Justin Sullivan (New Model Army): Vyhlížíme to, co je před námi

Čtyři dekády na scéně neslavíte každý den, a když se výročí trefí přímo do pandemického roku, máte jednoduše smůlu. New Model Army po dvou letech odkladů vystoupí v pátek 28. října v pražském Lucerna Music Baru, kde se odehraje jeden ze zmíněných výročních koncertů. O přístupu frontmana anglické kapely Justina Sullivana k milníkům svědčí lépe než cokoli jiného reakce na posun výročních koncertů: „Stejně budeme raději hrát nové věci.“ Justin Sullivan během koronavirové pauzy nahrál vlastní album Surrounded, teprve druhé mimo domovskou formaci, u příležitosti koncertu přinášíme rozsáhlý rozhovor, který v jiné podobě vyšel ve Full Moonu #122 v červnu loňského roku. O psaní písniček, zbytnosti výročí a touze po volném prostoru.

Mluví se o tom, že alba, která vznikla během lockdownu, jsou odlišná, spousta lidí na druhou stranu stihla dotáhnout plány na které už dlouho neměla čas. Jak to bylo v případě Surrounded? Vzniklo by vůbec, nebýt pandemie?
Alba z lockdownu, co je to za divnou kategorii, že? Během pandemie jsme zjistili opravdu poměrně hodně věcí – my ze staré školy nejsme zvyklí nahrávat doma, ale když si najednou uvědomíš, že to opravdu funguje a že většina příspěvků od dalších lidí chodí mailem, tak je to docela pěkné zjištění. I když se při práci na albu nepotkáte, což je pro mě osobně také něco opravdu nového. Surrounded vzniklo vlastně velice rychle, napadala mě jedna píseň za druhou, zaznamenával jsem je s kytarou a následně oslovoval další lidi. Ani ti ale vlastně moc nevěděli, jak bude kompletní album vypadat, znali jen nahrávky, na kterých se podíleli oni sami. A upřímně – byla i doba, kdy mi vlastně ty příspěvky ostatních nedávaly moc smysl. Ve chvíli, kdy jsem to měl všechno pohromadě, tak jsem se ale už musel rozhodnout. Odjel jsem do Greenmount studia v Leedsu, kde jsme pracovali také na mixech posledních alb NMA a po nějakém uvažování se před námi otevřeli tři cesty – 1. vyhodit to všechno do koše a nechat jen původní nahrávky s akustickou kytarou, 2. využít příspěvky ostatních, ale potlačit je a nechat je pouze dobarvovat náladu jednotlivých skladeb a 3. použít to všechno a celé to pořádně zprodukovat, nechat promluvit všechny studiové triky, které nás napadnou. Výsledek znáš, nakonec jsme nebyli příliš originální a rozhodli se pro střední cestu. Ale myslím, že jsme udělali dobře.

Skladbám tahle podoba určitě sluší.
Při práci na albu se vždycky musíš spolehnout na ostatní. Jasně, někteří zvládnou všechno sami, ale ne každý je tak talentovaný. Já se rozhodně na ostatní spoléhám, bez spolupráce s dalšími lidmi by to nešlo, vlastně je jedno, jestli ti ty nahrávky chodí mailem nebo vznikají ve studiu, kde jste spolu. Důležité je, že ostatní téměř vždycky přijdou s něčím, co by mě samotného nenapadlo ani za milión let. Každý v tomhle směru uvažuje trochu jinak. V případě Surrounded je to ještě mnohem důležitější, protože to album je dlouhé, možná až příliš dlouhé. Šestnáct skladeb, kdo to kdy viděl? Jenže přece jen vznikalo v trochu jiném nastavení, nechtělo se mi moc přemýšlet o tom, kterých šest vyhodit, aby z toho byla standardní kolekce, tak jsme nakonec použili všechny skladby, navíc v poměrně věrném pořadí, jak ke mně přicházely. Využili jsme odlišné instrumentace jednotlivých tracků k tomu, abychom náladu alba zpestřily. Je to obyčejné písničkářské album, ale právě díky řazení skladem mi připomíná spíš takové pásmo, výlet krajinou, cestu. Díky tomu možná dokáže udržet i pozornost posluchačů celou tu zatracenou hodinu.

