10 + 1 = Michael Nosek (Personal Highway)

Bubeníka Michaela Noska je možné spatřit ledaskde. Eggnoise, Jana Lota, Mario Bihari a Bachtale Apsa, Maraca, Prague Connection aj. Vloni navíc vydal debut s vlastním projektem Personal Highway. "Měl jsem velkou radost, když jsem byl osloven k sestavení mého deskového top ten. To jsem ale netušil, co mě čeká. Při prohrabání se kolekcí nahrávek jsem naprosto bez problémů vybral asi třicet zásadních. Při snižování počtu na výsledných jedenáct jsem si připadal divně, měl jsem pocit, jako bych o něco uvnitř přišel. Samozřejmě jsem si uvědomil, že to je blbost, a kdyby měl někdo zájem o ty „potracená“ alba, rád mu je vyjmenuju, nebo pošlu mailem. Tak pojďme na to."

Ladě – Kalná (2011)
Nelze říci, že by mi nějaká jiná kapela tady u nás přirostla více k srdci. Už je tomu asi devět let, kdy jsem se z rodné Opavy přestěhoval do Prahy a Ladě pro mne vždycky byli jakýmsi kořenem, spojením rodiště, vyrůstání a silných emocí, které člověk tou dobou poprvé prožívá, když opouští domov. Kvůli možnosti studovat muziku, širším možnostem seberealizace, nabízené větším městem. Navíc v Ladě hrají muzikanti, kterých si velmi vážím. Patrik Benek je pro mne po celou dobu určitým (a neštítím se toho slova, které spousta muzikantů zatracuje) vzorem, Péťa Uvíra mi odjakživa imponoval zvukem a velmi blízkým způsobem hry na kytaru, Víťa Halška je nejpřirozenějším perkusistou u nás. Kapela jako taková vydala v plném obsazení tři alba, Kalná je pilířem jejich tvorby. Syrový zvuk podporuje temnou náladu surrealistických textů, vše do sebe hezky zapadá, při poslechu dává deska jako celek smysl, přirozeně plyne a málokdy mě při něm něco vyruší. Muzika je melancholická, smutná, jemná i tvrdá, zkrátka taková, ke které mám nejblíže.

Sting – Mercury Falling (1996)
Když brácha studoval konzervatoř v Ostravě, tajně škudlil peníze od našich na obědy a kupoval si za ně desky. Snad první, kterou si pamatuji, je právě Mercury Falling, díky níž jsem se dostal ke Stingovi. Chytrý pop, nezdeformovaný přeprodukováním, nehrající na komerční notu, navíc s krásnými texty. Pro mne je toto nádherným příkladem toho, že TO jde. Deska je přehlídkou skladatelského umu a citu pro aranže. Už v době, kdy jsem nehrál na bicí, se mi strašně líbily drum tracky z tohoto alba. V bookletu jsem tenkrát četl „drums – Vinnie Colaiuta“. Ani jsem to neuměl vyslovit a říkal si, že už jenom kvůli tomu to bude beztak nějaký světem zapomenutý nájemný vrah. Ó, jak jsem se mýlil. Ó, kolikrát jsem v době mého největšího dření na nástroj tohle album přehrál a kolik mi to způsobilo štěstí. Ó, kolik jsem se toho díky téhle desce o ledasčem naučil. Nejkrásnější na tom bylo, že nadšení z alba jsem si mohl v budoucnu zopakovat v době, kdy jsem se začal zajímat o texty a trochu jim rozumět. Mé Stingovo nejoblíbenější album. Civilní, čisté.

