Absolutní tma, absolutní nula (Zero Absolu)

Tmavovlasý Francouz stojí sám uprostřed ztemnělé místnosti a ze všech stran ho obklopují pedály, efekty, keyboardy, kytary, drum pady a monitory. Barevná světýlka pomrkávají do tmy. Na klávesách je postavené nedopité pivo. Scéna jako v každé druhé zkušebně – až na to, že dnes se hraje pro lidi.

Brněnské Boro je po prázdninové pauze čerstvě vymalováno (zlatou barvou – a to i na záchodě! Kdo nevěří, musí přijít.). Místní kalendář se začíná rychle zaplňovat hudebními obskurnostmi nejrůznějších žánrů. Bratislavští The Ills uvedli svůj progresivně-alternativní rockový set pozdě a poněkud rozladěně. Používají harmonické kytarové plochy a typické postrockové postupy, ale ve skutečnosti to post-rock vlastně vůbec není. Jejich vystoupení v mé mysli bohužel nezanechává výraznější otisk. Publikum ale reaguje pozitivně, kytarista hraje na svůj nástroj smyčcem, basák vytahuje malé foukací varhany. Druhý kytarista se jim směje.

S intimním řevem Zero Absolu jsem se poprvé setkala za dlouhé a deštivé podzimní noci. Tenhle chladný, nostalgický pocit se táhne jako modrá nit neoddělitelně i dnešním večerem. Nicolas Golaz, přezdívaný Nak, hraje na baskytaru ve vynikající kapele Sport, kterou jsme už měli tu čest vidět koncem července v klubu Desert. Pestrobarevný indie-punkový feeling dnes ale v Boru nenajdete. Ideální způsob, jak si vychutnat temný shoegaze Zero Absolu, je postavit se zády k největšímu reproduktoru, nechat svou duši vychladnout přesně na nula kelvinů a počkat, až na vás začne pršet.

Je to tam úplně všechno – rozkošné elektronické pazvuky, noise, metal, mlha, ozvěna, stopy ve spadaném listí, vybledlé polaroidové fotografie dávných lásek. „Without you... “ Chladně modrou tmu narušuje jen videoprojekce na stěně a jediný slabý reflektor kdesi nad mou hlavou. Po každé skladbě se ztichlými prostorami rozlehne hlasitý potlesk. „Tahle je poslední,“ říká Nak, trochu se napije a omluvně dodává, že už dlouho nevystupoval a teprve pracuje na novém albu. Publikum ho ale z improvizovaného pódia nehodlá pustit bez přídavku. Konečně se tedy dostane na moji oblíbenou The Olive Tree z letošního splitka s (rovněž výbornými) Lost in Kiev. Mám radost.

Po skončení vystoupení jdu nakouknout do zmenšující se hromádky merche. Čas ulehčit francouzskému cestovateli o nějaký ten upomínkový předmět. Například desku a kazetu. Pořád se ale nemůžu vyrovnat s pocitem, jak je zvláštní, že tohle je „jenom“ one man show. Na scéně je jen velmi málo opravdu zajímavých a kvalitních one man projektů a i tak mám nutkání jejich smysl neustále zpochybňovat. Tvorba Zero Absolu je silná a některé songy mají dostatek potenciálu na to, aby se s nimi předvedla celá kapela, ale Nak prostě dává přednost tomu, že je bude v kruhu svých fanoušků hrát sám. Na moji otázku odpovídá, že to takhle dělá odjakživa. Ani prý tolik nejde o to, jak jsou jednotlivé skladby osobní. „It's just supposed to be that way.“