10 + 1 = Lucas Warford (Three for Silver)

Lucas Warford, zpěvák a hráč na kontrabas Three for Silver, srdcervoucí srdce kapely, „supící dieselový motor“, jak sám říká, se s námi podělil o svých deset zásadních songů, jednu pecku přidal navíc. Proč? Protože trio z Portlandu u nás co nevidět vystoupí v klubu Kaštan se svou neotřelou směsí folku, blues, country, americany i klezmeru. Zní to jako bláznivý mišmaš… A srážka Radiohead s Tomem Waitsem taky normální není.

pozvánka na koncert v Kaštanu zde

Lionel Belasco – Blow Wind Blow
Staré dobré nahrávky kalypsa z 20. až 40. let mě nikdy nepřestanou bavit. Lionel Belasco byl zvlášť osobitým zástupcem tohoto žánru. Pracoval hlavně s klavírem a houslemi, často psal v moll. Jeho hudba je evokativní, poutavá a plná života, s rytmikou, která se houpe mezi kalypsem a swingem. Beru si z ní hodně inspirace pro to, co sám dělám.

Radiohead – Bloom (Live from The Basement)
Sáhnout v tuhle chvíli po Radiohead může vypadat stejně lacině jako si vybrat The Beatles. Jenže není vyhnutí, Radiohead prostě jsou v hudbě mezník. Jsou to mistři rytmických her, proměnlivých nálad a vrstvených melodických linek. Právě tahle skladba to dokazuje. Jejich umění složitého proplétání melodie a rytmiky mě pokaždé dostane. Pokud se správně zaposloucháte do našich skladeb, najdete v nich všude spoustu odkazů na Radiohead.

Primus – Over The Electric Grapevine
Les Claypool je jasná volba. Byl jsem ještě kluk, když všem ukázal, jak hrát hodně výraznou basu, a přitom ji dobře využít coby účelný prvek chytlavých a zajímavých songů, jak upozadit technickou virtuozitu a nedělat z ní dominantu. Tahle věc od Primus je má oblíbená, s líbeznou melodií a současně zlověstnou atmosférou se jejich další tvorbě dost vymyká.

Meredith Wilson – Ya Got Trouble
Miluju upovídané muzikálové písně. Klidně bych mohl vybrat něco od Stephena Sondheima, ale Ya Got Trouble je mému srdci nejbližší. Ta kaskáda slov podobná rapu mým uším přímo lahodí. Kdysi jsem ji poslouchal pořád dokola, než jsem se celý text naučil zpaměti. Dodnes si ho sem tam odrecituju na zvukové zkoušce. Postava podvodnického Harolda Hilla dosahuje v téhle písni dokonalosti. Je natolik uhrančivý a šarmantní, že mu podlehnete, i když víte, co je zač.

Colin Stetson – To See More Light
Řekl bych, že na Colina Stetsona se dívám podobně, jako jiní hledí na obrázky svatých. Tahle skladba je má velmi oblíbená, pokládám ji – v technickém smyslu slova – za skutečný opus magnum, výstavní kousek Colinovy tvorby. Colin se skrze svůj nástroj vyjadřuje hluboce osobně a jedinečně. Hned vás napadne, že nikdo nemůže hrát na saxofon tak jako on, protože ten výsledný zvuk je jednoduše čistá destilace jeho hlasu. Silně tím ovlivnil můj přístup ke hraní. Pochopil jsem, že když dám svému sluchu a rukám volnost, budu schopen hrát jako nikdo jiný. Bylo by skvělé, kdyby si každý instrumentalista pěstoval svou osobitost tímhle způsobem. A taková zajímavost, pokud to nevíte: tahle skladba se nahrávala živě, bez overdubů. Jen muzikant, saxofon a spousta mikrofonů.

CW Stoneking – The Thing I Done
Nemůžu mluvit o evokativní hudbě a nezmínit pana Stonekinga, který se v tvorbě propracoval do vzácné hraniční polohy. Když si totiž uvědomíte, jak moc se autentičností přiblížil ke svým inspiračním zdrojům, způsobí to vašim kognitivním funkcím menší otřes. Nebudete chtít věřit, že posloucháte muziku napsanou příjemným australským chlapíkem ve 20. století. Tahle píseň mi připomíná oblíbené staré kalypso: je temná, zastřená (narativně i zvukově) a pekelně návyková. Kdyby takhle zněla všechna alba. Kdyby takhle zněla všechna moje alba!

Tom Waits – Shake It
Další jasná volba pro ty, kteří znají naši hudbu. I když samotný song není až tak jednoznačný. Je to jedna z těch zvláštnějších věcí na mém oblíbeném Waitsově albu Real Gone – dalším z mého výběru navždy skvěle znějících alb. Správně ujetá a kouzelná, s naprosto výtečnou koncovkou. Nemám ovšem nejmenší tušení, o čem Waits zpívá. To mi ale nevadí, spíš naopak, rád si děravou mozaiku doplňuju po svém. V téhle skladbě je hodně, co bych rád slyšel i ve své muzice.

Venetian Snares – Destroy Glass Castles
Jsem primárně rytmik a lyrik. Na Aarona Funka alias Venetian Snares jsem poprvé narazil zhruba v době, kdy vyšlo album s tímhle trackem. Tehdy pro mě znamenalo příklad toho, jak daleko lze zajít v čistě rytmickém experimentování. Převálcovalo mě to, hotová mozková masáž. Není divu, Huge Chrome Cylinder Box Unfolding, jak se album jmenuje, patří k Funkovým nejabstraktnějším, nejméně melodickým. Ale proč ne? Když už, tak už! Ačkoli stejně dobře bych si mohl vybrat Második Galamb, skladbu (z jeho pohledu) trochu konvenčnější.

Deltron 3030 – Things You Can Do
A nesmím zapomenout na rap. Nejdřív jsem byl rozhodnutý pro singl OKRA od Tylera The Creatora, jelikož je to momentálně můj oblíbený raper. Jenže vzato kolem a kolem není tak úplně „zásadní“, proto dostali přednost Deltron 3030. Jejich debut je první rapové album, do kterého jsem se zamiloval. A první rapová pecka, jejíž text jsem se celý naučil. Má výborné nerďácké sci-fi téma, úžasné beaty a Delův přednes je taky parádní. Rap se svým důrazem na rytmus a slova je pro mě v mnoha směrech ideální žánr. Patří k tomu okruhu muziky, kterou si pouštím jako fajn kulisu. Nabíjí mě, stimuluje a uvádí do tvůrčí nálady. Tahle věc byla moje první rapová láska.

The Two Man Gentlemen Band – Prescription Drugs
Ani ryzí swing nesmí chybět. Django Reinhardt sice může za to, že jsem vůbec začal hrát, ale s ním nikoho nepřekvapím, a tak jsem vytáhl něco míň známého. Můj v pořadí druhý oblíbený swingový sound produkovali The Two Man Gentlemen Band. Po asi deset let byli nezastavitelnou továrnou na originální swingové fláky. Bojím se, že už skončili, což je fakt škoda, protože o nich moc lidí neví. Autentický swing mě baví jako máloco, je radost ho hrát a poslouchat, zvlášť když jde o chlapíky, jakou jsou tihle dva. Šlape jim to pěkně řízně, kolikrát víc než celému big bandu. Pokaždé mě dostalo, když jsem viděl, jak jen ve dvou dokázali roztancovat celý sál. Neváhejte a všechno si od nich poslechněte! Jo a taky ty jejich úbory neměly chybu.

Guilty pleasure:
Buddy Baker & Xavier Atencio – Grim Grinning Ghosts (hudba pro Haunted Mansion v Disney Worldu)
Sakra, ještě mi něco zbylo v rukávu: staré disneyovky. Ta opravdová klasika ze zábavních parků nebo Disneyho muzikály. Vyrostl jsem kousek od Disney Worldu, byl jsem tam pořád. Tahle muzika působí jako serotoninová pumpa. Je divná, uhozená a má šťávu. Všechna stará Disneyho hudba je fantastická nebo aspoň ďábelsky chytlavá. Prostě se mi líbí a ne, fakt si kvůli tomu nepřipadám hloupě. Možná se ale budu cítit provinile, když svou láskou ke staré disneyovské muzice nakazím druhé.