AVA: Chodí lidi, které zajímá i celková koncepce. A těch je čím dál víc.

Kolektiv AVA je z Brna a operuje na nejrůznějších místech s nejrůznějšími přesahy. Jako dobře vymyšlená pavučina. Rádio, koncerty, kapely, diskotéky (svého druhu), kooperace, multimediální snahy, stále nové pohledy. Jsou typy lidí, kteří přes svou přemýšlivost nikdy nepřekročí hranici mezi myšlenkou a činem, a pak jsou typy, které osobité jednání pohlcuje do té míry, že nevidí dál než přes ulici. Nechci říct, že AVA jsou lepší nebo činorodější. Jsou z těch, kteří raději spojují a propojují, než aby se zakolíkovali a hlídali si vlastního psa, vodítko a pískoviště. Za čtyřčlenný spolek povídal Matěj Kotouček (možná znáte audiovizuální projekt Sky to Speak) a Snediggen Snurssla (kterého jsem se záměrně nezeptal, proč má tak divný jméno). Trvalo to déle než zalívat suchý pařez, aby vykvetl, ale jak tvrdí - neber to z naší strany jako arogantní fakáč. Tak proč bych to dělal, že jo. Pointa? Po tomto rozhovoru se mimořádně aktivní AVA dočasně rozchází a bude hibernovat.

První prosincový víkend nabídl zajímavé dilema, jestli jet na olomoucký PAF (Přehlídka animovaného filmu, která má velmi zajímavý i hudební program, pozn. ed.) nebo na Next v Bratislavě. Jak jste to vyřešili?

Matěj: Se Snedim máme celkem silné rodinno-přátelské vazby v Bratislavě, což dilema snadno vyřešilo. A myslím, že nelitujem.

Snediggen Snurssla: (úsměv) Klasická schizofrenie hudebního geeka. Já myslím, že bychom nelitovali ani v případě, že bychom jeli na PAF. Ale to se nakonec nestalo. A tak nelitujem. Next se znova projevil jako nevšední událost, která kromě toho, že je výjimečnou přehlídkou různých nejen okrajových tendencí v současné hudbě, je taky jedním dlouhým večírkem s jinde jen těžko opakovatelnou atmosférou, a to my máme rádi. Sommer Espen Eide (jinak také Phonophani nebo člen výjimečného dua Alog) s Pierrem Bastienem se svým univerzem DIY nástrojů rozložili asi úplně každého, podobně jako Shelly Hirsch a Joke Lanz se svou kombinací dadaistické story telling performance a frenetického turntablismu. V obou případech přesně ten typ koncertu, po kterém nepotřebuješ týden nic poslouchat. No a kromě toho všeho jsme tam natáčeli nějaké rozhovory pro Next i pro AVAntýry. Tak snad to zase nezůstane jenom v archivech.

AVA je zkratka čeho? A co jste za partu?

Matěj: AVA je zkratka pořadu Avantýry na studentském rádiu Masárny - Radiu R. Jak si to pamatuju: dal to dohromady Snedi s Cubou Dysrhytmicem, Kabalem, Markem Salamonem a Michalem Fridrichem (spojka na Chernobyl, která v současnosti opět nabývá na pevnosti). Přidal jsem se nějak záhy, protože jsem všechny znal z dřívějška. Je vtipné, že každého díky trochu jiným konstelacím, ale koncerty, škola a vůbec kavárenskej život Brna a společný smýšlení o hudbě byl nakonec průsečík. Snedi to kdyžtak upřesní...

Snediggen Snurssla: (kroutí hlavou) Na začátku byl pořad AVAntýry na brněnském internetovém Radiu R, který jsem dával dohromady s Markem Salamonem a Cubou Dysrhythmicem Ryšávkou. Všichni tři jsme nějakou dobu po zrodu rádia přemýšleli, zpočátku nezávisle na sobě, o pořadu, který by reflektoval naše hudební choutky a obecně různé hudební alternativy. S každým z nich jsem znal z různých hudebních akcí, a tak jsme do toho šli spolu. Sdíleli jsme podobný hudební vkus, ale každý se zároveň určitým způsobem profiloval. A tak to je dodnes, akorát dneska jsme asi eklektičtější a žánrově se vyhraňujeme ještě méně... pokud vůbec. Vliv na to má i fakt, že se k nám časem připojil tady Matěj a Kabal, který se později přesunul do Bratislavy, stratený synáčik. Důležité je, že AVAntýry nám v počátcích sloužily jako projekt, od kterého jsme se odrazili k dalším aktivitám, plánům a utopiím, které si nad hlavama kreslíme moc rádi… někteří víc, někteří míň. Další utopista Michal Fridrich z Chernobyl Musick nám od počátku dělal vizuály a web, ale taky pro nás byl během všech těch nekonečných seancí okolo zdrojem inspirace. AVA je taková slovní hrátka, která odkazuje k našemu hudebnímu zaměření, zároveň jde o vizuální symbol, na který je nalepena řada asociací, které myslím není nutné vysvětlovat. Jde přece o hru. Podobně to máme s AVAntýrami.

