10 + 1 = Moduretik

Moduretik je mladík staromilec, stačí si podívat na umělecké jméno Jana Jiskry, nemluvě o názvech pěti alb, které v sobě mají něco z narušeného podvědomí vědecké fantastiky zatěžkané neklidným existencialismem. Poslední album Michael Jackson – Off the Wall> potvrzuje řečené použitými kapitálkami i použitým médiem (kazeta), jeho čím dál neproniknutelnější electro ukazuje sice několika směry, ale cold wave, dark wave, synth pop i frázovitější electro mají jednoho společného jmenovatele. Schválně.

1. Streetmark – Dry (1979)
   Nezaměnitelný zvuk Düsseldorfu z konce 70. let. Krásně koncepční album, které se poslouchá jedním dechem a u kterého se nebudete ani minutu nudit. V roce 1968 se dali dohromady a začínali pouze na coverech Beatles a Deep Purple. Kdo by to byl řekl, že za pár let budou oni jedni z těch, kteří napomohou definovat silný zvuk krautrock/progrockové scény – to platí hlavně pro předchozí zásadní alba Nordland a Eileen. Zbývá jen dodat, že desku Dry produkoval Connie Plank, což je záruka kvality.

2. Paternoster – Paternoster (1972)
   O téhle vídeňské kapele jsem se kupodivu dozvěděl teprve nedávno, přitom od roku 72 se jejich jediná deska dočkala již několika represů. Aby taky ne – dle mého opravdový masterpiece, který svým zvukem předběhl dobu. Progrock se špetkou krautrocku v plenkách. Album o sedmi skladbách nahrané během dvou dnů jamování ve studiu. Škoda jen, že je to jediný release kapely.

3. Ceramic Hello – The Absence of Canary (1981)
   Na znovuvydání tohoto masterpiecu jsem čekal dlouho. Poslední dvou-LP repress z roku 2006 byl okamžitě pryč a jeho cena se posléze vyšplhala na částku blížíce se 100 euro. Originální zvuk dvou bláznů z Kanady, Bretta Wickense a Rogera Humphreyse. Poté, co Wickens opustil The Spoons, zavřel se do sklepa a začal na svých mašinách skládat něco, co se dá jen těžko zaškatulkovat. Pak přibral parťáka, který syrový zvuk okořenil melancholicky naivními melodiemi. Nekonečné světy, naivní vesmír, tichá temnota a říše snů…

4. Opera Multi Steel – K7 Tapes Archives MCMLXXXIII-MCMLXXXVII (2008)
   Opera Multi Steel – jeden ze zástupců klasického francouzského coldwaveu. Moje oblíbená kapela a syrový zvuk jejich raných nahrávek. Tři desky, tričko a rozsáhlý booklet v jednom boxu. Zvuk temných katedrál, co smrdí kadidlem.

5. Clair Obscur – In Out (1987)
   Tahle deska pro mě znamená mnoho. Něco, co se mi nikdy neomrzí. Hudba stvořená u příležitosti představení kapely na francouzském festivalu Festival des Musiques Mutantes v roce 1986. Koncepční, silná, pocitová a teatrální deska.

6. Holger Hiller – Oben Im Eck (1986)
   Zpěvák z německé novovlnné kapely Palais Schaumburg a jeho druhá sólová řadovka. Experiment a avantgarda v jednom.

7. Slava Tsukerman & Brenda I. Hutchinson & Clive Smith ‎– Liquid Sky (Original Motion Picture Soundtrack) (1983)
   Soundtrack k mému oblíbenému filmu. Něco, co nesnese srovnání s ničím jiným. Celé veledílo vznikalo na legendárním Fairlight CMI, prvním digitálním sampleru/syntezátoru. Mnoho skladeb jsou originály, některé pak interpretace klasické hudby Carla Orffa a barokního komponisty Marina Maraise. Hudba, která dokonale vystihuje atmosféru samotného filmu – psychedelie, drogové líbánky a vesmír.

8. Papalescu – Electric Soul (2012)
   Po dlouhé době něco českého, co mě nadmíru zaujalo. Krásně čistý zvuk vycházející z klasického krautrocku.

9. Karl Biscuit – Fatal Reverie (1986)
   Chlápek, co seknul s baletem a dal se na hudbu. A dobře udělal. Zvláštní pojetí avantgardy v hudbě. Deprese, ale krásná…

10. Kaa Antilope – VPRO RadioNome – April 2 1982 (2009)
    Kapela, která se ve své době nikdy nedočkala oficiálního releasu. Záznam z jejich jediného rádiového vystoupení. Nadčasová hudba, na kterou tehdy bylo snad ještě brzo...

• 1 (guilty pleasure)
  Michael Jackson – Off the Wall (1979)
  Tohle řadím na první místa svých životních desek. Moje nejoblíbenější deska od Michaela Jacksona. Spojení Michaela a Quincyho Jonese považuji za jednu z nejpodařenějších spoluprací v historii moderní hudby. Tohle je sakra disco!