Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Na duben žhne slunce až nebývale, žárem šálí, že už je léto, do festivalové etapy roku však ještě pár měsíců zbývá. Druhý ročník brněnského festivalu experimentální hudby Faun jako by přeběhl dobu. Venkovní posedávání u piva během vlahých večerů v sobě neslo atmosféru prázdninové ležérnosti. Krom příjemně ukolébávajících setů, tu klidně ambientních, jindy mimosvětsky hypnotických, došlo i na intenzivnější a řádně hlasitá vystoupení, vokální performanci vzdouvající vlnu slov mnoha jazyků či pro sadistický turntablismus typický bol gramofonů. Experimentální proklesťování krajinami zvuků i hluků mělo zkrátka mnoho podob, stejně jako skýtala urbánní krajina Brna rozličné koncertní sály.

MEZI HLEDIŠTĚM A PODIEM

KRYŠTOF: Na koncerty chodím v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu. Sedělo se i na zemi kolem sedaček, což mi opakovaně umožnilo obsadit místa před první linií, v bezprostřední blízkosti hudebníků. A se zbytkem publika za zády jsem prožil i středeční zahájení, dobrodružný koncert freejazzových Nocz Quartet na Ponavě. Norský trumpetista Didrik Ingvaldsen hned zkraje řekl, že zahrají krátký set nebo možná dlouhý – sami prý nevědí. U sól stejně tak školeně umných jako i improvizačně šílených jsem se obdivně smál, naproti tomu okolo vystavené fotky Reidun Rose Vinda mě upřímně dojímaly. Připomínaly intimní a dávné vzpomínky, které jako by kvůli rozostřenému vizuálu přímo před očima upadaly do zapomnění. Jak jsi začala ty?

VERONIKA: Ve čtvrtek v komorním sále JAMU, a to za poslechu výtečné improvizace Ingvaldsena s Radost Ensemble složeného ze studentů místní akademie. Hodinový koncert mě přesvědčil, jaké předsudky máme vůči klasickým nástrojům. V zásadě se tu zkoumaly hranice hry na nástroje typu klavír, housle, cimbál. Hravě spolu komunikovaly, místy to znělo jak puštík na námluvách, jindy jako těžko uchopitelná kakofonie mezi vzdouváním a utišováním. Ve druhé půlce se hrálo i na ucházející balónek, hrnec s poklicí či zadní tělo kalimby. Bylo zábavné nejen poslouchat, ale také pozorovat dialog mezi Ingvaldsenem a ansámblem, který naplnily hudebně i lidsky vtipné momenty. Třeba když se vývoj improvizace odvíjel na základě hodu kostkou. I reakce sálu zaplněného asi především insidery a českými i zahraničními studenty hudby byly patřičně bujaré.

KRYŠTOF: Je pravda, že jsem v průběhu Faunu potkal mnoho přátel z brněnských uměleckých škol. Rovněž ale povědomé přespolní tváře z Hradeb samoty či Hlukových mysterií. Nejspíš díky četným sponzorům se navíc cena vstupenek pro studentstvo i nestudentstvo udržela na docela vstřícné úrovni, tuším 350,- za celou akci. A dokladem této vstřícnosti budiž, že během čtyř dnů se dalo natrefit na nemálo mladších ročníků. Za festivaly experimentální hudby jsem dříve, taky coby mladší ročník, obvykle musel vyrazit mimo Brno. Přijde mi tedy skvělé, že se tu v posledních pár letech objevily dvě avantgardně orientované akce, a sice Faun a Sonda. Je to vzpruha v kontextu mizení různorodých kulturních Mekk typu klub Bajkazyl, kino Scala či zanedlouho končící knihkupectví Academia.

VERONIKA: Mě Faun už loni překvapil silnou posluchačskou základnou. Možná vábí tím, že se nebojí riskovat a přináší projekty zde vystupující poprvé. Z těch nehudebních bych vypíchla taneční vystoupení Eleny Boschi v Domě umění, její provedení radikálního japonského tance butó mě vtáhlo do svého univerza prakticky ihned. Útlá šlachovitá žena s pohledem mimo tento svět, s květinou v ústech symbolizující věčný koloběh vzniku a zániku, nechávala promlouvat tělo neformálním, přesto rafinovaným pohybem. Místy divoce, jindy pomalu a soustředěně na každý sval a šlachu, se proplétala sálem. Když se jako pavouk pohybovala s hlavou zvrácenou nepřirozeně nazad, až nepříjemně zamrazila reminiscence na japonské horory. Taky mě naprosto odrovnaly zvukové instalace ohořelých kmenů korkového dubu Gila Delindra, který se ve svém díle zaměřuje na ohledávání konfliktního vztahu mezi přírodou, egem a technologií. Jsou v Domě umění vystaveny v rámci výstavy Beyond the Sound, kterou kurátoroval Jiří Suchánek. Se spoustou doprovodných akcí bude ke spatření až do půlky července.

