what they gonna do if i dont fall?: Nudař v Brně

S bro jsme se poznali na koncertě Paramount Styles v brněnské Melodce na podzim 2008 a pak ještě jednou, trochu líp, na Auxes vs. Challenger na Skle o sezónu později. (To je lež, doopravdy nás stmelilo už portské na prvním koncertě Trigger Effect rovněž na Skle – pozn. bro) Hodně akcí děláme v Brně spolu, protože víc hlav víc ví, ale vloni mě už bro počtem vlastních koncertů (pod hlavičkou what they gonna do if i dont fall? a s Bobem) převálcoval. Bylo jich čtrnáct.

Jak je na tom dneska Brno, co se týče koncertů? Vzkvétáme?
Jo, rostou nám bříška. Občas mám pocit, že jsme až přemlsaní a ani nám nedochází, jaké kapely a interpreti nám jezdí prakticky až do kuchyně, nevážíme si jich. Dobré koncerty jsou skoro taková samozřejmost, že je ani nepovažujeme za dobré. Prostě jsou. Možná by neškodilo, kdyby nějaký čas nebyly. Brno v tuhle chvíli považuju za důležitou spojku v rámci evropského turné jakékoli kapely. Válčíme tak především s leností a finančními možnostmi lidí.

Proč jich děláš tolik?
Nemám pocit, že jich dělám „tolik“. Ve skutečnosti bych jich rád dělal daleko víc, ale na to nemám sílu, jsem realista a navenek perfekcionista, nic nechci takzvaně ochcat. Ubíjí mě frustrace z nezájmu, tu a tam dostanu od někoho nepřímou facku, kterou si beru celkem osobně i s ohledem na ostatní brněnské promotéry, kteří loni byli nesmírně pilní (zrovna nedávno jsem se dočetl, že v Brně se nedějí „kvalitní“ – za to slovo bych vraždil – koncerty a není kam zajít; bitch please? zdroj neuvádím záměrně, protože na něj seru). V Brně je každý týden kam zajít, a jestli někdo neví, čeho a jak se chytit, doporučuju pořad Dojezd na Rádiu R, běží každou neděli od osmi. A když už se v tom tak babrám, neodpustím si malý fuckoff: lidi chtějí kvalitní kulturu, ale chtějí ji lacino. Ideálně zadarmo. Copak to jde?

Ještě tě to baví?
Koncerty jsou pro mě důležitá a zajímavá kratochvíle, jak jsem tady kdysi psal, stalo se z nich moje přirozené výskytiště. Mám na mysli především menší akce, do účasti, řekněme sto padesáti lidí, kterých jsem schopen. Poslední dobou se ovšem každý platící vyvažuje zlatem. „Promotérství“ beru jako koníček: někdo sbírá modely vláčků, jiný topí love v automatech. Já si hraju na partyzány se šašky z podia. „Profesní“ vztah občas přeroste do regulérního přátelství, s lidmi z Her Name Is Calla jsem v pravidelném kontaktu. To taky není k zahození, těžko bych se k nim jinak dostával.

Který brněnský klub je nejlepší a proč zrovna Boro? A co zkušenost s jinými?
Nejlepší brněnský klub má nádherné jméno a je to právě Boro. Když mi Aran podepisoval svoji knížku, do věnování natlačil „BRO -> BORO -> BRNO“, což zafungovalo jako nitrák do vytuněného mustangu. Ale to odbíhám. Boro má něco, co postrádají jiné brněnské kluby se srovnatelnou kapacitou: krásného barmana. (smích) Nenene, jde o něco jiného; Boro má zázemí. Kromě koncertního sálu tam najdeš ještě hospodu, která je od sálu oddělená, několik zadních místností, kde se dá bohovsky zevlovat (případně souložit, jak ukazuje nedávná zkušenost – ne vlastní), backstage, přátelskou cenu becherovky a příjemné osazenstvo. A zvučí tam Tomáš Vtípil se svým knírkatým učněm Manazzem. Co a kdo je víc?

