10 + 1 = Vojtěch Jindra (Bran)

"Deset nejoblíbenějších desek? Tak to bude snadné, říkal jsem si nejdřív. Když jsem o tom pak začal přemýšlet, došlo mi, jak obtížné to naopak bude – jako bych měl vybrat deset nejlepších přátel… Volím tedy ta alba, která podstatně ovlivnila mou vlastní hudbu nebo u kterých mám ten pocit. Pořadí titulů je pouze abecední, aspoň doufám, " říká kytarista a producent kapely Bran Vojtěch Jindra. Kromě Branu ho však můžete vídat také v projektu Jitka Malczyk & Vojtěch Jindra nebo ve skupině Lua.

Bob Dylan - Time Out of Mind (1997)
K čerstvému nositeli Nobelovy ceny, pro kterou si laureát nepřišel, asi netřeba mnoho dodávat. Já ho mám nejraději tam, kde jeho tvůrčího ducha usměrnil producent. Skvěle se této role zhostil Daniel Lanois na albu Time Out of Mind. Co při nahrávání asi zažíval, nejlépe zachycuje sám Dylan ve svých Kronikách (kapitola o natáčení desky Oh Mercy). K hypnotickému staccatu hammondek se v úvodní písni přidává přízračný hlas... I'm walking/ Through streets that are dead/ Walking/ Walking with you in my head…

Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion (1993)
Zásadní deska 90. let. Na MTV tenkrát hráli Nirvanu, Soudgarden, Pearl Jam... A možná i proto po skvělých, ale téměř výhradně syntetických deskách Music for the Masses a Violator usedl Alan Wilder za bicí a Martin Gore vzal konečně pořádně do ruky svou kytaru Gretsch. Jeho písničky tak dostaly rockovější sound a větší drive. Na DM obdivuji to, že si od počátku jdou svou vlastní cestou. Je to pop, ale většina písniček se dá zazpívat jen s kytarou nebo pianem a dávají pořád smysl. Johnny Cash to pochopil. Hudba je to temná, ale povznášející, pozitivní deprese... Dodnes cítím vliv DM snad ve všem, co v hudbě dělám. I když to tak asi na první poslech vůbec nevypadá. Ale někde uvnitř to je.

Garmarna - Guds spelemän (1996)
Temné severské balady v elektroakustickém hávu. Bratry Ebeny chápu, ale nemůžu si pomoct – mě tenhle folkloreček fakt dojímá.

Jethro Tull - Songs from the Wood (1977)
Po turné k desce Too Old Too Rock'n'Roll... se Ian Anderson příznačně vrací do Anglie, žení se a usazuje. A začíná se zajímat o tzv. hudbu kořenů. Díky tomu vzniká nejlepší deska kapely, hudba z lesa. Zadní strana vinylu s letokruhy na pařezu a přenoskou. Co dodat. Ring Out Solstice Bells!

Pentangle - Basket of Light (1969)
Za tenhle objev vděčím Janu Bičovskému, se kterým jsme mívali kapelu Taliesyn. Pentangle, to byly dvě skvěle zahrané a do sebe zapadající akustické kytary, které nikdy nehrají trsátkem přes všechny struny, jak bývá ve folku zvykem. Dva svébytní písničkáři Bert Jansch a John Renbourne. A jazzová rytmika. A křišťálový vokál Jacqui McShee. Jedinečné spojení lidové hudby s jazzem.

Pink Floyd - Wish You Were Here (1975)
Deska, která tu nemůže chybět. Deska, která se asi rodila v bolestech a nejistotě. Deska, kterou údajně kapela po nahrání chtěla smazat. Toho úžasného smutku a nostalgie, kterou tu spoluvytváří hlavně Wrightovy klávesové plochy a Gilmourova kytara, by ale byla strašná škoda. A v titulní skladbě hraje i Stéphane Grappelli. To jsou věci...

Robert Křesťan - 1775 básní Emily Dickinsonové (2002)
Líbí se mi Alison Krauss, mám rád spoustu akustické hudby spadající do kategorie americana, od Wood Brothers po Little Willies, od Johnnyho Cashe třeba až po Hanka Williamse, když se zadaří. Ale bluegrass moc nevyhledávám, i když obdivuju mistrovství řady hráčů. Druhá tráva je ale srdeční záležitost, asi právě proto, že to není „jen“ vynikající bluegrass, ale je v tom něco víc – ohromný nadhled, pokora, osobitost, skvělá autorská hudba, Křesťanovy texty s jedinečnou poetikou, citlivé aranže. Desku 1775 básní E. D. jsem si oblíbil asi nejvíc. Druhá tráva je pro mě jedna z nejlepších českých kapel, stále ještě ne úplně doceněná.

Solas - Sunny Spells and Scattered Showers (1997)
Nejlepší deska v ranku irské hudby. Doyleova precizní, energická a inovativní hra na akustickou kytaru. Úžasný vokál Karan Casey. Skvělé aranže písniček, třeba úvodní The Wind That Shakes the Barley. Souhra, souzvuk, soulad... Solas.

Värttinä - Ilmatar (2000)
Před mnoha lety jsem viděl myslím první vystoupení téhle kapely v Čechách, v pražském Abatonu, krátce po natočení alba. Ten koncert byl tak barevný... Utkvěl mi profesionální nadhled muzikantů, jakoby zdánlivě navzdory těm obrovským emocím. Nahrávky Värttinä jsou pro mě vzorem, jak aranžovat world music. Na tehdejší sestavě jsem obdivoval souzvuk akustické kytary, akordeonu, sopránsaxofonu, kontrabasu a bicích. Když jsme s Branem sami začali používat bicí, dost jsem na tuhle kapelu myslel. Tedy samozřejmě až na ty tři ženské vokály vepředu – i když na nich Värttinä stojí.

Vlasta Redl / AG Flek & Hradišťan / Jiří Pavlica (1994)
Když se tohle album před více než dvaceti lety v mém oblíbeném studiu V ve Zlíně natáčelo, zřejmě si ani sami protagonisté nebyli moc jisti. Bigbít a cimbálová muzika. Mně bylo tehdy 15 let a deska mi zřejmě změnila život. Tak organické, vkusné a zábavné propojení lidové hudby s „populární“... Jistěže nebyli Pavlica s Redlem u nás zdaleka první, ale tohle album zní pořád nadčasově a ovlivnilo všechny následné folklorečky, včetně mých vlastních raných pokusů.

+1: Ennio Morricone: The Hateful Eight (2015)
Mám rád filmovou hudbu. Třeba takový Nino Rota a jeho práce pro první dva filmy z trilogie Kmotr! Jako své +1 jsem chtěl sice vybrat něco vtipného, pěkného, ale nestane se tak. V hlavě mám pořád svou osamělou návštěvu multikina o posledních Vánocích. Na začátku promítání Tarantinových Osmi hrozných s geniální Morriconeho hudbou seděli onoho nedělního večera v sále ještě další čtyři lidi. Po prvních pěti mrtvých odešel starší manželský pár, asi hodinu před koncem, někdy po scéně s felací na sněhu, opustili sál další dva a já osaměl. Aspoň jsem se neměl před kým stydět, na co se to vlastně koukám.