Což je pořad na Rádio R. Je to rádio jen pro studenty, nebo ho poslouchá i širší veřejnost? Dá se to vůbec nějak vyčíst?

Matěj: Je to studentské rádio, ale je i pro celou veřejnost. Cílovka jsou zřejmě mlaďoši. No a dá se to, si myslím, vyčíst snad aspoň trochu z jejich webu nebo těch ohyzdných spotů (vím, že za tím stojí upřímná snaha, ale prostě se to nedá), co se tam neustále protáčejí.

Snediggen Snurssla: Radio R spadá oficiálně pod univerzitu, konkrétně FSS MU, a od svého počátku se profiluje jako studentské, komunitní a alternativní rádio. Jeho komunitní povaha se projevuje v tom, že do něj má přístup téměř kdokoliv, kdo má pocit, že má světu co sdělit. A takových projektů v Česku zatím moc není. Velká část pořadů si svobodně funguje více méně nezávisle na chodu rádia jako takového. AVAntýry byly odjakživa autonomní jednotkou, která si jela svou vlastní agendu, a totéž platí o velké části programu. To rádio už dávno nefunguje jako vzdělávací platforma pro studenty, i když právě oni tvoří redakci. Je pravda, že to „studentství“ z toho jde občas cítit. Rádio za dobu své existence ušlo kus cesty, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je pořád spíš na začátku. Skvělé je, že se díky němu tu a tam potkají lidi, kteří spolu pak dál něco vytvářejí, a že je tak otevřené. To ovšem ještě není záruka kvalitního obsahu. Myslím, že díky komunitní povaze trpí problémem s identitou. Díky tomu pak narážíš na kontrast mezi denními moderátorskými vstupy, které se příliš neliší od chuchvalce běžných komerčních rádií, a třeba originálními pořady ve večerních/nočních hodinách. Na druhou stranu tahle schizofrenie je v něčem zdravá. Jak už jsem řekl, rádio pro spoustu lidí slouží spíš jako server, který umožňuje vysílat spoustě na sobě nezávislých lidí a skupinek, které mají co říct. Do rádia mají přístup promotéři z klubového prostředí Brna jako Keftes, 142bpm, Bob a Bro, donedávna ABBA, atd. Že se publikum těchto pořadů neidentifikuje s celkovou koncepcí rádia, je pak možná logickým, i když ne nutným důsledkem. Bohužel mi připadá, že přesto, že jde o lokální rádio, není Radio R schopné tak nějak držet prst na tepu tohohle města a kromě toho se i lépe zviditelnit. Už jenom proto, že otevřený člověk na něm může naladit kvalitní pop tak, jak by si ho spousta z nás přála slyšet v běžných rádiích.

Rozhlasová relace, pořádání koncertů, djs party, blog - je to všechno? Takhle vám to dává ten správný smysl?

Matěj: Správný smysl je srandovní termín. (smích)

To teda není.

Matěj: (tázavě se odmlčí, pak pokračuje) Jen mě to zarazilo. (smích) Většinou říkám, že něco buď má, nebo nemá smysl, nenapadlo by mě asi říct správný nebo špatný smysl. Ty taky děláš koncerty a spoustu dalších věcí, tak snad cítíš podobně, jaké to je, když podporuješ něco, co tě oslovuje, a vlastně si tak děláš radost. Zároveň to šíříš kolem sebe, a když tím oslovíš další lidi, je to zásadní satisfakce, která potvrzuje, že tvoje aktivita má smysl. Asi bych nemohl (dlouho) dělat něco, v čem ten smysl nenacházím.

