Bran: Nemáme patent na Bretaň

Víte, kdo stojí za titulky vašich oblíbených televizních žroutů času jako Dexter, Scrubs nebo How I Met Your Mother? Mikuláš Bryan, překladatel, básník, tanečník a muzikant, působící v kapele ba.fnu. Těžko najít povolanější osobu na rozhovor s Vojtěchem Jindrou a Robertem Fischmannem z kapely Bran. Spojující linka? Bretaň.

S kapelou Bran se známe vlastně od doby, co vznikla. V dřevních dobách jsme spolu halekali bretonské odrhovačky u táboráků. Od roku 2009 se pravidelně potkáváme přinejmenším jednou ročně na květnovém festivalu Mořevkomoře, pražských oslavách svátku Bretaně. Kapela se za ty roky hodně změnila, nahrála pěknou řádku desek a další bude za pár dní křtít. Normálně se vídáme spíš v poklusu, mezi jednou a druhou zvukovkou. Teď jsme si s kytaristou Vojtou Jindrou a zpěvákem, frontmanem a dechařem Robertem Fischmannem konečně mohli v klidu popovídat. O tom, v čem je teď Bran jiný, v čem je naopak pořád stejný, odkud přišel, kam míří a vůbec o všech těch důležitých filosofických otázkách po pěti pivech a dvou utopencích...

Bran se za skoro dvacet let své existence stal pro spoustu českých posluchačů synonymem pro bretonskou muziku. Jak myslíte, že se vám to povedlo?
Vojtěch Jindra: Tuhle otázku si kladu často. Nevím, asi to děláme dostatečně dlouho a dostatečně sveřepě. Snažíme se hrát, jak se líbí nám, ale taky myslet na to, že to bude někdo poslouchat. Píšeme si vlastní skladby, ale taky nemáme problém lidi seznamovat s nejznámějšími bretonskými písničkami, i když to třeba v Bretani jsou odrhovačky. Vím, že pro řadu lidí jsme takové trochu médium ve spojení s armorickým poloostrovem... Komu se bretonské písničky zalíbí na našem koncertě, může jít dál a zajímat se o tu hudbu do hloubky a nezůstat jen u Branu, najít si další zdroje. My na to nemáme žádný patent... Zároveň ale vím, že většina lidí se dál nedostane, takže trochu plníme edukativní funkci.

Robert Fischmann: Nesmíme samozřejmě zapomínat na gründerskou roli Dewi Pajota, jehož autenticita a bezprostřednost přitáhly tenkrát spoustu lidí, kteří by jinak znali z Bretaně nanejvýš palačinky.

Edukativní funkce je smysluplná věc. Teď budete křtít novou desku, která obsahuje mimo jiné notoricky známé kousky jako je Pardon Spezed nebo Son ar chistr. Na minulém albu tyhle evergreeny zastupovali zase La jument de Michao nebo Tri Martolod. Máte pocit, že k těmhle stokrát ohraným věcem můžete říct něco zásadně nového, nebo je to pro vás jenom vzdělávání mas a úlitba starým fanouškům, kteří, jak známo, chtějí obvykle jenom to, co už znají?
VJ: Je to úlitba a očekává se to od nás. Zároveň nás to ale baví, i když se nechceme omezovat jen na tuhle stránku repertoáru a psaní vlastních skladeb nebo objevování zapomenutých starých melodií má samozřejmě větší smysl. Něco zásadně nového k těm všeobecně známým bretonským písním asi už neřekne nikdo. Nevím. Ale rozhodně mi přijde, že některé naše aranže patří k těm méně otřelým. Snažíme se to vždycky udělat jinak, nápaditě a vkusně.

RF: Já jsem si tam třeba prosadil píseň Bonsoir maître de maison, která je notoričtější než hlava státu. Ale mně se líbí!