Začínal jsem, jako spousta jiných, v sudu na Skleněné louce. Provozního tam dělal Ondra Křenek a všecko fungovalo skvěle, nechtělo se mi tam nikdy skončit. Zkoušeli jsme i další prostory, Yacht a Muzejku, ale Sklo bylo to pravé doupě. Po čase ovšem změnilo majitele a ten nám to tam fakticky znepřístupnil – ne explicitně, ale svým postojem k věci. Boro se ukázalo jako fantastická alternativa a teď nelituju. Zase si nedokážu představit, že třeba jednou skončí. Velkoryse pomíjím, že jde o drobátko plesnivou díru ve sklepních prostorách starého baráku. Má svůj charakter a neopakovatelnou atmosféru. Kapelám „Boro“ často překládám jako „The Shithole“ (podobně, jako jsme Tomovi Morrisovi přeložili „fuck off!“ jako „jasně!“). V plánu je i nemalá rekonstrukce, ale to je dost interní informace, takže ticho.

Jako hrob. V jaké cenové skupině operuješ?
Moje/naše rozpočtové rozpětí se odvíjí od dvou věcí: visí na hudebním záběru, který mě zajímá, a na fanouškovském potenciálu Brna, což fakticky znamená obnos peněz, který jsem schopný vybrat ze dveří. Nechci, aby to vypadalo, že někomu dělám službu, za kterou by mě měli nosit na ramenou; když to vezmu kolem a kolem, pořádám koncerty především kapelám, které sám chci vidět. Tak to je a zkušenost ukazuje, že pokud kapele nevěříš, nemá smysl se s ní babrat. Akorát protečeš. Nemám problém mluvit o rozpočtech, se kterými pracuju, protože si myslím, že lidi mají právo vědět, jak to doopravdy je, proč jsou ceny lístku takové, jaké jsou, aby věděli, že na nich nerýžuju a do kapsy si doopravdy nikdy neberu ani korunu. Takže, málokdy přesáhnu hranici deseti tisíc korun za sakumprásk celý večer. Headline (většinou zahraniční) dostane svoji garanci, která se pohybuje na ose door dealu až tří set euro (přes které nejdu, protože takový večer je pro mě statutárně ztrátový), supportu (většinou českému) se zaplatí, na čem jsme se domluvili – nezřídka čistě cesťák –, zvukaři zatáhneme gáži za jeho práci a nakonec si posichrujeme pičovinky kolem – bar, jídlo, spaní.

Jaký byl největší provar? Vydělals někdy? Vydělali jsme někdy? Už si nepamatuju.
Největší provar jsem zažil letos na konci září, kdy jsme pořádali koncert dánským The City Kill. Přišlo tam šest lidí, mimo jiné i tvůj brácha, do kterého jsem se tehdy definitivně zamiloval, a ač bylo nesmírně příjemné se s nimi setkat a „pobejt“, ten večer byl celý špatně. Dál se mi o tom moc nechce mluvit, protože se ukázalo, že jsem tehdy kreténsky domluvil jednu ze dvou předkapel a slíbil jim peníze, na které v ideálním světě nemůže nikdo ani pomýšlet. Ale otřepali jsme se a jedeme dál (jen Bobovi pořád dlužím prachy) a kdyby nic, máme vazby do Dánska, kam chceme s „mojí“ kapelou Dirty Picnic na podzim vyjet.

A jestli jsme někdy vydělali? Pamatuješ si, jak jsem se podepisoval na bříško nějaké holce po červnovém koncertě Astronautalise? Nebo když jsi s Hankem na Skle pořádala koncert pro Bleubirda? Ne, nepamatuješ, protožes tehdy ani nedojela a promotér byl najednou částečně ze mě. (Pamatuju; vztah s Hankem byl od té doby od desíti k pěti a taky pamatuju, že jsem ty peníze posílala na účet. Jako zkušenost ale špatný. Nikdy jsem neměla dost omluv – pozn. posl. ed.) Výdělky každopádně pokaždé skončily buď u kapely, byť neměla domluvených 100% po break evenu, nebo na baru.