Jaga Jazzist – What We Must (2005)
Nějakou prazvláštní shodou náhod jsem se vždycky téhle kapele dokázal vyhnout. Věděl jsem, že je poslouchá kupa kámošů, jejichž hudebního vkusu jsem si vždycky vážil, ale nějak jsem si je sám neuměl dohledat a pustit. A taky jsem nikdy nebyl na velkém festivalu jakožto návštěvník, což se mi roku 2010 přihodilo poprvé. Colours of Ostrava, šílená noční průtrž mračen, stál jsem pod stromem, na pódium jsem vůbec neviděl, ale byl to vůbec nejsilnější hudební zážitek. Stál jsem úplně promočený, koukal na blesky, světla z pódia, jako by tam kolem mě nikdo z těch tisíců lidí v hledišti nebyl. Něco někde vevnitř se hnulo a já poté začal psát hudbu, chtěl mít konečně vlastní kapelu, kde bych si mohl dělat, co chci. Jako když lusknete prsty. Kdysi jsem si jen tak brnkal na kytaru a složil pár instrumentálních kytarových písniček, které jsme občas někde hráli s kámošem. Co jsem začal studovat konzervatoř, šlo všechno stranou a věnoval jsem se jen bicím. V tu noc jsem si uvědomil, že takhle to je strašně málo, že je potřeba být muzikantem v širším slova smyslu. Desku What We Must mám od Jaga Jazzist nejraději. Principy nabalování vrstev zvuku, široká dynamika, prazvláštní melodie, něco, čemu sám říkám sound deconstruction a další prvky, které se u mě jednoduše trefily přímo do černého. What We Must byla asi i pro Jaga Jazzist do určité míry přelomová, značně upustili od elektroniky, jejich muzika se dostala kamsi do artrockových či postjazzových vod. Také už jen z představy točit tuhle hudbu v izolovaném studiu hluboko v norských lesích, se mi ježí všechny chlupy.

Me´shell Ndegéocello – Devil´s Halo (2009)
Alb, která takhle dobře pracují (nejen) s hudební estetikou, znám málo. Zároveň se přiznám, že toho znám málo obecně. Muzikanty, kteří se okolo této dámy točí, mám rád snad všechny. Okamžitě jsem si všiml bicích, bylo to mé první setkání s Deantonim Parksem, kterého jakožto komplexního umělce, inovátora a zdravého punkáče prostě nemůžu nepovažovat za jednoho z absolutní špičky na planetě. Přes tohle album jsem objevil i Mars Voltu nebo Parksův současný one man projekt Technoself. Devil´s Halo ale naštěstí vůbec není o bubnech, ale o neuvěřitelné náladě, o lásce a o plynutí času. Má poměrně krátkou stopáž (ani ne 37 minut), je v ní však řečeno vše. A to „vše“ tam má navíc ohromný prostor, většinu desky se nikam nespěchá. Moje častá společnice při osamělých nočních výletech. Imprese.

Bosnian Rainbows – Bosnian Rainbows (2013)
Když už jsem mluvil o Deantonim a Mars Volta, tak nejde nezmínit relativně nový projekt Omara Rodrigueze Lopéze, Bosnian Rainbows. Vkusně neuhlazené, retrofilní, přitom novátorské album. Ačkoli jde o velmi schopné hráče, nic není extra navoněno, naopak. Díky tomu je pro mě ta deska tak krásná. Je naturální, dělaná hezky postaru. Super písničky, skvělá zpěvačka, krásné aranže a výlet (podobně jako u další Omaroviny Antemasque) do šedesátek, tu zas do osmdesátkového synth popu, tady do hippie psychedelie a zas do roku 2020. Když jsem koukal, že naživo Deantoni levou rukou a nohama hraje na hajtku, virbl, kopák, činel a pravou na klávesy, šel jsem do kolen ještě jednou.

Porcupine Tree – Arriving Somewhere... Live DVD (2006)
Vlastně je to živý koncert a ne deska jako taková. Je zvláštní, že mě z jejich studiových alb paradoxně baví nejvíc Fear of a Blank Planet (2007) a Incident (2009), čili na tomto koncertě nehraný materiál. I tak je to jeden z nejlepších živáků, co znám. Nejde jen o to, že hudba a interpretace jsou skvělé, také celý vizuál, nálada a videopostprodukce. Něco jako malí a současní Pink Floyd (a to přitom miluju nepřekonatelný PULSE live)!!!

