Bolí vyhmátnout ten moment (New Model Army)

Jako by nestačila vrtkavost doby, co s každou další tragédií šimrá úzkost po zádech, v mailu mi přistála pozvánka na výroční sraz a rozjela impulsy k bilancování. To riziko jsem na poslední chvíli obejmul a vyrazil. Svítily snubáky, podle příjmení bych nepoznal jedinou, nepřímý nátlak zboural až spolužák z kategorie známá firma.

Ptá se mě, jaký byl koncert Harryho Stylese, odpovídám jen gesty. Snažím se zprostředkovat nedávný koncert Birds in Row a nezmůžu se na nic lepšího než konstatování, že jsem už dlouho nebrečel několik skladeb po sobě. Další spolužák přisouvá židli a vyznává se ze svého nejaktuálnějšího hudebního objevu. Až budu Kubovi Kaifoszovi vyprávět historku o tom, jak vyznavač kytarového flamenca objevil na závěr zpravodajského podcastu jeho album Tunnel Vision, naprosto selžu.

Už od nepaměti jsem na vážkách ohledně předkapel a nejsem sám, zrovna v Lucerně pár zbytečných koncertů večery otevíralo, dneska naštěstí není prostor. Bude se slavit další výročí další nejlepší kapely na světě. Kapely, jejímž fanouškem jsem se stal dřív, než jsem slyšel jedinou její notu. Díky nákaze. New Model Army.

Justin Sullivan nevypadá zhýrale jako Lemmy, dokonce ani nepřipomíná punkového Veddera. Spíš barda, kronikáře severství, co prostupuje britský chlad a sychravo nikdy nedohasínajícím vnitřním ohněm. Nastupuje s akustikou a první hymna hořce zhudební náladu posledních dnů. Rozpolcenost nad vyvažováním, čí pravidla a hodnoty dodržovat. Přichází Dean White s telecasterem podpořit melancholii, je načase se nadechnout a nechat hněv přiškrcený. Do mlhy zní slova „let it not be said that everything must die without some mark being made of its passing“ a místo vedle mě je najednou nejprázdnější ze všech. Na pódium nastupuje kapela, ve vzduchu visí riziko modřiny.

V duchu oslav došlo hned zkraje na výlet k úplně prvnímu singlu a sotva do toho kapela praštila, týpek ve druhé řadě rozjel sólo na klasické pogo. Bez ohledu na rytmus nebo okolofotící nebo aktuální rok. Ne, nemyslím tu pogovačku s kámošema promočenou litry piva a pubertálního potu v maloměstském kulturáku. Myslím fakt opravdický pogo, jako by se psal rok 1976. Poctivý pogo! Vydržel to do refrénu, nechal se seřvat publikem a přidal se ke sborovému refrénu Bittersweet. Výlet do minulosti se vším všudy, začíná mi být vedro. Pod kapucí raší první šedina. Zpívají úplně všichni, včetně klučiny opřeného zády o svého tátu. Všichni okolo mluví anglicky, snad až na Petra Zelenku, co se směje Sullivanovým průpovídkám k dozvukům pravičácké demošky opodál. A vůbec, celý večer z kapely srší energie, a když se Sullivanovi vysere kytara, působí jeho zmatek vyloženě roztomile.

Devil's Bargain pošle Ceriho Mongera od basy k bubnům, s každým refrénem tenhle rituál burácí silněji, jsme blíž znovuzrození... Chápeme se, ne? Klučina vedle mě nedýchá, nemrká, nevtipkuje. Až ve chvíli, kdy se Sullivan nadechne a uvádí Maps, oplakává svůj sluch. Ještě nás čeká plavba na rozbouřených vlnách a na tlaku se polevovat nebude, holenku. Vzpomeň si na časy bez tinnitu, až dozní Born Feral. V těch nejvypjatějších momentech mě provrtá Sullivanovo bělmo a čekám, kdy mě tlak z pódia protlačí sloupem, před kterým trnu. Všechny tyhle metafory si klidně můžeme ušetřit, soupisku faktů seškrtat na minimum a uzavřít pakt. Jak se česky řekne dvěhodinynejvícnejlepšíchpísničeknasvětě tak, aby se to neztratilo v překladu? Jasně, každá kapela je nejlepší na světě, jinak je ztráta času na ně chodit, natož o nich psát. Háček je v tom, že letos jsme o nejednu přišli. Někdo se zbláznil, někomu to dlouho procházelo a někdo překročil únosnou hranici. Jestli horší než výroční koncerty jsou snad jen vynucené reuniony, dneska to znamenalo dvě hodiny hymen. A že se mezi ně znatelně zařadila poslední, nádherná deska From Here, jen podtrhuje unikátní pravdu, že New Model Army zdaleka neřekli poslední slovo.

Nevadí mně, že nebylo vyprodáno. Vadí mně, že jste to nezažili, že jste chyběli, když zakončovali set. Nikdy bych jim neodpustil, že nezahráli The Ballad of Bodmin Pill, třebaže o sedm Srpnů později. A přestože dnes večer je The Ballad of Bodmin Pill opravdu pro nás všechny, nikdy si neodpustím, že si nemůžete přečíst, jak dokonalé to bylo. Jak sexy je britská angličtina v tom jediném z mnoha nejsilnějších refrénů na světě.

I want to DANCE with this fire 'cause it's all that I know…

Snažím se předat nákazu bez jediného tónu, marně. Neumím si pomoct. To nejhorší, co vám kdy radili, je nikdy to nevzdávat. Největším fanouškem New Model Army je navždy Aran, nás, co mu saháme sotva k logu kapely na triku, ale nikdy nebude dost. Těch 230 refrénů, co nezahráli, vystačí navěky. A jako doporučená literatura poslouží první reader Apačky.