Kde kapely obvykle spí?
Když to jde, cpeme kapely k někomu domů. Ušetříš kačky, můžeš dát levnější vstupné a kapela ve výsledku třeba dostane víc peněz. Ještě pořád žiju studentsky, to jest, sdílím byt s cizími lidmi, se kterými se mi nechce řešit, že v jejich posteli bude spát parta pošahaných post-rockerů z Yorkshire. Teď mě napadá, že spolubydlící nejspíš ani neví, co jsem zač. (smích) Častokrát mi s noclehem píchnul už zmíněný Ondra Křenek ze spřízněné promotérské grupy Keftes Party, jednou dvakrát Kovin nebo Tomáš a Marek z have.to.be.distanced. Nejpříjemnější je ale přespávání v Bobově budoáru. Se strejdou vždycky spíme na zemi v chodbě a pouštíme si The Drums a chichotáme se blaženosti vesmíru.

Jaký byl největší průser, co jste zažili?
Musím zaklepat tady do stolu, nevybavuju si, že by se kdy stalo něco vážného. Nina Nastasia nám odjela do Polska i s klíčema z hostelu, Lento nevystoupili, protože koncert před nimi hrajících esazlesa utnula policie v černých rukavičkách. Jo, leda tohle, to nám dvakrát do smíchu nebylo. Že se Lento ale zachovali fantasticky a odmítli svoji garanci, je novodobá legenda.

Obvykle vaříš. Co kapelám nejvíc chutná?
Je to jednoduché. Pokud kapela nespecifikuje, že chce maso (nezažil jsem, ale dovedu si představit) (Trigger Effect, například – pozn. ed.), chystám zásadně vegetariánské papu. Nejčastěji dělám zapékané brambory se špenátem. Jestli se ptáš na recept: všecko si separé uvaříš, potřebuješ ještě česnek a mlíko a vajíčka a tvrdý sýr a nějaké mazadlo tvarohového typu (poslední čtyři ingredience jednoduše vynecháš, když vaříš pro vegany, a bude to ňamí i tak), pak to navrstvíš do zapékací mísy a vrazíš do trouby, skočíš se naondulovat a oholit nohy a voilà, je hotovo. Do backstage dotáhneš ještě nějaké ovoce a vodu a další položky z rideru, ať mají pestrou večeři, a nikdo nemůže být nespokojený. Zbytkama nakrmíš majitele klubu, který nemá mnoho pochopení pro vegetariány, a vyhrálas. Špenát musí chutnat všem, protože je to tyvole špenát. A bonusem zůstává, že nezřídka kapely valí bulvy, že se někdo namáhal a uvařil jim. Ještě jsem neměl nespokojeného strávníka.

Už Jirza (ex Loser Crew) dávno říkal, že letáky jsou základ. Děláš letáčki? Jaká je tvoje politika pro letáčki a promo?
Dělám i plakáty, ale jsou tak hezké, že mi je do pár hodin všude strhnou. Ne, jsem lempl a grafice nerozumím, ani nemíním, čemuž odpovídají i moje „vizuály“. Letáky dělám pro formu, věřím spíš šeptandě a internetové propagaci. Last.fm, facebook, twitter, diycore.net. Máme s Bobem takový rituál, před každým večírkem se scházíme v kavárně u mě pod barákem, dáme si bešerovčičku a sjíždíme naši výlepovou trasu: Daguerre, Vegalité, Skleněnka, Desert, Švanda, Trojka, Mandragora, Boro. Ale děláme to spíš, aby se neřeklo. Abychom si uvědomili, jo, fakt se to děje, přijedou... Schwarzprior.

Co bláznivého bys pro Brno chtěl udělat v budoucnu?
Chtěl bych si pořídit veřejnou saunu, ale na to se asi neptáš. Jsem z podstaty nudař, mám rád kántry a metal, a i když občas mívám velké oči, snažím se zůstat skromný. Rád budu dál stahovat kapely, které zrovna jedou Evropu, a kdyby ses mě zeptala na interpreta, jemuž bych nejraději uspořádal koncert, nejspíš bych skončil buď v rovině už nefunkčních kapel (Pleasure Forever), nebo se dostal k něčemu neuplatitelnému v měřítku, ve kterém operuju (Godflesh). Nedovolím si uspořádat akci s rozpočtem, na který nemám už předem. Takže co bláznivého? Stavíš se, až bude Jay Munly hrát u mě v koupelně a na kuchyňské lince?