Jak se ti vlastně o samotě pracovalo? Už si zmínil, že pro tebe bylo nové prožívat nepotkávání se s lidmi a běžné interakce.
Pro mne je úplně zásadní psaní a sbírání nápadů, jednoduše řečeno vznik nových skladeb. To je pro mne milovaný proces, nejlepší období, které u jednotlivých desek může hudebník zažít. A na to potřebuji mít klid, potřebuji být sám. V tomto ohledu pro mne vlastně o žádnou změnu ani nešlo, naopak je v tomto stádiu celkem obvyklé, že všechny vyhodím a pošlu domů domů, nebo prostě kamkoli daleko ode mne, aby se po nějaké době vrátili, s plnými kapsami hudebních nápadů. Skládání je pro mne klidný, osamělý proces.

Dobře, ale v případě tohoto alba to bylo přece jen asi trochu jiné.
Proces vzniku skladeb ani ne, odlišná situace ale byla v rámci samotného nahrávání. Nejsem příliš dobrý kytarista, používám kytaru jako nástroj ke skládání, zaznamenávání skladeb. Hra na kytaru je prostě jen hra na kytaru. Ale co je pro mne naopak velmi důležité, to je zpěv, který tvoří náladu jednotlivých skladeb. To bylo při domácím nahrávání to nejtěžší, častokrát jsem si nebyl příliš jistý, musel jsem se radit s dalšími lidmi. Hodně mi v tom pomohla moje partnerka. Ale jinak jsem zvyklý pracovat o samotě. Nejinak tomu je i u skladeb New Model Army, zrovna nedávno jsme se s Michaelem a Cerim potkali ve studiu a vymysleli tam spoustu základů, jamů, basových linek a rytmů. Teď je mám doma a pracuji na nových skladbách, které potom většinou s Michaelem doladíme. On je mým hlavním hudebním partnerem v posledních letech. Ale skládám o samotě. Navíc některé skladby trvá dokončit roky. Osobně mám ale nejraději ty, které vzniknou okamžitě, přirozeně. To je případ skladby Clean Horizon, která vznikla na bází náhodné konverzace, kterou jsem jeden večer vedl. Druhý den ráno jsem se vzbudil a za deset minut byla skladba hotová.

KROK DVA NAZPÁTEK

Není vlastně téměř každý tvůrčí proces tvorby tak trochu samo-izolace? Poslední album New Model Army From Here vznikalo ostatně v podobné situaci – odjeli jste s kapelou do studia na ostrov Giske, kde vzniklo kompletní album. A je to na něm myslímdocela vidět.
Chápu, co máš na mysli, ale vlastně jde o trochu jinou věc. Jsme zvyklí ve studiu pracovat podobným způsobem, From Here vzniklo takto o samotě, ale jde opravdu jen o nahrávání. Zaznamenávání skladeb, které už jsou předtím hotové. Všechna alba New Model Army vznikají tak, že máme spoustu připravených útržků nahrávek, basových linek nebo rytmických vzorců, jednoduché nahrávky krátkých úseků melodií z telefonů. Když jdeš po ulici a hlavou ti zní nějaká melodie, tak není nic jednoduššího než se ji pokusit zabroukat a nahrát ji. Možná by ses divil, kolik takových nahrávek máme. Do toho si já neustále něco poznamenávám, kousky textů, rýmů, slov... Tohle všechno v určitém momentu posbírám a odnesu do své tvůrčí jeskyně. Tam ale musím být sám. Potřebuji k psaní klid, například na turné psát vůbec nedokážu. Potřebuji k tomu naprosté soustředění. Pak teprve následuje vlastní nahrávání, kde už se zapojuje každý.
Ale ještě se vrátím k albu From Here. Předchozí deska Winter totiž vznikala ve studiu v Leedsu, které je opravdu skvělé, ale malé a hlasité. Vlastně jediné, co ho odlišuje od všech punkových zkušeben na světě je, že v něm všechno funguje. Nahrávání Winter byl intenzivní zážitek, v případě dalšího alba jsme potřebovali změnu. Chtěli jsme dosáhnout trochu jiného zvuku, většího, vzdušnějšího. Studio v Norsku je samozřejmě strašně drahé, celé to bylo nepraktické a snad i trochu zbytečné, jenže ve chvíli, kdy jsme viděli fotky, bylo jasné, že nikam jinam jet ani nemůžeme.

