Výstava jedné knihy (Architektura 58-89)

V Muzeu umění Olomouc je v těchto dnech k vidění výstava Byli jsme světoví!, která na fotografiích, skicách a výkresech ze soukromého archivu architekta Miroslava Řepy ukazuje, jak jsme se jako ČSSR prezentovali na výstavách EXPO v Bruselu (1958), Monrealu (1967) a Ósace (1970). Že jsme se světem za železnou oponou dokázali držet krok i na domácí půdě, kde jsme se nemuseli tolik předvádět, dokládá i výstava Architektura 58-89 v pražském Centru architektury a městského plánování.

Přestože výstava v CAMPu se na poválečnou architekturu dívá více zeširoka, je pojata zcela minimalisticky. Opírá se totiž o jediný pilíř, kterým je stejnojmenná kniha, jejímž editorem je Vladimir 518. Ten jako spiritus agens stojí za celým rozsáhlým projektem, nepřekvapí tedy, že kurátoroval i výstavu samotnou. Pozornost návštěvníka upoutají pouhé tři body. Na jedné straně sálu je to dlouhý stůl s několika exempláři obou svazků knihy v pravidelném uspořádání. Knihami je možné volně listovat, prohlížet si dobové fotografie jednotlivých staveb, začíst se nebo se jen těšit samotným zpracováním publikace. Kniha jako artefakt. Naproti stolu je pak v opakující se smyčce promítána přibližně dvacetiminutová audiovizuální projekce. Ta vstupuje do celého interiéru, přesto neruší v rozjímání nad knihami. Třetím zastavením pak je v prostoru umístěný kvádr z vyskládaných knih, ještě zatavených do fólie. Možná trochu samoúčelné, ale velmi působivé. Kniha jako stavební kámen brutalistního monumentu.

Autorská audiovizuální instalace střižená na míru širokoúhlého plátna, kterým CAMP disponuje, je koláží složenou z dobových fotografií, zvukových záznamů, modelů a dokumentárních záběrů. Má pomyslný prolog a epilog, překračující časově vymezený rámec tématu. Na úvod je to stavba Stalinova pomníku na Letné a jeho brzká demolice, v závěru pak bourání některých staveb po roce 1989. Právě samotný akt zboření hotelu Praha, budovy Transgasu nebo obchodního domu Ještěd v Liberci paradoxně vedl k vlně zájmu o předrevoluční architekturu u nás a podnítil vznik celého projektu. Mezi tím divák sleduje „strhující příběh české předrevoluční architektury“, vyprávěný sice zkratkovitým, ale strhujícím způsobem. Defilé architektonických ikon, jakými jsou plavecký stadion v Praze – Podolí, hotel a televizní vysílač na Ještědu, hotel Thermal, budova Národního shromáždění, Nuselský most, obchodní dům Kotva nebo Nová scéna Národního divadla, doplňují dva ukazatele letopočtů. V koláži nechybí záběry z historických událostí srpna 1968 (autoři instalace při její přípravě nemohli tušit, jak mrazivě budou v době uvedení aktuální) a listopadu 1989. Vše prokresleno elektronicko-industriální hudbou Onřeje Anděry a v postprodukci Davida Vrbíka.

Výstava se tak zcela obejde bez návodného vodítka a jiných berliček. Žádné informační popisky nebo panely s fotografiemi staveb či medailonky architektů. Je to vlastně výstava jedné knihy. Nakonec proč ne? Tahle kniha si to zaslouží. Vše, co návštěvník potřebuje nebo chce vědět, najde ve dvou svazcích, na téměř 1 400 stranách a v 6 kilogramech. Na začátek třeba kapitolu o Miroslavu Řepovi, autorovi československého pavilonu na světové výstavě EXPO v kanadském Montrealu. Každý si ale může začít jinde, prolistovat se podle vlastního uvážení a z výstavy si může odnést to, co jej zajímá. Případně má důvod se do CAMPu do konce března vracet, aby pak stejně odešel s knihami v podpaží.