All kinds of rock for all kinds of people (Rock for People 2024)

Kde se může potkat punkáč, parta goticky oděných teenagerů, muž převlečený za jeptišku, Ježíše nebo jezdce na dinosauru i skutečná nevěsta v bílém? Kde můžete z jedné strany slyšet growling, z druhé rap, z třetí líbezný popový hlas a ze čtvrté ráznou dechovku? Nejde o anekdotu, ale realitu Rock for People. Osmadvacátý ročník festivalu v Hradci Králové proběhl bez větších extrémů – průšvihů i velkých zázraků, jak po hudební, tak praktické stránce. O to byl pohodovější.

Hlavně chill. Co na tom, že se kolem vás pohybují tisíce lidí. Jsme tu přece všichni kvůli hudbě, tak proč si ji kazit malichernostmi? Když je někde fronta, prostě počkám a poslouchám, jaké zvuky ke mně dolehnou, nebo se zapovídám se slečnou přede mnou, případně zkusím jinou zastávku. Bezohledné chování tu nemá místo. Z konverzací v kempu i v samotném areálu uslyšíte ty, které se netýkají programu nebo praktických věcí, rozhodně v menšině. Návštěvníci „rokáče“ fungují teď a tady.

Že máte zrovna chuť vidět a slyšet některého z headlinerů, zazpívat si něco z hitů, které znáte z dob dávných i dávnějších nebo poznat, na čem novém zapracovali? Není nic jednoduššího než se nechat s davem svézt třeba na The Offspring. Kalifornská skupina připomněla devadesátkové punkrockové obsese, zazněla ale i živá premiéra novinky Make It All Right, která nevybočuje z jejich dobře známého pop-punkově melodického, chytlavého stylu. Jediný vtip padl z úst upovídanějšího kytaristy Kevina „Noodlese“ Wassermana s tím, že právě překonali světový rekord a hrají pro více než milion a sedm set tisíc lidí. Ještě že si dělal legraci a donutil pochybovačně zareagovat zpěváka Grega Kriesela. Tomu jinak nechyběl hlas tolik charakteristický pro zvuk kapely, škoda jen, že intonačně mu to místy hlavně ve vyšších partech ujíždělo.

SÍLA FESTIVALU

Nálada objevit něco úplně nového, co vás ale i bez předchozí znalosti zaujme? Program mimo headlinery toho nabízel k vyzkoušení až až. Od hardrockových či metalových skupin s velmi často growlujícími zpěváky až po zajímavé popovější objevy. Londýnská hudebnice Chinchilla se sebeurčujícím heslem „strong woman, smart woman, proud woman“ rozhodně zaujala. Výrazný růžový kostým i hlasový projev, sahající do popu, ale experimentující se soulem i gospelem, silné vícehlasy, trocha elektroniky, které bylo po celý festival příjemně poskrovnu, se spojily ve zpěvaččině hrdosti na svou ženskost i nezávislou tvorbu.

Ženská síla přišla i s liverpoolskou, téměř ženskou kapelou Crawlers. Velmi energická zpěvačka Holly Minto a její spoluhráčky předvedly grunge-rock’n’rollový set plný písní reflektujících vlastní pocity zaobalené do poezie. Jejich zatím vzácné vystoupení mimo Anglii mělo energii i šmrnc, který bohužel trochu kazily playbackové vícehlasy. Mezi písničkami vybízely, ostatně jako valná většina interpretů na Rock for People, k co největšímu hluku z publika, opakování jednoduchých melodií, tleskání, tanci.

Posluchači se nenechávali k ničemu přemlouvat, navíc přidávali vlastní nápady. Nafukovací žirafa, kloboučky stejných barev, moshing s tancem kruhu šlo vidět aspoň na chvíli v kotli u každého většího vystoupení. Upozorňoval na něj Márdi z Vypsané fixy, která tu hraje tradičně a letos oslavila třicet let na scéně se spoustou hostů včetně ředitele festivalu Michala Thomese.