System of a Down – Mezmerize (2005)
V pubertě jsem byl poměrně zaujatý vůči tvrdé hudbě. Ačkoliv jsem měl fakt rád Led Zeppelin, Queen a Deep Purple, byl jsem takový ten introvertní patnáctiletý intelektuál, co doma poslouchal oproti ostatním hodně klasiky a jazzu. Když mi kamarádi pouštěli tehdější tvrdé bandy, absolutně mě to pobuřovalo a šel jsem si domů hned pustit Kind Of Blue (což je mimochodem moje asi nejoblíbenější jazzová deska vůbec – jak originální). Říkal jsem si, jak můžou poslouchat řev a překreslené primitivní kytary, když jsem jim předtím pouštěl nejkrásnější melodie v sólech Cannonballa Adderleyho? Jakožto člověk mírumilovný, zarytý pacifista, jsem vždy udržoval na uzdě svou míru vrozené agresivity, aniž jsem si to pořádně uvědomoval. Vnitřně jsem se ale cítil určitým způsobem dlouho frustrovaný a nevěděl jsem z čeho. Pak mi to došlo. Šel jsem za kamarádem, aby mi doporučil něco fakt tvrdého a agresivního, ale aby to byla furt dobrá, neprvoplánová muzika. Dva dny na to jsem si tuhle desku vrazil do přehrávače a kamsi šel. Byl jsem vždycky asi trochu magor, ale tahle hudba mě nutila během chůze po Staromáku házet hlavou, šeptavě křičet a bubnovat do vzduchu jako nikdy předtím. Skvělé melodie, nejsprostější riffy, tah na bránu a agresivní zvuk byly vše, co jsem potřeboval, abych se usmíval od ucha k uchu. Ještě jsem uvažoval o Toxicity (2001), které je tvrdší i přímočařejší, ale mám pocit, že na Mezmerize je mnohem víc hudby a nápadů.

Exivious – Liminal (2014)
Postupem času jsem dospěl v životě k neodbytné potřebě kontrastů. Tak jako vydržím hodiny doma poslouchat Spivakovovy interpretace Spiegel im Spiegel od Arvo Pärta, tak pak musím sáhnout po těch SOAD. Mám rád i hodně přímočarou hudbu, ale po čase musím zase utéct k té komplikované. To nás dostává k Exivious. Neuvěřitelně propracované aranže pro dvě elektrické kytary, které se opírají o plastický spodek bezpražcové basy, vše ohraničeno přesnými a tvrdými bicími. Kromě zmíněných bicích si kluci vše nahrávají, mixují a masterují doma svépomocí. Složité aranže, masa zvuku, emoce – to všechno mě při poslechu zavaluje a já se díky tomu cítím spokojeně. Když k tomu ještě přičtu jejich artový design obalů, vizuálu a merche, s klidným srdcem je prohlašuji za kapelu, která vlastně ve svém konceptu nemá konkurenci.

Karnivool – Sound Awake (2009)
Na tuhle partu jsme narazili s kámošem na intru. Mají celkem tři alba, každé je jiné, líbí se mi všechny, ale tohle mě baví úplně celé a do noty. Je to vlastně alternativně popová deska s velkou dynamikou, zajímavými rytmy, se skvělými kytarami, parádním zvukem, krásným vokálem se super melodiema. Každá písnička je jiná, obecně se skladatelsky a aranžérsky příliš neopakují. Hudba je komplexní, vkusná, s názorem. Jsem moc rád, že se prakticky každý rok na turné zastavují i u nás. A že to k nám z Austrálie mají safra daleko.

Jeff Beck – Emotion & Commotion (2010)
Mám moc rád kytaru. Napadla mě dvě alba – First Touch (1995) od Dominica Milera a tohle. First Touch má pro mne větší osobní hodnotu, nešlo u nás moc dobře sehnat, někdo jej musel snad tehdy přivézt z Francie, lépe drží při sobě a vůbec – má to zase co dočinění s tím mým dospíváním a bla bla bla. Emotion & Commotion je po hudební a interpretační stránce ale tak daleko, že jej zmínit prostě musím. Málokomu se podaří v „populární“ hudbě citlivě naložit s orchestrem. Krásně se to podařilo například ještě u Agy Zaryan – Umiera Piekno (2007). Stejně tak i u tohodle Jeffova alba mi vždycky něco vletí do oka a dostanu najednou rýmu a obecně nějak hůř vidím. Je tam obrovský cit a zkušenost pětašedesátiletého pána, který už toho asi viděl a zažil skutečně mnoho. A je to slyšet.

A guilty pleasure?
EWA FARNA – Ticho (2007) Mám pocit, že to je splácanina takových těch licenčních písniček, jak si je člověk koupí na internetech, doaranžuje, otextuje, nahraje a vydá, čili by mě to, dle mého, asi vůbec nemělo zajímat, protože tohle prostě nesnáším. Štvou mě tam navíc zvuky některých nástrojů. Ale prostě si to jednou za čas rád pustím no... Hází mě to do někde zpátky do lavice na základku a mě tam vlastně tehdy bylo asi dobře.

P.S.: Nezapomeňte si zjistit album Tigrana Hamasyana Mockroot (2015). Jo a taky mám moc rád první desku Audioslave... A už fakt mlčím.