10+1 = Jana Šteflíčková

„Je to nesnadný úkol, vybrat jen jedenáct zásadních písní. Byla spousta věcí, často i nějakým způsobem protichůdných, co mě fascinovaly, zaujaly, zasáhly nebo prostě samy nějak vstoupily do příběhu... Vybavovalo se mi hlavně období dospívání, kdy muzika člověka hodně směruje,“ říká písničkářka a herečka Jana Šteflíčková, která vystupovala nejdříve s kapelou, ale už bezmála deset let hraje jen sama s kytarou. Vydala čtyři alba a zakládá si na komorních, ale kontaktních koncertech, jak se budete moci přesvědčit třeba 12. září v břevnovském Kaštanu.

Jimmie Rodgers - Miss the Mississippi
Tahle píseň započala v dětství moje hraní na kytaru, strýc mě to naučil, a řetězcem událostí jsem ji najednou hrála v amfiteátru Porty v roce devadesát, byl to velký, naděje plný čas. Pak jsem se zamilovala do orchestrů třicátých let, to mi bylo dvanáct, třináct, než to razantně přerušila vůně Teen Spiritu. 

Patti Smith - Smells Like Teen Spirit
Píseň, která mě přikovala k chodníku před music shopem na Václaváku, právě vyšlo Nevermind a já do té doby byla spíš ortodoxní posluchačkou staré swingové muziky. Bylo to jak blesk, mocný zásah, odstartovalo to mou pubertu. Protože vím, že Cobain to pak už nerad zpíval, dávám sem verzi Patti Smith, kterou mám taky moc ráda.

Dagmar Voňková – Skálo
Táta poslouchal a taky rozmnožoval pirátské folkové nahrávky. Náboj autentiků a solitérů se mě vždycky dotýkal. Dáša je hluboká inspirace. Měla kdysi možnost podepsat exkluzivní smlouvu s japonským vydavatelstvím a jezdit po světě, ale nepustili ji za hranice. A dnes hraje nejraději nezvučeně, pro pár lidí. Pro mě lidská inspirace z největších na naší scéně, mystická, nadčasová, intimní, syrová, hluboká. A něco takového v roce 1984 v ČSSR, to museli normalizační odborníčci na přehrávkách koukat.

Joni Mitchell - Night Ride Home
Sedávala jsem v okně v Chebu, kde jsem byla u divadla, a poslouchala Joni Mitchell pořád dokola. Mám ji moc ráda, ryzí, autentická, něžná krajina.

Led Zeppelin - Going to California
Na kazetě, i Led Zeppelin jsem poslouchala pořád dokola, miluju jejich energii. Kouřím beedeeska na verandě chaty v Mokropsech, osada pod Hladkou Skálou, koukám na Berounku, a ve vzduchu spousta hezkejch věcí.

Janis Joplin – Maybe
Janis Joplin je guru, přísaha, když ji vidím, slyším, mám pocit, jako bych ji znala, jako by to byla moje nejlepší kamarádka. Jízda. Věřím jí všechno, miluju ji a obdivuju, je pořád o něco málo starší než já, i když umřela v sedmadvaceti.

  Ali Farka Touré – Heygana
Hypnotické pouštní blues má zvláštní magii, často vlastně cestuju na YouTube po světě a poslouchám muziky, aniž rozumím textu, a třeba i politickým souvislostem. V muzice je důležitější nábo a vibrace než myšlenkové obsahy nebo přesvědčení.

Lianne LaHavas - What You Don't Do
Čirá krása, celá série těchhle koncertů je pozoruhodná.

Aphrodite's Child and Irene Papas - ∞ (Infinity)
Poslech této písně byl zásadní, cestovala jsem s batohem a potkala lidi, co mi řekli, "musíš poznat Armanda". To byl poloviční Indián, hipík, co jezdil kdysi jako bedňák s Led Zeppelin, ocitla jsem se v jeho prastarém katalánském domku se studiem na solární energii, měl sbírku asi tří tisíc vinylů a ohromný přehled. Pouštěl od rána do večera luxusní muziku. Brácha. Jednou zhasnul a ohulil tuhle věc. Docela jsem se chvíli i bála. Doporučuju do sluchátek.

Hugh Masekela – Stimela
Moc se mi líbí trumpeťák Hugh Masekela, manžel zpěvačky Miriam Makeba. Muselo to být silné, na tomhle koncertě s nimi hrál i Paul Simon a bylo to veliký. I kdyby člověk nerozuměl ani slovo, mluví mi z duše. Je to angažovaná, bolestná věc, a přitom tak povznášející.

Theodor Bastrad – Sagrabat
Hravá podivnost s textem neexistujícího jazyka, i takováhle věc mě moc baví. Hrála jsem v Polsku, přišla holka ze Sibiře a dala mi tohle do uší.