Dobře, takže Robert si půjde sednout na rok natvrdo za hanobení, Bran hledá nového zpěváka a my s Vojtou pokračujeme v rozhovoru. Když jsme u toho hledání nových lidí – v kapele se za těch dvacet let vystřídalo vlastně celé obsazení, už nějakých pět let není v Branu nikdo ze zakládajících členů. Jak to snášejí fanoušci? Berou to jako součást trvale udržitelného rozvoje, nebo už se najdou staromilci, co vám vyčítají, že tehdy a tehdy za toho a toho bylo líp?
VJ: Už jsem i tohle slyšel a chápu to. Ale většina publika je věrná a vnímá to jako přirozený vývoj. A řadu nových posluchačů jsme si získali právě tím, že jsme se změnili a posunuli - to jsou lidi, které by kapela ve své dřívější podobě nezajímala.

RF: Občas na koncertech říkám s nadsázkou, že Bran není kapela, ale instituce. Kontinuita je pro nás důležitá, víme, že fanoušci a fanynky, kteří na nás chodí, mají určitá očekávání a jsme rádi, když se nám podaří je naplnit. Tedy ta očekávání, samozřejmě. Na druhou stranu se nechceme stát vlastním revivalem, jestli si rozumíme.

Na posledních dvou deskách se ale najde pár písniček, které už jste jednou nahráli, třeba už zmíněné Son ar chistr a Tri martolod. Jak to s tím revivalem vnímáte u nich?
VJ: No to je jednoduché – obě skladby jsou na dnes již pololegendárním debutovém albu Ruz. Nikdo ze současné sestavy ho nenahrával a to CD jako takové dokonce vlastní jen jeden z nás, většina kapely ho nikdy neviděla. Několik let jsme tyhle písničky ani na koncertech nehráli, protože nás otravovaly a protože sami dáváme přednost něčemu zajímavějšímu. Když se začaly množit dotazy lidí, proč tyhle dvě dřevní skladby nehrajeme, řekl jsem: Pojďme je tedy udělat znovu, ale jinak. Třeba Son ar chistr teď hrajeme trochu funky. Chtěli jsme tuto podobu zaznamenat a nabídnout lidem, kteří to staré album nemají. To je vše, jdeme dál.

Vidíš, to jsem ani netušil, že mám doma takovou sběratelskou raritu. Ale zůstaňme u repertoáru: odkud čerpáte ostatní lidové písně? Máte doma nějaké písňové sborníky, takového bretonského Sušila nebo Bartoše?
VJ: Čerpáme z Barzaz Breiz a dalších, povětšinou elektronicky zpracovaných sborníků. Samozřejmě i z řady nahrávek.

Pokud i z nahrávek, jsou nějací muzikanti a kapely, od nichž „čerpáte“ nejčastěji? Nebo nějaká zásadní bretonská alba, co se do vás nesmazatelně zapsala? Pro mě to jsou třeba staré desky Tri Yann, to bylo tehdy zjevení...
VJ: Nejvíc „našich“ skladeb najdete na albech Alana Stivella a právě Tri Yann. Stivellova raná alba mě kdysi dost oslovila, to je pravda. Třeba koncert v Olympii jsem poslouchal do omrzení. Tyhle klasiky člověk samozřejmě po čase opustí a začne si hledat něco současnějšího a svého. Mnohem důležitější než diskuse o tom, zda máme hrát, nebo nemáme hrát Tri martolod, je pro mě fakt, že máme vlastní skladby, které si jdou vlastní cestou. Nejsme žádní etnomuzikologové a nemáme ambici hrát „Bretaň, jak má bejt“.

Zmínil jsi „něco současnějšího“. Stíháte kromě práce na vlastních věcech i sledovat aktuální dění na bretonské hudební scéně? A pokud ano, zaujalo vás z ní v poslední době něco?
VJ: Snažíme se. V poslední době třeba rád poslouchám nové album kytaristy Jeana-Charlese Guichena Elipsenn.

RF: Stíhám, většinou v úterý mezi druhou a třetí odpoledne, i když to bývá o fous. Mně se například líbí, co dělají bratři Planteci. Melodicky to vychází z tradice, a přitom je v tom jasný osobní vklad.