Snediggen Snurssla: Ano i ne. Pro nás, nebo alespoň pro mě, neexistuje žádný ideální stav. Co děláme, bylo vždycky důsledkem nějakého přirozeného, i když reflektovaného vývoje. Když jsme měli pocit, že ve městě je pouze minimum variací na taneční parties, začali jsme dělat večírky věnované okrajovým tendencím v taneční hudbě nebo jsme zkoušeli vsadit experimentálnější hudbu do prostředí klubových party. Chillový večírek, kam si můžeš jít poslechnout jinou taneční elektroniku nebo ambient. Akce, kde se můžeš nechat unášet hudbou, která může přesahovat základní paradigma rovného rytmu dominujícího taneční scéně, a přitom si dovede, a to záleží na podmínkách, ve kterých to děláš, zachovat patřičný groove. Můžeš si jen tak poslouchat, tančit, můžeš se bavit s lidmi okolo a hudbu vnímat jenom jako podmaz, můžeš tam spát nebo si jet svůj soukromý čajový dýchánek, je to na tobě. V tomhle vnímám odlišnost těchhle eklektických klubových večírků, které děláme, od toho, co se děje třeba na našich koncertech. I když i tam se může odehrávat totéž, viz naše dj afterparties. V konečném důsledku je každá z našich aktivit součástí větší mozaiky, ve které jsou všechny části ve vzájemném vztahu. Naše promotérské aktivity a dj parties vychází z touhy představit hudbu, o které mluvíme v rádiu, o které píšeme, kterou sdílíme na našem facebooku, a obráceně. A samozřejmě v tom nejsme jediní.

Do téhle mozaiky můžou kdykoliv přibýt další aktivity, když budeme mít pocit, že to tak chceme… Na druhou stranu, tohle všechno děláme proto, že nás to baví, takže se permanentně dostáváme do konfrontace s vlastními časovými (a tělesnými) limity. Protože nás baví spíše propojování než vymezování se, je pro nás satisfakcí, když vidíme, že naše akce rezonují napříč různými (někdy více, někdy méně oddělenými) publiky a scénami. To je určitě částečně onen smysl, po kterém se ptáš. Zároveň si ale uvědomujeme, že v tom, co děláme, máme ještě velké rezervy. Třeba koncept multimediálního pořadu, který přesahuje kontext rádia (což je samo o sobě médium, ke kterému velká část publika, na které míříme, už dávno ztratila vztah) jsme vlastně doteď nebyli schopni rozvinout tak, jak jsme si vždycky přáli, což nás v minulosti dost frustrovalo. To samé platí i o blogu, který zatím zdaleka nežije tím životem, jaký jsme si původně přáli, a stále slouží spíš jako sebereferenční médium. Do budoucna máme nějaké představy, ale nejlepší bude, když se o nich dozvíš, až se budou skutečně dít.

V poslední době jste se zaměřili na produkci slovenského labelu Exitab, ti mají velmi silné období. Který z českých labelů je ve vašem zorném poli?

Matěj: Snedi má v merku KLaNGundKRaCH... Společně jsme pak na podobné vlně s kolektivem kolem webzinu Ditchmag a podporujeme jejich aktivity, oni zas nás... sice to není label, ale nic bližšího mě momentálně nenapadá. Asi bych to ale ani nijak nerozděloval na české nebo slovenské labely. Mě osobně se líbí podporovat někoho, kdo nejen vydává zajímavou hudbu, ale dělá to naplno, nevyhraňuje se, a zároveň je specifický. V případě spolupráce s Exitabem je to samovolný vývoj, a pokud budu mluvit za sebe, jeho činnost je mi blízká vzhledem k mé seberealizaci v rámci produkování elektroniky, ale jinak je nám blízké i bookování kapel, o kterých se často zmiňujeme v éteru, takže to do sebe zapadá. Jo a úplně jsem zapomněl, samozřejmě kluci z Budějek - NAAB nebo DAS LIGA... ale to už souvisí s bookingem. A jsou to kamarádi. Jinak bych se nějak specificky nevyhraňoval, co se týče labelů. Když vyjde dobrá deska, ať už je to kdekoliv, tak mě to zajímá. Nicméně pro mě jsou asi nejvíc srdeční Minority Records. Všechno, co pod touhle značkou vyšlo, je čirá radost (Floex, OTK, ale i Stephan Mathieu, Cheval de Frise, Giuseppe Ielasi, Gastr del Sol...). Moment, kterým si mě získali, byl, když u nich vyšla na žlutém dvojvinylu reedice Milieu Plus od stockholmských Tape, což je pro mě vedle dvojčete Opera Plus jedno z nejkrásnějších alb. Krásně by se u nich vyjímala reedice Romain Anglais od Sylvaina Chauveau a Felicie Atkinson, ale to už bych asi chtěl moc. Ale to nejsou české věci. Potom asi Polí5, kteří vydali desky od Kora et le Mechanix nebo B4. Ale abych se vrátil k otázce, není to vůbec o podpoře labelů jako spíš o vzájemné podpoře, spolupráci v rámci bookingu, případně dalších aktivit, které se na to nabalují...