PADESÁT ODSTÍNŮ ROCKU

Na něco mezi neznámým a velkým se šlo naladit třeba příjemným rock’n’rollem Milese Kanea, britského zpěváka a kytaristy s bandem, ze kterého vyčuhovala bubenice Victoria Smith a její vyplazený jazyk, trochu hraně drsný výraz a empatická hra. Velmi zdařilé byly vystoupení J.A.R. se třemi zpěváky včetně Dana Bárty i set formace Royal Republic. Ta zaujme nejen tím, že jsou její členové tak nějak po švédsku sympatičtí, ale i rockovým nábojem písniček z řad starších alb i novinky Love Cup.

Klasický rock založený na výrazných riffech a výrazných vokálech, velkém zvuku přivezli britští The Amazons. Američané Pinkshift zase působili velmi živelně, zpěvačka s šátkem na hlavě si show velmi užívala, byť nakonec přiznala, že z nich poslední noc nikdo nespal, protože se jim někdo pokoušel ukrást věci. Takoví Wargasm kromě toho, co si asi většina publika zapamatovala nejvíc, tudíž zpěvačku v kalhotkách, jinak hezky spojili zvuk thrashových kytar a zkreslení s elektronikou i chytlavými melodiemi.

Zato Avril Lavigne, se kterou se publikum mohlo přenést zpět ke svým láskám z první dekády tisíciletí, fungovala spíš jako karaoke pro nostalgiky, než že by přesvědčila energií nebo hlasovým výkonem. Stejný čas šlo lépe využít u menší stage, kde vystoupila jiná hudebnice stejných iniciál a úplně jiného ražení. Aneta Langerová zahrála příjemný výběr písní starých i novějších a nechyběla pěkná produkce s violoncellem a dvojhlasy ani přirozeně prosté (ne)moderování. Na závěr zavzpomínala na začátky kariéry před dvaceti lety a přidala starý hit Voda živá.

KDYŽ JE TOHO MOC, DEJTE DECHOVKU

Pestrosti festivalu dodalo pár bodů lineupu, které vybočovaly z jinak kolem rocku a metalu se točících jmen. Jak dechovka Božejáci, tak experimentující improvizátoři z Belgie Wild Classical Music Ensemble s originálními nástroji jako vlastnoručně dělanou dvoustrunnou basou a elektrickým dechem, si našly nemalé a nadšené obecenstvo. Kdo chtěl oddech, mohl zalézt do stanu Ploom a slyšet akusticky skvělého zpěváka Jamese Harriese a další. Pro trochu intelektuální zábavy stačilo vybrat z programu Conference, točícího se kolem hudební publicistiky, politiky či duševního zdraví. A pro ještě jinak květnatý zážitek bylo možné se stavit ve stanu Kofoly, kde se každou chvíli odehrávala nějaká ta svatba. Skutečně.

fotogalerie z festivalu najdete tady

I když byl lineup letošního Rock for People jako obvykle nabitý a pestrý a každý si v něm mohl najít něco svého i objevit doposud nepoznané, nic výrazně lepšího, než jaká byla očekávání, nepřišlo. Zároveň nic nerušilo přátelskou a poklidnou atmosféru, ani rapper Ice-T se skupinou Body Count, když ve snaze působit co nejdrsněji urážel celý festival nebo změny pohlaví.

Areál hradeckého letiště je dostatečně velký, aby pohodlně pojmul masy návštěvníků, kteří, když se zrovna většina nesešla na jednom z hlavních koncertů, mohli být příjemně roztroušení. Není to tak pohodlné na všech festivalech podobné velikosti. Odpočívárny či jídelny v bývalých hangárech poskytovaly azyl i pro případ větších dešťů, které letos naštěstí nepřišly, valy nad nimi nabídly přirozené tlumení mezi pódii i místo k sezení na trávě s nadhledem. Podobně jako na ostatních festivalech tohoto ražení u nás lidi krom samotného lineupu jedou za jedinečnou atmosférou a náladou, které jiné akce nebo samostatné koncerty těžko nahradí.