Nějak se mi nechce věřit tomu, že by se nahrávání na takovémhle místě na náladě alba neprojevilo.
To samozřejmě ano. Písně už jsme měli sice hotové, ale prostředí se na náladě alba vždycky nějak podepíše, podobně jako doba. Winter a písně na něm byly hodně ovlivněny tím, co se chystalo – věděli jsme, že to bude malér, přicházel brexi a blížila se Trumpova éra. Cítili jsme, že směr, kterým se svět ubírá, je špatný. S From Here šlo o něco trochu jiného, písně na něj vznikaly v době, kdy na sebe lidé na celém světě křičeli, hádali se o nejmenší detaily, vyčítali si všechno, co mohli. Vymezovali si strany. Tímto albem jsme od podobných pocitů chtěli získat odstup, nemělo to být žádné „us and them“ album. Daleko víc jsme chtěli dosáhnout nadhledu, jakési širší perspektivy, snažili jsme se jím říct – udělejte krok dva nazpátek a podívejte se, kam se svět řítí. Všechno to, o čem se hádáte, je ve srovnání se světovými katastrofami směšné. I proto bylo studio na ostrově Giske tím nejlepším místem, kde mohlo From Here vzniknout. Nahrávání alba je vždy stresující záležitost, vždy máš méně času než bys potřeboval, dochází k napětí a presu. I proto tím nejdůležitějším, co má ve studiu být, je pořádné okno, aby si člověk dokázal od podobných tenzí alespoň trochu ulevit. A když máš za tím oknem navíc tak úžasnou přírodu jako na Giske, tak je to ideální. Když se jdeš projít ve studu ve městě, tak nepotkáš nic jiného než další domy. Ale tam? Stačilo udělat krok ze dveří a ocitl ses na tom neuvěřitelném pobřeží, s ledovým větrem a příbojem, mezi majestátními skálami. Nejlepší místo. Celé album jsme nahráli za pouhých devět dní, jinde by to trvalo mnohem déle.

New Model Army oslavili v roce 2020 čtyři desítky let od založení, výroční turné se samozřejmě překládalo, koncerty k němu proběhnou možná letos, možná až příští rok. Loňský rok byl obecně trochu smutný, přemýšlel jsi o tom, bezpochyby významném, výročí vůbec?
No jo, výročí. Úplně upřímně, už předtím, než se to celé zastavilo, tak jsme z celé situace neměli příliš velkou radost. Respektive z té řekněme povinnosti se obracet zpět. Běžně hrajeme staré písně na koncertech, ale obecně daleko raději vyhlížíme to, co je před námi, soustředíme se na nový materiál. Bylo nám jasné, že něco udělat musíme, ale určitě to nebylo nic, bez čeho bychom nedokázali žít. Když jsme se na to turné nemohli vydat, tak došlo k rozhodnutí udělat tedy jeden jediný streamovaný koncert, přesně na výročí prvního koncertu kapely. Investovat do toho nějaké peníze a udělat to pořádně a stoprocentně živě. Měli jsme nějaké projekce, spoustu kamer, ale nakonec má ten záznam všechny neduhy živých záznamů, které si dokážeš představit – například kamera nikdy nesnímala koho měla, při kytarovém sólu se zaměřovala na bubeníka, a podobně. Taky jsme z toho byli zatraceně nervózní, věděli jsme, že to bude v přímém přenosu sledovat okolo dvaceti tisíc lidí, nebylo to jen tak. A v pauze mezi jednotlivými sety jsme projížděli chat, což bylo docela vtipné, a vlastně i přínosné, osvěžující. Najednou jsi po mnoha měsících mohl sledovat reakce lidí. Bylo to speciální. A bylo to speciální zejména proto, že se to odehrálo jen jednou.

