Doug Robb (Hoobastank): Jak velí upřímnost

Pod názvem americké rockové skupiny Hoobastank si u nás možná většina lidí nic nepředstaví, píseň The Reason z roku 2004 ale jistě rozpozná nemálo místních uší. Není přitom jejich nejtypičtější, poprockové balady tvoří jen malou část jinak spíš tvrdšího repertoáru Hoobastank. Kapela začínala v Kalifornii v roce 1994, byť až s přelomem tisíciletí se její pokusy prorazit proměnily v podepsanou smlouvu a první desku. S frontmanem Dougem Robbem, který spolu s kytaristou Danem Estrinem a bubeníkem Chrisem Hessem skupinu zakládal, jsme se virtuálně sešli, abychom se pobavili o jevu one-hit wonder, kloubení rodiny a hudební kariéry i dozvucích minulosti. V domácím studiu neměl zpěvák problém s přirozeností, příjemnou atmosféru podpořil i jeho pes Penny, který v půlce rozhovoru začal štěkat a kousat do drátů.

Jak jde život v Kalifornii? Pořád je to místo, o kterém stojí za to snít?
Mám se skvěle. Jsem doma, kousek od Los Angeles. Život tu je fajn. Zrovna je tu moc příjemné počasí, trochu chladno, ale slunečno, o víkendu by mohlo pršet. Nemůžu si stěžovat, píšu hudbu, trénuju děti, mám třináctiletou dceru a desetiletého syna. Trávím čas s rodinou.

Tíhnou potomci k hudbě?
Úplní hudebníci z nich ještě nejsou, ale určitě mají vlastní hudební vkus a nějaké sklony pozoruju. Ale určitě to do nich nijak netlačím.

Poslouchají Hoostabank?
Ne.

To ti řekli?
Přímo asi ne, ale je to tak, vždyť člověk nemá mít rád to, co dělají jeho rodiče!

Říkáš, že pořád píšeš písničky, jaký nápad jsi měl naposledy?
No, s kapelou jsme nevydali nic nového od roku 2018, dělo se toho ale i tak dost. Kytarista a basák mi teď posílají hodně nápadů, u kterých často sedím a zkouším vymyslet texty, melodie. Až skončíme, zase sednu k práci.

Proč tedy poslední deska vyšla před šesti lety, když nápady očividně máte? To jste všichni angažovaní otcové?
Jo, to určitě jsme. Ale po vydání Push Pull jsem řešil rodinné problémy. Tyhle osobní záležitosti mě úplně psychicky vyřadily z psaní a musel jsem se s tím nějak vyrovnat. Krátce nato přišel covid. Vím, že hodně kapel dobu využilo k intenzivnější tvorbě, když nemohly koncertovat. My jsme ale z nějakého důvodu udělali pravý opak, zaměřili jsme se na rodiny. A z tohoto nastavení bylo docela těžké se dostat, aspoň pro mě. Ale začátkem loňského roku se to podařilo, začal jsem psát a pak jsme vyrazili na turné. Koncertováním jsme strávili většinu roku 2023, to šlo psaní zas trochu do pozadí. Až teď v prosinci koncerty ustaly a mám prostor se posadit a pokračovat. A musím říct, že se v tom cítím lépe. A vlastně jsem si uvědomil, že s tvorbou není kam spěchat. Mohli jsme na to tlačit, ale to nám prostě nepřipadalo správné. Hudby je na světě pořád dost, tak pohoda.

A jak pokračuje turné letos?
Ale jo, je to docela zábava. Nemáme koncertů tolik, spíš někde zahrajeme dva tři a pak letíme domů, než zase odjedeme. To mi vyhovuje, protože úplně nezmizíme z domu a od rodiny. Možná v létě se to víc rozjede, nasedneme na autobus a budeme na typičtější šňůře.

NEJSEM UMĚLEC

Ke které kapele by ses chtěl přidat, kdyby ti dnes bylo dvacet?
Tyjo, to je těžká otázka! Asi bych byl prostě příliš mladý a do kapel, co mě napadají, bych úplně nezapadl. Mám třeba hodně rád Idles.

Proč zrovna je?
Přijde mi, že jsou upřímní. Mám rád, když hudebníci vystupují prostě takoví, jací jsou. Líbí se mi, když je v v hudbě trocha undergroundu, což Idles taky splňují. Nemám pocit, že jsou z těch kapel „uděláme cokoliv, jen abychom byli jiní”. V jejich prezentaci nevidím žádnou přetvářku. Když jdou na podium, mají na sobě oblečení, které se prodává v normálních obchodech, žádné kostýmy, podobně jako my. Člověk má pocit, že si s tím hudebníkem na podiu může normálně promluvit, jako by ho potkal na ulici. A podle mě se tento přístup odráží i v hudbě.

Takže i vy jste na pódiu úplně upřímní?
Myslím, že jo. Jasně, hrajeme už fakt dlouho a vzpomínám na věci, které bych dnes vyřešil jinak. Myslím právě takové neupřímné chvíle, rozhodnutí, která jsem nechtěl udělat, ale udělal… Přitom jsem i v hudbě vždycky viděl upřímnost jako jedinou správnou cestu. Ale občas se muzika odklonila někam, kde se mi to nelíbilo a nemohl jsem to změnit. Kapela není žádná diktatura, musíme dělat kompromisy, což se trochu bije s tou upřímností. Já měl třeba vždycky trochu problém označovat nás za umělce. Jsem prostě jen člověk, co dělá hudbu.