Na křtu první desky v roce 2000 vám hostovala bretonská kapela Deskomp. Během následujících let se vám do Čech povedlo dovézt ještě pár zajímavých bretonských projektů, teď už je ale nějakou dobu ticho po pěšině. Chystáte ještě něco, třeba ty Plantecy nebo Guicheny? A nebo je už tenhle česko-bretonský most definitivně zavřený?
VJ: Zavřený není, ale v současné době prochází rekonstrukcí a provoz je obousměrně omezen... Čeká se na investora. Popravdě tuhle kulturní výměnu zajišťoval Dewi Pajot – bez něj je tohle obtížné. Nechceme být promotéry, byť by to byla činnost záslužná.

Když už jste tedy opustili import, co naopak export? Loni jsme se potkali v polském Będzinu na festivalu Zamek, co byly vaše další štace?
VJ: Kromě Polska jsme hráli v Itálii, na Slovensku a samozřejmě ve Francii. V poslední době jsme více v Čechách, v létě už nejezdíme turné po Bretani jako tomu bylo dříve. Snažíme se hrát spíš na českých festivalech.

Co vás k tomu vede? Máte pocit, že vám vaši Češi rozumějí, nebo už vás omrzely to nekonečné kilometry dálnic v kapelní dodávce?
VJ: Těch 1 700 km do Lorientu opravdu žádná slast není. Naposledy jsme v Bretani strávili krásné tři týdny v létě 2008, každý den jsme hráli v jiném městě, potkali spoustu muzikantů, slyšeli spoustu hudby. Jenže všichni hrajeme i s jinými kapelami, které kvůli tomu stály. Ve festivalové sezoně vyjet na tak dlouho pryč je luxus, i když i neocenitelná zkušenost. Navíc s Dewim Pajotem jako rodilým Bretoncem za mikrofonem jsme byli rozkročeni mezi nejzápadnějším poloostrovem a tou naší českou kotlinou mnohem víc. Teď už jsme doma fakt spíš tady.

Bran je většinu času skoro výhradně pánská kapela. Po krátké spolupráci se zpěvačkou Sarou Navarro hrajete teď se saxofonistkou Helenou Markovou. Jak snášíte ženský prvek? Změnila se dynamika mezi spoluhráči, nebo je to prostě další muzikant?
VJ: Helenka je moc šikovná muzikantka a skromná sympatická slečna, která je ozdobou kapely, aniž by ji rozkládala, jestli se ptáš na tohle... Pro nás i pro posluchače je myslím velkým přínosem. Nic bulvárního ale asi nemohu nabídnout. (smích)

RF: Jasně že se změnila dynamika. Hrajeme ještě hlasitěji než dřív! Co se týče bulvárních detailů, chystáme placenou část webu, kde za drobný poplatek 50 000 Kč ročně bude k dispozici všechno, včetně naší zdravotní dokumentace.

A to se vyplatí! Ještě trocha hudebního bulváru: v posledních letech docela často střídáte bubeníky. Skoro to vypadá, že jakmile jeden zlomí paličky, koupíte si nového. Čím to je? Hledáte přesnější rytmus, citlivější hru nebo se to prostě jenom tak sešlo?
VJ: Asi je nějak rozbíjíme, nebo co... Třeba s předchozím bubeníkem Janem Chalupou jsme nic nehledali. Přešel prostě do kapely Voila, to se tak stává... Občas s námi ale hraje jako záskok a je to vždycky jízda. Současný bubeník Petr Mikeš má taky skvělý groove a vytváří krásné barvy. Jsme spokojeni.

Za pár dní, 24. listopadu křtíte nové CD Beaj vat! v pražské Akropoli. V čem je jiné než předcházející deska Le carnet noir?
VJ: Má lepší zvuk. Je lépe zaranžované, zahrané. Nabízí víc nálad, experimentu. Je pestřejší, hravější, ale dospělejší. A zpívá i česky.

