Články / Reporty

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 17.10.2024

„Čekání je předehra v mollové tónině,“ píše se v Pěně dní Borise Viana, jednom z nejkrásnějších románů o lásce. Právě surrealistické scény z jeho filmové verze mi jedou hlavou, když se pohupuji v intimně osvětleném Východočeském muzeu do swingových melodií uskupení Hot Brew. Náhoda to vzhledem k náklonnosti Hot Brew i Viana k Dukeu Ellingtonovi nebude. V pauzách přemýšlím, s jakou bravurou se Jazz Goes to Town daří mixovat jazzovou tradici s nonkonformním přístupem. Nemluvím jen o volbě repertoáru, ale i míst, na kterých se festival, resp. jeho vrcholná část v Hradci Králové odehrává. Budova od Jana Kotěry má neoddiskutovatelné kouzlo, které se v kombinaci s barovou kavárnou v patře jen zesiluje. Pohled mi ulpívá na hadovitě se pohybující šedesátnici v první řadě, ignorující pravidlo usazených koncertů. Jen víc kouře, růží v saxofonu a méně pravidel.


DĚTI A TY STARÝ

K mollové náladě má třicátý ročník Jazz Goes to Town velmi daleko. Letošní motto 30 let naděje a porozumění se obtisklo do celé atmosféry, minimálně páteční a sobotní. Festival pátým rokem dramaturgicky velmi progresivně, ale zároveň s ohledem na tradici šéfuje Michal Wróblewski. Do rezidenčního ansámblu (The Shape of Jazz to Come vol. 5), který během čtyř dnů nazkouší autorský repertoár, se letos podařilo získat řeckou saxofonistku Nicky Kokkolli, která patří k zásadním postavám tamní scény. Ta si s dalšími hudebníky podmanila publikum, když zpočátku krotce působící set se zvrhl v experimentální smršť. Hrálo se vleže, odcházelo se z pódia, kakofonie několikajazyčného deklamování textu se prolínala s invenční hrou na dva saxofony, bicí, kontrabas a kytaru. Jako z jiného světa působilo zakomponování elektronických smyček s autotunem. Moment, kdy se hodí podotknout, že tenhle festival není jen „pro starý“.

Nejenže není pro starý, ale je i pro hodně mladý, jak se ukázalo během varhanního setu slovinské pianistky Kaji Draksler. Další okouzlující místo, minimalistický kostel připomínající parník, Sbor kněze Ambrože navržený Josefem Gočárem s působivým bílým křížem od Maxima Velčovského, ovládl nejen meditativně laděný recitál, ale i zvuky působené několika malými dětmi. Někteří se káravě otáčeli, kouzelný moment nastal, když se Draksler přišla uklonit a k mikrofonu pozvala svou zhruba roční dceru. Ta se k „rušení” vyjádřila nekompromisně.


PLAMENY, SALÓNY

Stereotypy představ o jazzovém festivalu pak zásadně naboural severský kolektiv Horse Orchestra. Už obal desky The Milkman Cometh a název jednoho z tracků Fucking Dishonest Shit Politicians upoutal. Na pódium se přiřítila okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky. Vyhajpovaná verze I Got Rythm od George Gershwina šila publikem a vtipné průpovídky pianisty Jeppeho Zeeberga, který se svým účesem vypadal jako šílenější verze Mozarta, by stály za samostatný stand-up. Fenomenální.


fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Nejsilnější dojem ale zanechalo sobotní vystoupení indické Američanky Amirthy Kidambi a jejích Elder Ones. Organizačnímu týmu JGTT patří poklona za odvahu pozvat na tuzemské pódium newyorskou multiinstrumentalistku a zároveň vyhraněnou politickou aktivistku, která během svých vystoupení razantně vyjadřuje své pocity ohledně kapitalismu, patriarchátu, rasismu, ženských práv, osvobozeneckého boje Palestiny a jiných zemí a dalších více či méně kontroverzních témat. K setu, který odehrála s Elder Ones, jsme dostali podrobný popis témat, které v písních zpracovává. K přílišnému politickému aktivismu umělců jako zjednodušujícímu bývám skeptická, Kidambi ve mně ale kromě strhujícího zážitku z hudební virtuozity svých spoluhráčů podpořeného holistickou metodou vokálního projevu vibrujícího nitrem zažehla plamen. Přesně ten, který sytí touhu posunout salónní revolucionářství do praktičtějších rovin. A to se cení.

Info

Jazz Goes to Town
8.–⁠12. 10. 2024 Hradec Králové

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace