10 + 1 = Market

Market patří ke žhavým objevům na pražské scéně, během několika posledních měsíců vydali dva singly, které na konci května následovalo album Art Star. To baví chytrým a propracovaným zvukem, obohacujícím postpunkovou estetiku o saxofon nebo syntezátory. Chytrým a propracovaným? Tak zajímavě prasáckým, že to u nás nemá ani srovnání... Full Moon v recenzi psal: „Pětičlenná pražská sestava Market sdružená okolo bratrů Ondřeje (Frank Bigsby & His Satanic Majesty) a Jakuba (Tamed & Confused) Šponerových překvapila. Sousloví „Art Star“ může znít coby název desky krapet nabubřele, pravdou ovšem je, že na debut to je setsakra sebevědomá záležitost.“ A to je pravda. Jak si věří naživo, si můžete ověřit třeba 17. září v Underdogs’, před Holy Motors. Na čem vyrostli, pacholci jedni?

JAKUB:
Deftones - Change (In the House of flies)
Nedávno jsem četl skvělý článek o tom, jak Deftones vlastně nikdy pořádně nebyli nu-metal a White Pony je první deska, na které se z té škatulky úplně vymanili. Kokainové, depresivní, agresivní a mrazivě nádherné album, hudba, která zní stejně svěže a silně jako před osmnácti lety. A hlavně důkaz, že Deftones byli vždycky mnohem víc „art“ než jejich soukmenovci.

Mal Waldron - Duquility
The Quest je moje zatím nejoblíbenější Waldronova deska, Eric Dolphy (sax) můj zatím poslední jazzový crush. Duquility je hodná a uklidňující věc, která má ale tajemný, záškodnický feel. Světlo a tma, totální harmonie.

PÁJA:
JPEGMAFIA - Baby I´m Bleeding
Veteran je jedno z mých nejoblíbenějších letošních alb: one-man show, která je zvukově i kompozičně naprostý unikát přetékající skvělými nápady, zvuky, energií, opakujícími se motivy a osobitou nadsázkou.

Playboi Carti - R.I.P.
Trap bývá z různých důvodů připodobňován k punku. Vycházeje z myšlenky, že na punku je nejlepší to, že dal zrod post-punku, se už dlouho těším na něco jako post-trap. Carti tam možná ještě úplně není, ale má tím směrem rozhodně nakročeno.

CANDY:
Robert Pollard - Money
Robert je “bejvalej pan učitelskej” ze základky a taky centrální postavou Guided By Voices. Money je z alba Relaxation of the Asshole. Jsou to v podstatě útržky z několika živáků, kde pauzy mezi songy využil k rýpání do kdejaké hudební “persóny”. Dalo by se říct, že je to takový stand-up a Robertův mentální očistec, což naznačuje i výstižně dvojsmyslný název desky. Pitchfork to ocejchoval dost unikátním hodnocením (1)0.0. Ještě jsem ji nikde nenašel celou, čili jestli se někomu poštěstí, dejte mi, simvás, nějak vědět.

Madvillain - Rainbows
Tenhle song jsem poprvé slyšel v kavárně Soutterain na Ípáku. Líbila se mi ta podmanivě svěží harmonie dechů a kakofonní basy v refrénu. Tak jsem upaloval k báru vyzvídat, než písnička skončí. Tam mi zpoza pípy barman laxně odpověděl - Madvillain. Skrze Rainbows jsem propadl albu Madvillainy a na to navazovaly desky Take Me to Your Leader a MM.. FOOD. Cirka o rok později se v rádiích objevila kapela Pris a teprve tehdy jsem z fotek zjistil, že onen barman byl Tomáš Tkáč. Tak moc děkuju, chlape.

ŠIMON:
A.A.L. (Against All Logic) - This Old House Is All I Have
Nicolas Jaar pro mě znamenal jednak táhlé kolážovité kompozice a druhak psychadelické Darkside. Letos mě překvapil svým dalším projektem, poměrně srozumitelnou, přímočarou, ale báječnou deskou 2012-2017. Je to pečlivá selekce motivů "tradičního" housu prokládaných funkovými a soulovými samply, které všichni milujeme.

John Coltrane - Untitled Original 11386
Rád přiznávám, že jsem se trochu nechal svézt na vlně Coltraneovy fan-base, která je úplně na větvi z toho, že nedávno vyšla jeho nikdy nevydaná deska. Pro mě to sice není jeho nejlepší věc, ale i tak je naprosto skvělá, a to, že si počkala pár desetiletí v šuplíku, jí dalo příjemnou magickou auru.

MARA: The Stone Roses - Breaking into Heaven
Stone Roses jsou pro mě takovou směsicí toho, co mám rád - madchesterovej brit popík osmdesátých a devadesátých let, sedmdesátkový, místy až bluesovo-hardrockový kytary a Reniho skvělý taneční rytmy. Vybrat jen jeden song bylo vážně těžký.

The Clash - Lost in the Supermarket
Na sedmdesátkovým punku jsem začínal a dodnes je to moje guilty pleasure a zrovna na London Calling je několik hitů, za který by se nemusel stydět ani Johnny Marr. Po dobrých deseti letech jsem k tomu nedávno znovu přičichnul a pořád to funguje.

+1
Smajl - Petrohrad Vinohrad
^^^ BRANIKY - HULENI - STAROSTI - TRAPENI ^^^ NEZ DRIT TO RADSI UMRIT NEZ DRIT TO RADSI UMRIT NEZ DRIT TO RADSI UMRIT NEZ DRIT TO RADSI UMRIT NEZ DRIT TO RADSI UMRIT NEZ DRIT TO RADSI UMRIT NEZ DRIT TO RADSI UMRIT