EXPERIMENTY BĚSNIVÉ I OČISTNÉ

KRYŠTOF: Jako tebe butó dostala mě vynikající improvizace dua Les Marquises. Dozvěděl jsem se díky ní, že s akordeonem se dá udělat skvělá show i bez hraní na klaviaturu, stačí jej rozezvučovat odměřeným popotahováním měchu a promačkáváním basové části. A samozřejmě je též potřeba, aby z toho vzniklý a efekty zintenzivněný hukot doprovázel na bicí obdobně hyperaktivní improvizátor jako Tom Malmendier. Ten si během koncertu neodpočinul snad ani na vteřinu. Naproti tomu lidi si mohli po jejich setu vydechnout v příjemně semknutém vnitrobloku Husy, s přibývajícími hodinami se venku snižovala teplota a lákavost posedávání v něm rostla. Živelná atmosféra tedy kvetla nejen v sálech, ale i mimo ně.

VERONIKA: Nálada byla přátelská a nenucená. Vyhovovalo mi, že se spolu mísili posluchači, organizátoři a hudebníci. Muzikanti si navíc často chodili navzájem na sety. Vytvářelo to pocit spiklenecké sounáležitosti, díky níž se člověk nestyděl oslovit ty, kteří v něm zanechali silný dojem. Mně se to tak stalo s belgickými Kaboom Karavan, jejichž set pro mě byl vrcholem celého programu. Znala jsem je už dříve, ale slyšet tento projekt v čele s hudebním mágem Bramem Bosteelsem naživo – neopakovatelný zážitek! Hudební laboratoř mísící tradiční akustické nástroje se zvukovými udělátky vlastní výroby nás přenesla do imaginárního světa plného neidentifikovatemných zvuků. Nejsem úplná plačka, ale tady nešlo jinak. Jako by tihle chlapíci dokázali prostřednictvím hudby z člověka vytáhnout všechny dostatečně neprožité emoce. Výsostně očistný moment. Co se světštějších témat týče, pohled na catering pro kapely a prázdnou vitrínu baru pro posluchače v Huse mě frustroval. Jasně, dokázala jsem si to zařídit zálety jinam, ale v nabitém programu, v podstatě bez pauz, by se to hodilo. Možná jsem přízemní a zhýčkaná.

fotogalerie z festivalu najdete tady, tu i zde

KRYŠTOF: Sobotní program byl dost nabitý, sedm setů během sedmi hodin, nicméně mně tento vojenský režim na festivalech vyhovuje. Nezbyl totiž prostor pro rozpačité vyčkávání v hluchých místech, spíše jsme se mohli nechat příjemně ohlušit prudkou kadencí hlasitých koncertů. A tím patrně nejhlučnějším a nejvíce běsnivým byl set německé hudebnice Ziúr. „Teď vám zahrajeme norský black metal,“ pravila poměrně seriózně před jeho začátkem. Za doprovodu stroboskopického blikání následovala bouře elektronické palby, živého bubnování a kvílivé fistule Elvin Brandhi.

VERONIKA: Z divočejších věcí se do mě vepsalo japonské duo Kakuhan, které odehrálo hned první sobotní set. S několika kamarády jsme se shodli, že by si zasloužili být jedním z hlavních bodů programu. „Kakuhan” v japonštině znamená „míchat” a tenhle mix sestával z opravdu výživných surovin. Spojení tepající a rytmicky vystřelující elektroniky algoritmického typu s atypickou hrou na violoncello evokovalo západní klubovou hudbu. Hutné zvukové struktury, vyjeté rytmické souhry a syntezátorové šílení si neohroženě klestily cestu do našich zvukovodů a snad nikoho nenechaly na pochybách, že tady vzniká něco progresivního a inovativního. Z naopak jemnějších setů mi udělal radost ten Michaely Antalové a Adriana Myhra. Jejich moderní uchopení folklóru si mě získalo už loni na festivalu n:EAR v Banské Štiavnici, v doprovodu světelných a mlhových efektů Torda Knudsena získalo ještě úplně jiný rozměr.

KRYŠTOF: Diverzita se mi zpětně jeví jako jeden z největších kladů Faunu. Navíc probíhala na několika úrovních – pestrost žánrů, hudebních nástrojů, nálad i temp setů, ale taktéž koncertních prostor. Brno očividně má kde uskladnit experimentální hudebníky a hudebnice, přičemž početné publikum potvrdilo, že poptávka nechybí. Ostatně podle hudebníka Willhelma Grasslicha, co tady minulý víkend v kulturním centru Sibiř spolupořádal abrazivní Noise fest, je do Brna radost jezdit hrát, protože „lidé na koncerty chodí a nejsou vyhořelí“. Za rok tedy snad opět na Faunu, do té doby se vidíme před podii zdejších méně nápadných experimentálních koncertů na Sibiři, Skleněné louce, ve Vašulka Kitchen, Vegálu, v CEDu, Divadle na Orlí a dalších místech!