Sugar, sbohem a šáteček (System of a Down)

Půlhodinové zpoždění? O tři skladby kratší setlist? Dehydratace? Co na tom, když System of a Down zněli tak zatraceně dobře! Přes oplocení jsem se dostal s problémy a asi o 15 minut později, než jsem chtěl. Potící se masa nadšenců (ne, nedělám si iluze, že já voněl) se přes lidské turnikety dostávala velmi nevyrovnaně a rozhodnutí zapomenout v batohu deštník mě stálo (špetku vynalézavosti a) frontu navíc. Zběžné prohlédnutí areálu se neslo v obdivování Jägerovek (dívek, které návštěvníkům vnucovaly zkumavky s Jägermeisterem), litování žíznivého lidu v obrovských frontách na pivo a hledání stánku s jemně perlivou, které bylo úspěšné až při druhém pokusu po Killswitch Engage.

Americká metalcorová skupina zahájila festival sice se zpožděním, ale velice energickým setem, plným dobré nálady a piva. Kytarista Joel Stroetzel se staral především o pobavení davu. Nechal do sebe, za bouřlivého povzbuzování, natéct jedno pivko na jeden zátah a jeho tanečky bavily. Poloprázdný Zlatý kruh i ten nezlatý póvl, do kterého jsem patřil, si to užíval a krátil si čas do výstupu hlavních hvězd. O to horší byl nástup snaživých Flogging Molly. Samé děkovačky, obyčejné melodie ještě ničily přehnaně vytočené výšky, které trhaly uši. Pár skladeb nebylo špatných, přesedlalo se na Guinness, frontman se dělil i s publikem, za což jistě získal plusové body. Neviděl jsem celý set, a tak nejsem způsobilý hodnotit, z toho, co jsem slyšel... bez urážky, jsou lepší irské kapely. Ty z Irska.

Punkery NOFX jsem poslouchal ve frontách jen na půl ucha (punkové vypalovačky, ale i odlehčené reggae), i tak se stali mým osobním překvapením „festivalu“. Dorazil jsem zhruba na druhou polovinu, která se nesla v dobře mířených posměšcích naší republice (dloubnutí do dob SSSR) a využívání nevděčného umístění těsně před SOAD, ze kterého hlavně v závěru hodně těžili. Neuvěřitelně pohodový tribute song System of a Down nebo „zahrajeme ještě asi 45 songů... kluci říkali, že místo přídavku můžeme my hrát dýl“ a „To vy byste měli poděkovat nám a my vám řekneme, není zač...“. Leckdo byl uražen, někdo nerozuměl kvůli jazykové bariéře, ale mě to bavilo. Po nich přišlo téměř nekonečné čekání... Těsně po západu slunce lehce nábožné očekávání vystřídalo peklo. Křik, ne řev se nesl chladným vzduchem.

System of a Down. Tihle „arménští“ borci k nám zavítali naposledy bezmála před patnácti lety, kdy jsem je neznal nejen já, ale ani většina jejich současné fandovské základny. Psal se rok 1998 a šlo o koncert Slayer, kde SOAD dělali „pouze“ předskokany. V roce 2006 naděje na koncert u nás klesly k nule. Rozpuštění kapely zapříčinilo, že přijížděl pouze Serj Tankian se svými sólovými deskami. Když pak došlo na reunion tour, začali jsme opatrně doufat. A tohle byl ten den. A vysvětlovalo to ten obrovský nával. Přišli všichni.

„Systémy“ extaticky jásající publikum vítalo za tichých úvodních tónů balady Aerials, která zahajovala set. Bohužel už během prvního songu znovu začaly problémy se zvukem. Více než Tankiana bylo slyšet dav, který hrdě mazal všechno, co pořadatelé nedoladili. SOAD šli na ruku peckami Prison Song nebo I-E-A-I-A-I-O, které rozdmýchávaly nadšení a hnaly burácivou atmosféru do výšin. System of a Down měli formu a téměř dokonalé vokály, které si v ničem nezadaly se zvukovými nosiči. Vrcholů bylo hned několik. Perfektní Lost in Hollywood nebo Malakianovo osobité intro k Cigaro („My cock is much bigger than yours...“). Pro mě to však byla mrazivá Spiders a rytmická Question!, ale i výborné Chop Suey!, Psycho, Toxicity... bylo jich hodně. Šílené propojování stylů, od vážných tónů až po šílený ryk, perfektní kytarové čáry a nakonec sladká Sugar. Sbohem a šáteček. SOAD přídavky nevedou a díky půlhodinovému zpoždění jsme na rozdíl od polských kolegů nafasovali o tři skladby méně. Do setu se nevešly Peephole, A.D.D. a Holy Mountains.

Profesionální výstup System of a Down byl, i přes minimální komunikaci s publikem, jedním ze zážitků roku, kdy se satanášův kotel zjevně přestěhoval mimo Zlatý kruh do pravé přední části, se mnou uprostřed. Lidé padali, vyráželi si zuby o ramena svých dívek a hlavně si to strašně užívali. Pořadatelské zaškobrtnutí v ne úplně stoprocentním ozvučení zamrzelo, ale pomsta davu v pošlapaném oplocení při spěchu na metro jim jistě bude ponaučením. Pro mě to bylo poprvé a jak praví staré lidové moudro: Poprvé je jenom jednou.