Snediggen Snurssla: Jak říká Matěj, zdaleka to není jen o labelech, a už vůbec ne jen o českých labelech. Na hudbě nás nezajímá, když je to jenom „na Česko dobrý“. Na druhou stranu, spolupráce s českými nebo slovenskými labely je logická cesta, jak zviditelnit, co se děje u nás a kolem nás. Zmíněný kolektiv KLaNGundKRaCH podle mě patří k tomu nejzajímavějšímu, ať už z hlediska toho, jaké hudebníky shromažďuje a co vydává, nebo jaké koncerty pořádá. Proto jsem moc rád, že na koncertním večírku, který jsme dělali minulou neděli a který byl asi na dlouhou dobu poslední, zahráli Sister Body (jinak také Head In Body), které jsem chtěl už dlouho do Brna dotáhnout. Myslím, že jim jde o něco podobného, jako nám, takže konceptuálně i hudebně dokonale zapadali do eskapistické diskošky, ve které jsme na Sklenicku dočasně utopili.

Exitab, jemuž jsme už dvakrát dělali showcase, je zase pevně napojený na všechno to vření v Bratislavě. A na tu my jsme taky dost napojeni. Brnu tahle elektronická scéna dost znatelně chybí. A vlastně nejenom ta elektronická. Osobně si myslím, že v Brně nevzniká tolik hudebně zajímavých věcí, ale možnosti importu jsou samozřejmě neomezené. Matěj zmiňoval řadu dalších labelů, my si ale dost vybíráme napříč, podle toho, co se nám zrovna dramaturgicky hodí a kdo je nám blízký... hudebně i lidsky. A občas taky podle toho, koho zrovna zajímáme my, viz třeba spolupráce se zahraničními labely a promotéry. Prostě dělat věci společně a vzájemně se přitom ovlivňovat nás baví, protože nadšení pak sdílíš v rámci větší skupiny, jako třeba tenhle podzim s ABBA v Boru nebo na akcích s chalany z Ditchmagu. No a teď chci poslat jedno dlouhé pllllllllllllllll klukům z kolektivu NAAB do Budějovic: pllllllllllllllll!

(redaktor se zmateným výrazem pokračuje) Podle posledních akcí by se mohlo zdát, že jdete hlavně po elektronice, ale váš záběr je široký. Stylově se asi nevymezujete...

Matěj: Po elektronice? Já bych měl opačný dojem, máme za sebou spoustu geniálně ujetých živých kapel, který, myslím, že se shodnem, patří k vrcholům toho, co jsme měli možnost dělat. Sice mám pocit, že všechny koncerty, co jsme dělali, byly geniální, ale na Yowie, Staer nebo Orchestra of Spheres budu vždycky vzpomínat se slzou v oku. A to doma jinak poslouchám ambient a jemný kytarovky. Naše vymezení je totální ignorace vymezování v hudbě, ať už podvědomá nebo vědomá. Tvůrčí svoboda, radost a opravdovost v projevu, který kromě toho, že je osobitý, dokáže být i naprosto omamný natolik, že člověka dostane z racionálního zaseknutí do intuitivního světa. Hudební spontánnost, dětská hravost v kombinaci s naprostým splynutím s nástrojem je pro mě doslova ozdravná věc a stejně musí působit taková hudba na člověka, který ji hraje. Takový zkoumání, kdo je schopný utéct dál z pout hudby. (Doporučuju rozhovor s Danem Bebanem z Orchestra of Spheres, který jsme vydali na freemusic.cz, kde mimo jiné mluví i o tomto tématu, a jejich živý koncert byl ukázkovým příkladem.)

