10 + 1 = Alžběta Trusinová (něco něco)

Mohli jste ji registrovat jako součást česko-slovenské skupiny Neřvi mi do ucha, nemohla vám uniknout jako polovina dvojice něco něco. Tu tvoří s Tomášem Tkáčem, s nímž rovněž stojí za oceňovaným labelem Divnosti. Tam taky vyšla druhá nahrávka něco něco, nazvaná Útržky. Než si dnes zajdete na její křest do pražského klubu Bike Jesus, projděte si několik útržků pamětí Alžběty Trusinové, třeba se v nich poznáte.

Dybbuk – Poletíme
Všechno to začalo, když jsem viděla jako malá holčička Zuby Nehty naživo. Tuhle písničku nikdy nezahráli. Ale když mě asi v sedmi letech táta naučil ovládat gramofon, točila jsem desku Poletíme / Ale čert to vem pořád dokola. A u písničky Poletíme jsem si říkala: Kéž bych někdy zvládla napsat takhle podmanivej a obrazotvornej text...

Mňága a Žďorp – Speedy Gonzales
Nedávám sem klipy, dávám sem přenádherný vzpomínky. Kamarádi a písničky, u kterých hodně mrkáš. Že originál je od Janoty, jsem, jak už to tak v životě bývá, zjistila třeba o deset let pozdějc.

Sto zvířat – Dáma s čápem
Nikdy jsem nebyla hudební nerd. Ale seriuosly, podmáznout sousloví „francouzský hole” smyčcema je very bold a very kýč rozhodnutí. A já to baštím skoro ještě dneska. I když ty sólíčka na konci mě hrozně otravujou. Tahle písnička je postavená na textu a na hlasu tý paní, sebelepší muzikantský onanie tu prostě nefungujou.

Půlnoc – Hochu zlatej
Baví mě se prozrazovat na sebe i ty věci, který nejsou úplně cool. Proč Půlnoc? Ta kapela je mi celkem ukradená. Ale konkrétně tenhle text a hlas... Nikdy jsem se z toho úplně nevymanila.

Radiohead – No Surprises
Už jsem se stihla dostatečně znemožnit? Včera jsem Tomášovi přiznala, že od Radiohead znám jen tuhle písničku. Takže dneska je nejvyšší čas říct to úplně všem. (Ale No Surprises jsem točila tak půl roku v kuse, díky skvělýmu soundtracku k Juno.)

Fever Ray – Keep the Streets Empty
Nostalgická jízda pokračuje. Většinou je mi upřímně jedno, že hudbu objevuju roky po vydání. Ale u Fever Ray mě fakt rozčiluje, že moje raný vysokoškolský léta hudebně nepodkreslovala.

Portishead – SOS Moje odpověď na otázku, jestli může být umění politický. A jeden z mála klipů, co jsem nehnutě dokoukala.

Amanda Palmer – Map of Tasmania
Musím to trošku odlehčit a hodit sem nejnápaditější využití kostiček LEGO® v historii videoklipů. Ale budete muset potvrdit svůj věk. A při zadávání čísla svý karty, což je potřebný k tomu, aby vás strejda Google nechal nakouknout Amandě pod sukni, můžete popřemýšlet, jestli je tahle cenzura v pořádku.

Leto – Sochy
Soundtrack k našemu prvnímu rande.

Dežo Ursiny – Príbeh
Skoro desetiminutová písnička, kterou vždycky musím nechat dohrát.

+1
Amanda Palmer – In My Mind
Zkoušela jsem dát sem Amandu jen jednou, ale nejde to. Kromě jejího smyslu pro humor, ironie a aktivismu je potřeba ukázat i tu druhou, moudrou a všímavou stránku. Kterou pro mě ztělesňuje její kniha Art of Asking. Jedna z mých nejoblíbenějších vůbec. Anebo tenhle text, jeden z mých nejoblíbenějších vůbec: „Are you exactly the person that you want to be?“