Jarda Petřík | Články / Reporty | 23.10.2012
Sliby by se měly plnit, zvláště pak ty, které dáte sami sobě – oklamat své vlastní já je jiná liga, než věšet bulíky na nos lidem okolo. Jako každý hudební fanatik a milovník koncertů, i já v hlavě nosím seznam několika zásadních jmen (namátkou Blur, Daft Punk nebo Boards of Canada), u kterých jsem si slíbil, že udělám maximum, abych je viděl naživo. Někdy vám to okolnosti ulehčí (jako v případě pražského vystoupení Radiohead), jindy zasáhne vyšší moc a některé umělce už neuvidí nikdo. (Tak tě ten New York nakonec dostal, viď, Gile. Doufám, že se o tebe tam nahoře starají, když jsi tam teď novej...)
Moc dobře si pamatuju dobu, kdy vyšlo čtveřici System of a Down druhé řadové album Toxicity. Bylo to měsíc před útokem na World Trade Center, na gymnáziu v rodném maloměstě ho tenkrát poslouchali úplně všichni. O velkých přestávkách z něj ve školním rozhlase chtěly nechat zahrát i slečinky, které jinak při snídani hltaly Leoše Mareše a Patrika Hezuckého a o sobotách skotačily na místní diskotéce na ruské teen-kvazi-lesbičky Тату a jejich „floor-filler“ Нас Не Догонят. Přiznám se, že ani já tenkrát nebyl (a nejsem ani dnes) žádný (nu)metalista nebo hardrocker. Jenže i elektronik musí mít v telecím věku času od času možnost zaházet si mařenou, což na úderné, melodické a přesto dostatečně tvrdé skladby z Toxicity šlo více než dobře. Chop Suey!, Deer Dance, Aerials, Psycho, Forest a samozřejmě titulní Toxicity se staly hymnami mnoha měsíců a s přibývajícím časem se System of a Down stali jednou z položek pomyslného seznamu NVN – „nutno vidět naživo“.
Pak ale v roce 2005 vyšlo dvojalbum Mezmerize / Hypnotize, v rádiích rotovala protlačovaná cumel balada Lonely Day a já nabyl dojmu, že „Systémy“ vyměkli a zaprodali se komerci. Což byla částečně pravda, nicméně kdybych si tenkrát dal tu práci a obě desky aspoň jednou pečlivě poslechl, zjistil bych, že to s vyměknutím nebude tak žhavé. Během let se moje hudební směřování posunulo dál do elektronického světa, kde měly živé nástroje místo tak maximálně v sonických distorzích a hlukových zdech a nějaké akordy, nebo (nedej bože!) melodie pro mě byly buržoazním přežitkem. O pár měsíců později navíc jakékoliv zpětné nasávání obou alb ztratilo význam, protože v srpnu 2006 System of a Down odehráli svůj poslední koncert, Serj Tankian rozjel sólovou dráhu a Daron Malakian založil s bubeníkem Johnem Dolmayanem vlastní kapelu Scars on Broadway. Možnost společného turné byla v nedohlednu.
Až po pěti letech, na konci listopadu 2010, kapela oznámila reunion a po sérii květnových koncertů v Kanadě a USA přišla v červnu na řadu i Evropa s prvním vystoupením v Itálii. I kvůli okamžitému vyprodání jak berlínského, tak obou pařížských koncertů, zbyl Milán jako jediné nejbližší místo. Zbývalo koupit lístky, letenky a podle setlistů ze severoamerického turné naposlouchat skladby z odvrhnutého -ize dvojalba. Po téměř deseti letech se čtvrtek 2. června 2011 měl stát dnem odškrtnutí dalšího jména se seznamu NVN. Takže? Vzhůru do města drahejch křusek, dizajnovejch hadříků, bohovsky krásnejch Italek, našampónovanejch Italů a předraženýho piva, ragazzi!
Pauzu před Sick of It All jsme využili k útoku na první řady, který nám však překazily zábrany s bodyguardy, nacházející se zhruba třicet metrů před podiem. Do „VIP“ prostoru mělo přístup pouze několik stovek šťastlivců, kteří dorazili do areálu v době, kdy se otvíral – tedy okolo poledne. Rána pod pás, ale na druhou stranu byla atmosféra (a zřejmě i zvuk) mezi těmi „méně rovnými“ daleko lepší než ve čtvercové ohradě před podiem. Během Sick of It All se nám podařilo ztratit jednoho člena výpravy, nechat se semlít několika zkušebními kruhy smrti a dostat se do ideálního prostoru mezi zvukaře a podium, takže koncert americké hardcoreové čtveřice lze z pohledu laika označit za podařený. Rozhodně podařenější než Danzig, kteří předvedli uondaný, nemastný neslaný set a jestli mělo jejich vystoupení sloužit jako ukázka toho, jak může být heavy metal a hardcore nudná záležitost, splnilo účel do puntíku.
„I buy my crack, my smack, my bitch, right here in Milano…“
Když o půl desáté večer zaburácí do ticha začátek Prison Song, ozve se Serjovo šeptání a potom spadne obrovská černá opona a objeví se o něco starší a tlustší Serj Tankian, Daron Malakian, John Dolmayan a Shavo Odadjian, na chvíli zapochybuju, jestli těch deset let od Toxicity není příliš dlouhá doba... Jenže to už se Tankianův šepot mění v respektu hodný hrdelní skřek, mě uzamyká první z několika desítek moshpitů a je vymalováno. Čtyřicetitisícový dav řve jedněmi ústy „They’re trying to build a prison for you and me!“, všude kolem je mayhem, jako kdyby se nehrála první, ale poslední skladba, a Daron Malakian bryskně mění v refrénu Hollywood za Milano. Pochyby? Tady někdo pochyboval?