Snediggen Snurssla: Podle mě styl, nebo žánr, je kategorie, kterou můžeš pohodlně přehlížet, pokud chceš dělat zajímavou dramaturgii. Nechceme dělat tuctový hardcore a nechceme dělat tuctový noise. Fakt, že hudba vybočuje z nějakých zajetých žánrových klišé, je asi to, co mají projekty, které promotérsky zaštiťujeme, společné, nebo se o to alespoň snažíme. A to snad platí i pro většinu toho, čemu se věnujeme v rádiu. Někdo tomu říká experiment, někdo bizarnosti, někdo alternativa nebo progres, ale úplně primárně jsou to věci, které se nám prostě líbí. Nám nepřijde, že bychom svou selekcí byli bůhvíjak deviantní, to spíš přichází na základě konfrontace s názorem lidí, kteří náš vkus rozhodně nesdílejí. Jsou věci, které si najdeš v technu, ambientu nebo v mathcoru. Když dáváme dohromady dramaturgii koncertu, snažíme se k sobě hudebníky a kapely poskládat tak, aby nebyly stylově úplně totožné, ale spojovalo je něco, co může zaujmout lidi z různých scén, do kterých se přitom tak trochu promítáš ty sám. Takže styčné body v hudbě, kterou představujeme, vidíme a někdy se je různými kombinacemi kapel na koncertech nebo reflexí hudby snažíme sami vytvářet. Satisfakcí pak je, když vidím, že na akce AVA nechodí jen lidi, které zajímá konkrétní koncert, ale celková koncepce. A těch je čím dál víc. Stejně tak mě ale hřeje, když se někdo na tvé akci ukáže kvůli konkrétní kapele a je to zároveň jeho první návštěva Bora. Tenhle klub je vůbec zajímavý tím, jak odlišné představy o něm lidi mají a jak barevná a odvážná hudba v něm na akcích zní.

Když se podíváme na dramaturgii tohoto podzimu, tak tu máme několik koncertů hlučných kytarových kapel postavených na organizovaném chaosu (Yowie a Eá, Staer a Poino). Dál se dostáváme k principům uplatňovaných hlavně u taneční hudby (disco, dub, techno), i když radikálně svojsky a v podání konceptu rockové hippie skupiny (Orchestra Of Spheres), a pak přes improvizaci lidí z různých scén (Ferrian / Vtípil / Core Of The Coalman) až k elektronice a nevšedním podobám techna (Exitab showcase a poslední „rituální“ večírek na Sklenicku). Každá z těch poloh je pro nás důležitá a je naší součástí... se všemi hudebníky a projekty, které jsme doteď do Brna dotáhli, jsme v určitém souznění, ať už lidsky, nebo určitým pohledem na tvorbu. I o tohle nám jde. Takže i podle toho se odvíjí naše uvažování o tom, koho pozveme.

Matěj: Když nad tím tak přemýšlím, docela dramaturgicky odvážný bylo například udělat Pjoniho a Achese dohromady s Glad to Get Away a nakonec právě ta různorodost byla tak osvěžující.

Jedete v menšinových žánrech a moc si nedovedu představit, že by se vám dařilo dělat výdělečné akce, jakkoliv je vaše dramaturgie dobrá a progresivní. Jak se díváte na granty a dotace?

Matěj: Bychom se o to konečně už mohli začít trochu zajímat... Ale pokud chceme dělat všechno, co děláme teď, není na to prostor. AVA je primárně taková bokovka pro radost. Možná občas něco proděláme a máme tím i omezené možnosti, ale nezávislost je krásná věc. Je to čistě ve tvých rukou.

Snediggen Snurssla: Fakt, že všechno, co s AVA děláme, vychází z našich vlastních zdrojů, nám zatím vyhovuje. A to samé by ti určitě řekli další promotéři okolo Bora. Jasně že ti to poskytuje nezávislost, na druhou stranu jsi limitován tím, že můžeš lovit jenom ty ryby, které si můžeš finančně dovolit. Východisko? Třeba spolupráce s dalšími opileckými spolky rybářů, jako jsme my, protože si můžeš dovolit víc lahví rumu.