Písničky s českými texty máte na desce vůbec poprvé. Co to do vás vjelo?
VJ: Už nás prostě nebaví se jen „schovávat“ za cizí řeč, za lidové písně. Chtěli jsme s kůží na trh. Tím se samozřejmě nevzdáváme bretaňského folkloru - ten od nás lidé uslyší i nadále.

RF: A zatímco my jsme si lámali hlavu, jestli to není už moc velký odklon od stranické linie, nedávno jsem to cédéčko pouštěl v autě kolegům z Neřež a ti tam tu Bretaň stejně slyšeli. Tak už to máme v sobě zažraný, zřejmě…

Otázka je, jestli jsou kolegové z Neřež ty správné kádry na kontrolu stranické linie. A co vy, jste nějak schopní popsat, co z vašeho zvuku na nové desce je Bretaň a co Bran?
VJ: A není právě zajímavé, že to není tak úplně jasné? Určitě by šlo rozebírat jednotlivé motivy a postupy, ale jako celek je to stejně kotlík se všemi možnými ingrediencemi. Mám pocit, že takhle to dělají dnes i ti nejlepší bretonští muzikanti. Mohli bychom si vzít na paškál třeba právě to Guichenovo album Elipsenn a asi bychom se často neshodli, co je tam ta Bretaň.

Tak v tom kotlíku zalovíme a vytáhneme si něco echte čechiše – píseň Noc, ke které napsal Vojta text i hudbu, nepatří úplně k tomu nejveselejšímu z písničkářských luhů a hájů. Já bych ji četl jako metaforu konce lásky nebo i života… Můžeme se zeptat přímo autora na oblíbené „co tím chtěl básník říci?“
VJ: Ano, výkladů se tam asi nabízí mnoho, což mě baví. Já sám ji ale chápu jako píseň o tom, že smrtí nic nekončí.

RF: To máš pravdu, OSA bude rodině platit ještě sedmdesát let po ní...

Zbylé dva české texty dodal Benedikt Havránek. Najít textaře, co kapele sedne, není určitě jednoduchá věc. Jaká to byla spolupráce?
VJ: Bezproblémová. Benedikt je skromný mladý muž, který nám hezky přebásnil text bretonské básnířky Anjely Duval do písně Ar yezh a garan. Ale především napsal překrásný text Jen vítr kdyby vál. Tahle píseň dopadla nad očekávání.

RF: Skromnější je už jen jeho bretonský kamarád Roparz Kaner, který s námi natočil výborné video na téma Beaj vat!

Video je vtipné a dost černé zároveň. V tiskovce píšete, že poslední album bylo temné a tohle má být optimističtější, právě věci v češtině jsou dost depresivní kousky, navíc je to to jediné, čemu běžný posluchač bude rozumět. Video ke křtu taky přeje šťastnou cestu na věčnost. Kde tedy vidíte tu optimistickou část, kromě poetického bookletu s papírovou lodičkou?
VJ: Já myslím, že ani jeden z českých textů není depresivní - smutné asi jsou, ale zároveň povznášející. To je pro mě osobně dost důležitý rozdíl. Ano, loďka je takový pěkný symbol, zároveň v titulu alba přejeme šťastnou cestu... Ale to je zase možné chápat různě... Jinak album optimistické není, optimistické desky bych dělal nerad. (smích)

RF: Přesně tak. Jak říká neuropatolog Koukolík, optimismus je speciální druh stupidity.

Tak snad bude i křest povznášející. Na tom minulém zahrál Seán Barry, tak předpokládám, že i tentokrát chystáte pro fanoušky nějaké tajné překvapení. Můžete aspoň naznačit?
RF: Určitě to pro nás nebude jen běžný koncert se křtem desky. Album plánujeme v první půli večera přehrát celé, jak leží a běží. Pak jej pokřtí Boris Carloff, díky kterému nahrávka zní tak hezky. No a vybrané písně doprovodí speciální projekce. Chybět budou jen mažoretky a medvědi na jednokolkách.

A já se na ty medvědy tak těšil, snad to posluchače neodradí. Zlomte vaz, beaj vat!