Stream výročního koncertu jsem sledoval, z určitého úhlu pohledu to bylo také docela smutné. Každý, kdo byl někdy na koncertě New Model Army moc dobře ví, jak je zrovna u vás interakce s publikem důležitá. Na streamu ve chvíli, kdy končily jednotlivé skladby, bylo slyšet pouze ticho. Nedovedu si představit, jaké to muselo být pro vás...
Ano, tohle bylo skutečně velmi nepříjemné. Hrát pro nikoho. Jasně, víš, že ti lidé tam někde jsou, ale přesto se toho pocitu nedalo moc zbavit. V tomhle případě jsme to trochu simulovali tím, že jsme se postavili do kruhu, jako ve zkušebně, a hráli tak vlastně jeden pro druhého. Vlastně jsme pozvali lidi na naše výročí do zkušebny. Jediné, co se skutečně nepovedlo, bylo to, že jsem v druhé polovině přišel o hlas. Ale už jsme to nemohli zastavit, podobně jako bychom nezastavili běžný koncert. Vždy je třeba to dokončit.

RADĚJI SE DÍVAT DOPŘEDU

Výroční koncerty nechme stranou, jednou snad všechny proběhnou. Spíš mě zajímá, co bude s New Model Army dál? Už jsi zmínil, že pracuješ na nových skladbách, máte už nějaké konkrétnější plány?
Osobně pevně věřím, že proběhnou alespoň nějaké koncerty v Anglii, zejména ty velké vyprodané v Londýně, ale evropskému turné letos na podzim ještě příliš nevěřím (záhy se ukázalo, že oprávněně, pozn. aut.). Samozřejmě je možné celé turné ještě o rok posunout, ale v roce 2022 chceme vydat nové album, takže výroční koncerty trochu přestanou dávat smysl. Možná je na čase přestat přemýšlet o výročí a soustředit se na nové album. Pro nás i pro fanoušky. Určitě ale máme v plánu koncert s orchestrem v Berlíně, který by měl proběhnout také v příštím roce. To je věc, na kterou se celkem těšíme. Spolupracujeme na jeho podobě s houslistkou Shi-Ran Yinon, která hraje také v jedné skladbě na Surrounded. Píše aranže skladeb, které bychom rádi hráli, je potřeba to pořádně rozmyslet. Poslední rok jsme mimo jiné trávili také tím, že jsme se dívali na různé koncerty rockových kapel s orchestrem a bylo to téměř vždycky strašné. Možná je to celé trochu domýšlivé, vážně bych nerad, aby to dopadlo podobně, ale zároveň mě to celé velmi láká. Uvidíme příští rok.

Ve svých písních se stále častěji obracíš k přírodě, lyrická linka byla u New Model Army vždy nějakým způsobem přítomná, ale v posledních letech podle mého názoru sílí, včetně zmíněných alb Winter nebo From Here. Výrazně rezonuje také na Surrounded. Je to jen moje zdání nebo to vnímáš podobně?
Pravděpodobně máš pravdu. Ale asi to nedokážu přesně pojmenovat, řekl bych, že jde o spíše o to, že jednoduše všechno souvisí se vším. Jsme přece jen lidé, malí lidé. V moderní civilizaci i mezi lidmi panuje ohromná domýšlivost, zejména v rámci vědomí, že vše kontrolujeme, a pokud snad náhodou ne, tak bychom měli. Jenže nakonec jsme přece jen malé detaily přírody, jsme její součástí, ať se nám to líbí nebo ne. Já jsem se narodil na venkově, žiji na venkově, nejsem příliš městská osoba. Většina rockových kapel je správně vnímána jako městské, ale věřím, že NMA jsou odlišní a vždycky byli. Když se zeptáš většiny kapel, jaká je jejich vysněná lokace na nahrávání, tak ti někdo řekne, že New York, jiný zase mluví o karibských ostrovech. Když se zeptáš mě nebo kohokoli z New Model Army, všichni jsme si podobní, tak začneme mluvit o nějakém chladném, prázdném, tvrdém místě. O otevřeném nebi, přísné a volné krajině.