Rozhodně nepatříme mezi ty, kteří si neustále stěžují na nedostatek podpory, financí, zájmu, byť někdy jsou ty nářky oprávněné. Pozornost publika, jakou si získáváme, je myslím celkem adekvátní tomu, co děláme. Možná je dokonce i trochu nad očekávání, když si vezmu, že se nám tu a tam podaří natřískat klub jazz/noisovou improvizací. Takže asi máme, co si zasloužíme. A taky operujeme v Brně, kde publikum zatím není až tak roztříštěné jako v Praze. Pořádat koncerty je risk, ať už děláš avantgardu, nebo proháníš byznys, ale my máme asi zatím štěstí, že se nám daří akce pokrývat bez nějakých bolestivých ztrát, a občas skončíme i v plusu. Objevnou dramaturgii můžeš dělat i bez neustále natažené dlaně. Významná jména experimentální hudby jde dělat i s relativně omezenými náklady, jak je někdy vidět třeba v Praze. Jsou scény a scény. Na druhou stranu třeba v Bratislavě je znát, jak blahodárný vliv může mít na „experimentální“ scénu využívání grantů. Stačí se podívat na prostor A4. Nám to takhle zatím vyhovuje, ale to vůbec nevylučuje možnou snahu o finanční podporu do budoucna, pokud budeme cítit, že se bez toho neobejdeme, což se vlastně může stát celkem snadno. Možná bychom ale museli mít větší úctu k deadlinům pro vyplňování přihlášek. (povzdechnutí)

Jak vidíte rok 2013? Teda pokud nějaký bude... Konkrétní jména a akce už máte? Heavy Mental a Itch My Hahaha pojedou dále? Jak se to má s Flédou?

Matěj: První půlku 2013 to vypadá na částečné uspání našich aktivit. Jeden z nás cestuje studijně na půl roku do Švédska, druhý zas na neurčito do Bratislavy a zbytek se časem čím dál tím víc přiklání k vlastním aktivitám, takže to necháme usadit a uvidíme. Možností, co se bude dít, je vícero, ale teď to nechceme rozebírat. Něco každopádně určitě bude. Večírek 16. 12. na Sklenicku byl taková symbolická tečka, nenápadný milník v existenci AVA. Heavy Mental se transformoval do spojení s AVA pod hlavičkou mikrofestivalu HLAVA. Je otázkou času, kdy zas vystrčí růžky. A Itch necháme na Prokopovi a Tominovi. Letos celkem v pořádku a přejeme, aby příští rok byl ještě lepší. Co se týče Flédy, jednou za čas je tam důvod zajít, ale to je všechno.

Snediggen Snurssla:
Však víš, co ti řekli Přidalovi. (Přidalovi řekli, že svět tak, jak ho známe, opravdu končí, čtěte rozhovor s Danem Bebanem.) A pokud to nebude po jejich, tak klasický koloběh. Z Brna teď na chvíli balíme kufry a pak kdoví. Promotérská činnost možná půjde na chvíli na led k rybám. Po tomhle podzimu nás to sice mrzí, nicméně myslím, že ta spojení zůstanou zachována, a to se týká i HLAVY. Na tom, kde se fyzicky nacházíš, už tolik nezáleží, takže se tu vlastně objevuje prostor pro další nápady a zábavné kooperace. Itch My Hahaha svým návratem udělal radost nejenom mně, Brno tenhle typ akcí zoufale potřebuje a chce. Abych to shrnul, jsme upřímně zvědaví, co přinesou další měsíce, natož celý rok. Každopádně dočasná smrt může přinést spoustu zdravé energie.

Když už je žebříčkové šílenství v plném proudu, můžete nahodit nejlepších pět desek letošního roku, každý za sebe?

Matěj: Vzhledem k tomu, že jsme s AVA sem tam hráli na tancovačkách, tak mi v hlavě kromě alb vyskakuje spoustu současných „tanečních“ releasů. Vyberu z nich akorát dva, který jsou celkem samorostlý: Pachanga Boys – Girlcatcher, Todd Terje - It’s The Arps. A těch alb mám i při sebevětším škrtání sedm, nejde to jinak:
The Sea & Cake - Runner
Ulrich Schnauss & Mark Peters - Underrated Silence
Orcas – Orcas
Mark Van Hoen – The Revenant Diary
Emptyset – Collapsed
The Ice Choir – Afar
2562 - Air Jordan

Snediggen Snurssla:
Shackleton - Music For The Quiet Hour/The Drawbar Organ EPs
Ricardo Donoso – Assimilating the Shadow
Raime – Quarter Turns Over a Living Line
Rrose - Artificial Light (1969-1909)
Afrikan Sciences - Boss Nova's Second Pass EP
Last Step – Sleep
Carter Tutti Void – Transverse
Mark Fell – Sentielle Objectif Actualité
Moritz von Oswald Trio – Fetch
Yowie - Damning with Faint Praise