Ale hudba je přece umění…
To jo, někdo tomu může říkat umělec, ale mně to prostě nikdy nešlo přes pusu.

A to hrajete už třicet let.
Tehdy jsme byli teenageři a začali jsme zkoušet, tedy tři z nás čtyř. Pak jsme až do roku 2000 jen dělali vše pro to, aby si nás někdo všiml, takže na těch šest let předtím trochu zapomínám.

Přitom byly asi dost důležité, ne?
To teda jo, vlastně mě nenapadá důležitější období. Kdybys přeskočila tuhle část, ta další přijde těžko.

Čím si vysvětluješ, že hrajete tak dlouho?
Rozhodně to není žádným talentem. Myslím, že to zas souvisí s upřímností. Nikdy jsme hudbu nedělali proto, že bychom chtěli být slavní, bohatí nebo tak něco. Jen prostě milujeme hudbu a baví nás spolu hrát, tvořit něco z ničeho… Kapele vděčím za některé z nejlepších životních vzpomínek. V devadesátých letech jsme neměli nahrávací smlouvu ani desku, tísnili jsme se u mých rodičů v pokojíku pro hosty a dělali jsme něco, co jsme nikdy dřív nedělali. Pokud máš štěstí jako my, že se ti podaří udělat si z muziky živobytí, pak samozřejmě přijdou chvíle, kdy jsi nahoře i dole. Dá se to vydržet, když tě ta práce prostě baví, a to platí nezávisle na tom, jestli jsi populární nebo neznámý. I přes výkyvy prostě jedeš dál. Když ji miluješ, zvládneš v hudbě pokračovat.

POŘÁD STEJNÝ MÍČ

Vy zrovna patříte mezi ty, kteří se docela velké slávy dočkali. Přitom ale říkáš, že stále zůstáváš upřímný a takový, jaký jsi. Jak jdou dohromady tyhle pocity?
Je to divné. A zároveň skvělé. Přirovnal bych to k třešničce na dortu, sláva je jen něco navíc. Neřekl jsem si: „Wow, my jsme teď slavní, konečně jsme něco dokázali.“ Spíš jsme cítili, že se pořád posouváme dál, fajn. Zrovna nedávno jsem se nad tím zamýšlel, když jsme sportovali s dětmi. Přijde mi to jako nějaký stoický výrok: když hodíš do vzduchu balón, letí nahoru a pak dolů. Při tom se nemění, je to pořád ten samý míč. Tak jsme to měli i s kapelou: bylo skvělé, když jsme byli slavní, ale osobnostně mě sláva nezměnila v nic, co bych už nebyl.

Co cítíš, když někdo Hoobastank nazve one-hit wonder?
Je to v pohodě. Nejdůležitější je podle mě druhá část toho výrazu, hit. Máme jeden, který v době největší slávy naši kapelu úplně přerostl. Na prvním albu jsme měli pár písniček, kterým se dařilo docela dobře, dostalo i platinovou desku. Takže jsme sami The Reason nevnímali jako první hit, spíš třetí nebo čtvrtý. Ale pak se rozrostl tak, že zastínil všechno ostatní. A na to už bylo těžké si zvyknout. Nejsem si jistý, jestli v tu chvíli ten úspěch nenávidíš, ale rozhodně chceš lidem ukázat i zbytek své tvorby. Jenže tehdy jsme ztratili kontrolu nad tím, jak nás svět viděl. Do té doby nás ostatní viděli podobně, jako jsme se viděli sami. A potom se objeví píseň jako The Reason, přeroste vás a lidi si začnou o kapele dělat nějaké domněnky a je docela boj udržet si nějakou skutečnou image.

A co finanční stránka věci, živí vás The Reason dodnes?
To nás přivádí zpět k výrazu „one-hit wonder“. Neberu ho jako nějakou urážku. Chápu, že někdo to tak myslet může, případně nepřímý kompliment. Teď po letech jsme si vědomi, že si právě díky té písničce můžeme dovolit životy, jaké vedeme. Otevřela nám tolik dveří, ukázala tolik příležitostí hrát pro daleko více lidí a naši kariéru prodloužila. Kdoví, třeba bychom spolu bez ní teď ani nemluvili. Takže jsem vlastně rád, že jsme kapela jednoho hitu, pokud to tak chceš nazývat. Znám spoustu skupin, které by daly kdovíco za jednu píseň, která by měla tak obrovský úspěch.

Hudba Hoobastank je přitom docela pestrá, já mám třeba raději méně popové věci.
Vždycky nás bavilo sahat do různých žánrů. Naše vlivy se nějak střetávají a dostaneš, co dostaneš. Taky mám radši tvrdší hudbu, náš kytarista ale tíhne víc k popu. Ale jsem mu vlastně vděčný, protože bez něj by nebyl The Reason. Však taky hudbu napsal on, já bych to takto nesvedl, je to tak… hezké? Já radši temnější věci.

Třeba vás v budoucnu ještě čeká nějaký úspěch s tvrdší písničkou…
Jo, to by bylo skvělé, ale stejně to musíme jako u dřívějšího úspěchu nechat plynout přirozeně. Když se vrátíme zpět k autenticitě a upřímnosti, my nikdy nic neplánovali. Nikdy jsme si neříkali: „Musíme napsat písničku o tamtom.“ Všechen úspěch přišel jen proto, že prostě v danou chvíli přišel. Jinak to neumíme. Můžeme maximálně utlumit ten malý hlásek, který říká: „Ne, tohle se lidem nebude líbit,“ a prostě dělat písničky.