Takže to není otázka všudypřítomné environmentální krize? Nebo věku.
Mám na to takovou teorii, která souvisí s hudební představivostí – když stojíš na vrcholku hory nebo na širém poli, blatech, když se kolem sebe dokážeš rozhlédnout na míle, aniž by ti v tom něco bránilo, tak dokážeš ve velmi podobné míře nahlédnout do své duše. Dokážeš snadno vidět věci z odlišné perspektivy, snáze rozeznat co je správné a co ne. Když jsi ve městě nebo v hustém lese, tak je tvůj smysl pro perspektivu narušen, potlačen, možná i úplně mizí. Já se cítím mnohem lépe, když mám kolem sebe volný prostor. Vždyť jsem sakra z Yorkshiru, tady to všude vypadá podobně. Nikdy bych nemohl bydlet v Londýně, kde trvá hodiny jen vyjet z města. Tady mi stačí udělat pár kroků a jsem ve volné přírodě. Viděl jsi video k New Arriving? To se natáčelo deset minut odsud, tímhle směrem. (natáčí obrazovku počítače a ukazuje mi zamlžený výhled z okna.)

Myslím, že nejen mě zajímá, zda jsi nepřemýšlel o nějaké vlastní knize. Jedna věc jsou texty New Model Army, které by si určitě zasloužily vydat s nějaké souborné podobě, ale měl jsem na mysli spíš nějakou fikci. Jsi zkušený vypravěč příběhů, přemýšlel jsi někdy o vlastní knize?
Já bych byl příšerný spisovatel, věř mi. Opravdu na to nemám talent, nemám vůbec cit pro všechny ty drobné detaily. Zkoušel jsem to několikrát. Fantastické knihy píše Joolz (autorka obalů alb New Model Army, merchandise a celé vizuální charakteristiky skupiny, pozn. aut.), já na to nemám nadání ani trpělivost. Tříminutová skladba, to je něco jiného. Vzít pár nápadů, složit je dohromady, někdy snad i docela překvapivě, pak strávit měsíce na podobě jednoho jediného slova – to je moje doména, v tom jsem snad docela dobrý. Možná jednou začnu přemýšlet o autobiografii, o příběhu New Model Army, ale copak je možné o tom seriózně uvažovat, když se ten příběh ještě neuzavřel? Raději budu pracovat na jeho pokračování, než abych popisoval minulost.

Chápu, také mi přijde lepší se dívat dopředu.
Navíc mám opravdu rád příběhy, krátké útvary. Když se podíváš na moje písně, tak jsou vlastně docela schematické – jsou trochu jako malé filmy. Vždy se v nich objevuje počasí, náznak části dne, ve které se odehrávají, místo a krátký příběh. Jsou jasné, čisté. Osobně nemám příliš rád písně, jejichž rozuzlení bys měl hledat v autorově hlavě. To je možná až příliš velký závazek. Jednou se mě někdo zeptal, jaká je moje nejoblíbenější píseň. Samozřejmě je těžké vybrat jednu konkrétní věc, ale jsem si jist, že jednou z nich bude určitě Jolene (skladba od americké country umělkyně Dolly Parton, kterou nahrálo mnoho dalších interpretů, například Olivia Newton-John nebo The White Stripes, pozn. aut.). V Jolene najdeme sotva dvě a půl postavy, tedy dvě ženy a muže, o kterého jde, jenže ten je tam v podstatě přítomný sotva napůl, takže o něm nemusíme příliš přemýšlet. Takže máme dvě ženské postavy, lásku, ztrátu a všechny možné další emoce, kterou si dokážeš představit, a hluboký příběh – a to všechno v pouhých dvanácti verších. A přitom můžeš doslova cítit tu bolest, o které autorka zpívá, ocitneš se přímo uprostřed toho příběhu. Zatraceně, takhle se mají psát písně.