod taktovkou Daniela Myera z Haujobb a Blac Kolor. Středověk neskončil, rave trvá. O výrazném Volkspalast už byla řeč – přenáší se na něj výraz jen o pár set metrů vzdáleného Památníku Bitvy národů. Názvy většiny ostatních míst mi obvykle splynou, stejně tak jejich prostředí. Nuance němčiny nerozlišuji. O vyloženě festivalové, prostorově nejštědřejší a vyloženě spektakulární Agra Hall se stanovým městečkem na okraji města ještě řeč bude.

fotogalerii z festivalu najdete tady

ONDRA: Ono se řekne “gotický festival”, ovšem pro čtenáře, který není důkladněji obeznámen s gotickou scénou, může být překvapivé, jak žánrově rozmanitá taková událost může být, co vše do sebe tato subkultura zvládne zahrnout. Někteří její stoupenci proto rádi používají termín “schwarze scene”, který intuitivněji vystihuje spřízněnost, pojící i rozmanité interprety účinkující na WGT. Jádrem lineupu zůstávají klasičtí zástupci gothic rocku (The Mission), 80’s postpunku (The Chameleons), žánrového dark wavu (Deine Lakaien, Diary of Dreams), a velká jména elektronické industriální hudby a EBM (Front 242, Front Line Assembly, Suicide Commando, Hocico). Současná gotická scéna se ale napřahuje i do vzdálené historie – máme zde “mediaeval folkové” interprety jako Faun, ale zároveň neofolkové jako Sieben, Darkwood či zmiňované Cult of Youth nebo Fire + Ice. A k tomu i folk-metalové: Elvenking, Skálmöld. Zastoupeny jsou i další metalové žánry: black metal (Rotting Christ, Dornenreich), doom metal (Ophis), gothic metal (Blackbriar), metalová avantgarda (Schammasch)… industrial metal, industrial/noise, dark ambient. Převládají ale pochopitelně tradiční gotické žánry a modernější verze postpunku (Lebanon Hanover, Buzz Kull, ale nakonec i psychedelií a shoegazem nasáklí A Place to Bury Strangers).

Trochu mimo zavedené žánry stálo třeba setkání s Lucasem Lanthierem, rozevlátým „vaudevillovým“ bardem v divadelně laděné Felsenkeller. Navíc, když brzy po něm vystoupili Grausame Töchter. Jejich temně kabaretní show, které dominuje excentrický projev zpěvačky Aranei Peel, přináší v rytmu taneční hudby infikované EBM a electropopem “stručné” a explicitní výjevy. Latex, nahota, biče, pistole, transparenty s vyzývavými, až znepokojivými hesly.

MICHAL: I Ploho, jako zástupci cold wavu z Ruska, se trochu vymykají, i když na letošním vystoupení v nepříjemně sterilním a narvaném Hausu zněli spíše jako chudobnější příbuzný Molchat Doma. Nakonec trochu jiný základ než klasicky gotický mají také KVB nebo Cold Cave, jejichž jména rezonují v širších kruzích. Zatímco KVB se ztratili ve vlastním utopeném zvuku a jakési šedi, Cold Cave povýšili svůj nihilismus do akčního schématu a výpravně stadionového, přitom relativně intimního vystoupení.

ONDRA: Původem z naší země byla na programu dvě jména – brněnský novoklasický dark wave Epadun a DJ Nephilim z českého spolku Sanctuary, s oldschoolovým setem pod hlavičkou festivalové noční party When We Were Young.

MICHAL: Retrospektivně se dostavuje jistě rozladění, že návštěvník neviděl to, co by chtěl a nemohl, ale i to, co mohl a úspěšně prozevloval. Nevpuštěn do Moritzbastei na Kreign? Je třeba být pünktlich, i když prý kapacita nebyla naplněna. Dát si v řadě za sebou Die Selektion, Blind Delon a Zanias? Kolegyně Romana byla prozíravější a zde úspěšnější. Nakonec se ale do paměti propisují irelevantní, a stejně tak důležité momenty. Koupě plyšového netopýra na tržišti plném rozmilých kýčů i zajímavějších artefaktů v Agra Hall. Záhadný tanečník, kterého potkáváme pravidelně u písničky nad ránem. Strašidelná kuřácká ikona – štědré balení cigaret, které by vydalo na pět běžných, co naší trojčlennou společnost provází dnem i nocí. Divoký after v klubovějším, dosud neznámém prostoru Agra Hall.

ONDRA: A samozřejmě takzvaný Rytíř, který, ukrytý v křoví u kraje cesty v areálu Agry, obsluhující zde svůj stroj, produkuje syrový a experimentální sound ((anti)art). Další naše návštěva zastihla Rytíře při apokalyptických promluvách, doprovázených jednou za čas táhlými temnými zvuky. Své přízvisko získal od českých expedic minulých ročníků, na kterých, pohybuje se poblíž areálu oblečen v brnění, přivolával pozornost zběsilou hrou na elektrickou kytaru. Rytíř odložil zbroj a teritorializoval se ve vnitřní křovině; asociace na pythonovské rytíře, kteří říkají “Ni”, přichází sama.

MICHAL: Úplný závěr festivalu je o poznání méně gotický. Ráno se projdu s lahváčem po milém hřbitově s včelími úly v sousedství Plagwitz, svítí slunce, okolní zahrádkářské kolonie se zaplňují lidmi, i když je všední den. S Lipskem a Wave-Gotik-Treffen se rozžehnáváme v ryzí hospodě Am Kanall u svérázné východoněmecké variace na schnitzel a nezvykle řízného mexikanera. So long, čtyři dny v pohybu končí.