„Drugs are now your global policy, now you police the globe...“
Třetinu setlistu tvoří průlomová Toxicity a změny oproti koncertům v Americe jsou minimální. Sestavené to mají chytře. Za hodinu a půl stihnou šestadvacet skladeb – na přídavky se na tomhle turné nehraje –, bubeník John Dolmayan je v neuvěřitelné formě, Daron Malakian si čas od času neodpustí opičky a kromě Serje Tankiana je to on, kdo udržuje sympatickou komunikaci s publikem. Sehraní jsou dokonale; občasné výpadky ve zpěvu Tankian hned na začátku omlouvá problémy s hlasivkami a dodává, že mu v některých pasážích musí publikum pomoct (což by se dělo tak jako tak). Ovšem jestli dokáže přecházet mezi vysokými polohami, klasickým zpěvem, metalovým řevem a hrdelními skřeky tak lehce s hlasovou indispozicí, zaškobrtnutí jsou mu předem odpuštěna.
„Pushing little children, with their fully automatics...“
Když byla řeč o vypomáhání publika – momentů, kdy se čtyřicet tisíc lidí proměňuje v jeden velký jednohlasý sbor, je nepočítaně, ale bezkonkurenčním singalongem se stává poslední půlminuta Deer Dance. Po závěrečném verši „I say, the little boy smiled, it’ll all be well“ poslední sloky podium ztichne a následné „Pushing little children, with their fully automatics, they like to push the weaker on“ je zcela v naší režii. Epický okamžik, se kterým se bude skleróza vypořádávat jen velmi těžko. Většina skladeb, které ten večer zazní, má svůj pevný začátek a konec, což ale neplatí o skladbách Question!, Suggestions, Psycho (se skvělým Malakianovým psychedelickým sólem na kytaru) a Chop Suey!, které na sebe plynule navazují a tvoří jednu z nejsilnějších pasáží setlistu. Následující slaďák Lonely Day může vyznít nepatřičně, ale z praktického hlediska – zaplaťpámbu za něj, společně s úchvatnou baladou Lost In Hollywood a singalongovou Aerials se člověk může nadechnout, napít a sebrat síly na další moshpit. Ten na sebe nenechá dlouho čekat, protože na řadě je pogo hymna Bounce... Italové se ukazují jako naprosto nezničitelní punkeři, kteří si snad energii na tenhle koncert šetřili celých šest let.
Zvukař bohužel neodvádí bezchybnou práci, vokály jsou oproti nástrojům utopené, čemuž nepřidává ani téměř nepřetržitý zpěv/řev lidí kolem vás, zato osvětlovači zasluhují absolutorium. Kromě klasického podiového osvětlení, perfektně synchronizovaného s rytmem i melodiemi, se nad kapelu čas od času snáší i dva speciální závěsné čtverce plné stroboskopů a ostrých bílých světel a dotvářejí už tak monumentální scenérii. Když napíšu, že bez světel by byl zážitek z celého koncertu poloviční, nejsem daleko od pravdy.
„My cock is much bigger than yours…“
Na System of a Down je sympatické, že se neberou vážně a nedělá jim problémy odlehčit atmosféru nějakým vtípkem, změnou hlasu do fistulky nebo směšným tanečkem, přestože ještě před chvílí do toho řezali hlava nehlava. O výstavním metalovém „zpěvozvracení“, které Serj Tankian zvládá opravdu mistrně hned v několika polohách, nemluvě. Přechody od klidných, rozjímavých pasáží do zběsilého hoblování mají secvičené mistrně a navíc je hrají se zjevnou radostí. Většina skladeb, které zazněly, se od studiových verzí příliš nelišila, pár výjimek se ovšem našlo a tou nejvýraznější byl úvod nekompromisní úderky Cigaro. O ten se postaral Malakian procítěným vybrnkáváním na kytaru, doprovázeným sólovou recitací romantického charakteru, ovšem s textem z opačného pólu: „My cock is much bigger than yours, My cock can make you walk on all fours, with a feeling so pure, ohh, baby. Can’t you see that I love my cock! Can’t you see that you love my cock too. And I love you...“ Nastala chvíle ticha, následovaná nekompromisním odpalem už regulérního začátku „cigára“, což rozpoutalo další moshpitové šílenství po celém areálu.
Devadesátiminutovou smršť, na kterou svítily hvězdy červnového nočního nebe, zakončili skočným cukříkem, při kterém se ještě naposled vokálně i pohybově vyřádili (v tomhle si Tankian s Malakianem nezadá), Dolmayan po děkovačce rozmetal paličky do publika a byl konec. Přídavek se nekonal. Zbylo jen slastné hučení v uších, rozlámané tělo plné pomalu se vybarvujících modřin, propocené oblečení, jako kdyby člověk stál hodinu v tom největším lijavci, a hlavně euforický stav mysli. Evropské turné System of a Down bylo odstartováno ve vší parádě a já v té chvíli jen tiše záviděl těm, kteří měli tenhle zážitek teprve před sebou.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.